ECLI:CZ:US:2013:1.US.1186.13.1
sp. zn. I. ÚS 1186/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Vazební věznice, P. O. BOX 99, 625 99 Brno - Bohunice, zastoupeného JUDr. Bohumilem Záleským, advokátem, se sídlem Řezáčova 757/30, 624 00 Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 2 T 49/2011, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 3 To 466/2012, jakož i proti usnesení posledně jmenovaného soudu z téhož dne sp. zn. 3 To 467/2012, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2013, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 2 T 49/2011 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byl podle §283 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnut jeho návrh na obnovu řízení. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 3 To 466/2012 (dále jen "usnesení 3 To 466/2012"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 22. 11. 2012, č. j. 2 T 49/2011-158, jímž bylo rozhodnuto, že dle §31 odst. 1 trestního řádu není Mgr. Hana Bartoňová vyloučena z projednávané věci. Dále napadl usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2012, sp. zn. 3 To 467/2012 (dále jen "usnesení 3 To 467/2012"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení městského soudu.
Obsahem ústavní stížnosti je polemika týkající se stěžovatelem tvrzené podjatosti v jeho věci rozhodující soudkyně městského soudu Mgr. Hany Bartoňové. Tuto podjatost stěžovatel shledává v přípise této soudkyně, kterým reagovala na dopis paní B. M. (sestry odsouzeného), kdy se krátce vyjádřila k některým jejím tvrzením týkajícím se skončeného trestního procesu se stěžovatelem. Dle stěžovatele citovaná soudkyně takto předčasně vyjádřila své stanovisko ke stěžovatelovu návrhu na obnovu řízení. Pokud jde o argument obecných soudů v ústavní stížnostní napadených rozhodnutích, že soudkyně o stěžovatelově návrhu na obnovu řízení v dané chvíli ještě ani nevěděla, neboť sice již byl doručen na soud, ale dosud nikoliv založen v příslušném spise, stěžovatel tomu nevěří a soudkyni Bartoňovou v podstatě obviňuje ze lži.
Stěžovatel odkazuje na čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní je nucen konstatovat, že stěžovatelovou námitkou podjatosti soudkyně soudu prvého stupně se obecné soudy ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích řádně zabývaly a plně se s jeho, dlužno říci značně chabou, argumentací vypořádaly (zejména viz usnesení 3 To 466/2012). Ústavní soud nemá výhrad k jejich závěru, že soudce může okomentovat výsledek trestního řízení v již pravomocně skončené věci, a k jejich odůvodnění nepovažuje za nutné cokoliv dodávat.
Stěžovateli, který je zastoupen advokátem, lze snad jen připomenout starou zásadu římského práva "minima non curat praetor", která značí, že prétor (patřící mezi nejvýznamnější římské hodnostáře) se nemůže zabývat maličkostmi. Tato zásada sleduje prospěšný cíl - zabránit tomu, aby nejvýznamnější státní instituce, mající za povinnost chránit důležité zájmy občanů a státu, a jejichž kapacity jsou přirozeně omezené, nebyly od plnění svých hlavních úkolů odváděny málo významnými nebo přímo malichernými záležitostmi.
Uvedená zásada je aplikovatelná i pro řízení před Ústavním soudem. Dle přesvědčení Ústavního soudu z ní přitom vyplývá i to, že po Ústavním soudu nelze požadovat, aby se zabýval námitkami iracionálními či ničím nepodloženými spekulacemi, nehledě k tomu, že ve stěžovatelově případě se nabízí i otázka, zda jeho argumentace nemá (pokud jde o tvrzení o lži soudkyně Bartoňové) i charakter pohrdání soudem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu