ECLI:CZ:US:2013:1.US.1152.13.1
sp. zn. I. ÚS 1152/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatelky Fakultní nemocnice Brno, IČ 65269705, se sídlem Jihlavská 20, 639 00 Brno, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou se sídlem Špitálka 23b, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti výroku II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2013 č. j. 255 C 51/2011-32, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadnou ústavní stížností navrhovatelka napadla, jak podává se z vlastního obsahu návrhu, výrok II rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2013 č. j. 255 C 51/2011-32, jímž byla uložena žalované (takto vedlejšímu účastníkovi v řízení před Ústavním soudem) povinnost zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů řízení 1 320 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Stalo se tak v návaznosti na výrok I rozsudku, jímž byl vedlejší účastník zavázán zaplatit navrhovatelce 1 032 Kč s příslušenstvím.
Navrhovatelka se cítí být napadeným výrokem soudu dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
V zevrubně rozvedeném návrhu obecnému soudu z tohoto pohledu vytkla, že snížení náhrady nákladů řízení z požadované částky 8 520 Kč učinil tak, aby náhrada nákladů řízení za zastupování advokátem odpovídala ekvivalentu jednonásobku vymáhané jistiny. Přitom však soud pro vyvození (ne)účelnosti nákladů neprováděl žádné dokazování. Ačkoliv je zřejmé, že vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, toto jednak v odůvodnění nezmínil, jednak úsudek v tomto nálezu vyslovený je dle přesvědčení navrhovatelky chybný. Navrhovatelka se posléze pro uvedené domáhala, aby Ústavní soud výrok II v záhlaví označeného rozsudku nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Brně, soud v souladu s ustanovením §115a o. s. ř. projednal posuzovaný případ za souhlasu účastníků řízení bez nařízení jednání.
Pro rozhodování v předmětné věci je relevantní argumentační linie judikatury Ústavního soudu spjatá s rozhodováním o nákladech řízení a dále s rozhodováním ve věcech tzv. bagatelních sporů.
Jak plyne z rozhodovací praxe Ústavního soudu, při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné (a k meritu věci akcesorické), postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, tj. ke svévoli, nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo [kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06, I. ÚS 1056/07, III. ÚS 1817/07, I. ÚS 1030/08, II. ÚS 622/10, a další (všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)].
Ústavní stížnost směřuje nadto proti rozsudku, resp. jeho výroku, připínajícímu se k navrhovatelkou uplatňovanému nároku, který představuje tzv. bagatelní částku, ve vztahu k němuž není přípustné odvolání ani dovolání [§202 odst. 2 a §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Potud není bez významu, že Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08, I. ÚS 3143/08, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nálezy sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario, I. ÚS 988/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Pod aspektem tohoto přístupu Ústavní soud na jedné straně přisvědčuje navrhovatelce potud, že odůvodnění (vyložení rozhodovacích důvodů), jímž obecný soud napadený výrok podložil, je nedostatečné. Na straně druhé - což je pro posouzení ústavní stížnosti a případné volby alternativy kasace rozhodné - dle Ústavního soudu z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s aplikací principu proporcionality (srov. kupř. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/97, III. ÚS 350/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz) co do testu ústavnosti výrok II rozsudku (Městského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2013 č. j. 255 C 51/2011-32) hraničně obstojí, resp. kasační zásah ve smyslu citované judikatury Ústavního soudu, týkající se bagatelních sporů, nezakládá.
V důsledku řečeného Ústavní soud, aniž by jednotlivé námitky navrhovatelky jakkoliv přehlížel, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu