ECLI:CZ:US:2013:1.US.1256.12.1
sp. zn. I. ÚS 1256/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti společnosti "D.L." SERVIS, spol. s r. o., se sídlem Děkanská vinice I 813, Praha 4, IČ 25757130, Mgr. Andreou Krásnou, advokátkou, se sídlem Římská 14, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, č. j. 23 Cdo 3408/2010 - 65, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č j. 16 Co 412/2009 - 41, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 6. 2009, č. j. 52 C 246/2008 - 31, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, garantovaným článkem 36 odst. 1 a článkem 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jí bylo odňato právo na veřejné projednání věci a právo vyjadřovat se k důkazům.
2. K ústavní stížnosti byly přiloženy kopie všech napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá následující. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl usnesením ze dne 11. 6. 2009, č. j. 52 C 246/2008 - 31, že se řízení o stěžovatelčině žalobě zastavuje. Předmětem sporu bylo vrácení depozit složených stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi podle smluv o uzavření budoucích nájemních smluv ze dne 3. 6. 2004 na prostory restaurace a kavárny v budově Lighthouse Vltava Waterfront Towers, Praha-Holešovice, kteréžto prostory vedlejší účastník posléze pronajal jinému subjektu. V čl. 11.6. uvedených smluv pod marginální rubrikou "Rozhodčí řízení" je uvedeno: "Veškeré spory mezi pronajímatelem a nájemcem vzniklé v souvislosti s touto smlouvou včetně sporů týkajících se platnosti této smlouvy a jakýchkoliv sporů týkajících se právních předpisů souvisejících se zákonnými právy budou urovnány v rozhodčím řízení u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ("rozhodčí soud") v souladu s jeho pravidly ("pravidla")." Obvodní soud pro Prahu 7 dovodil, že jsou splněny všechny podmínky podle §106 odst. 1 občanského soudního řádu, aby podle rozhodčí doložky spor byl projednán a rozhodnut v rozhodčím řízení, a proto řízení zastavil. K odvolání žalobce Městský soud v Praze svým usnesením právní názor soudu prvního stupně potvrdil s tím, že v dané věci je rozhodující výše citované znění čl. 11.6. smluv, protože jde o spor, který vznikl v souvislosti s uvedenými smlouvami. Pokud stěžovatelka namítala, že rozhodčí soud má pouze spor "urovnat" a nemůže vydávat rozhodnutí, pak podle názoru odvolacího soudu jde o námitku neopodstatněnou, neboť z jazykového i logického výkladu je zřejmé, že pokud se účastníci dohodli, že rozhodčí soud bude jejich spory "urovnávat", nejde pouze o jakési projednání, ve kterém se rozhodčí soud pokusí o smírčí vyřešení věci, ale jde o pravomoc rozhodčího soudu spor mezi účastníky ukončit ve smyslu spor rozhodnout. Rozhodčí doložka - přes drobnou nepřesnost ve formulaci - ujednaná mezi účastníky v čl. 11.6. smluv o smlouvě budoucí je dostatečně určitá a srozumitelná, není ani v rozporu s právními předpisy, a tedy je platná, a stěžovatelka se proto žalobou domáhala nároku, o němž rozhodnout spadá do pravomoci dohodnutého rozhodčího soudu. Nejvyšší soud pak svým napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že za použití výkladových pravidel vyplývajících z §266 obchodního zákoníku nelze dospět k výkladu smluvené rozhodčí doložky, jehož se domáhá stěžovatelka. Znění rozhodčí doložky směřuje podle Nejvyššího soudu nepochybně k zahrnutí prakticky všech sporů, které nejen ze smlouvy, ale i v souvislosti s ní mohly v budoucnu vzniknout, tedy k co nejširšímu rozsahu rozhodčí doložky. Není proto důvodu z tohoto celku vydělovat zvláštní skupinu sporů "ze smlouvy", když z projevů vůle stran a okolností, za nichž byly učiněny, takový závěr nevyplývá. Projev vůle stěžovatelky je tedy nutno vyložit ve smyslu §266 odst. 2 obchodního zákoníku podle významu, který by mu přikládala stěžovatelka v postavení akceptanta návrhu.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že došlo k zásahu do jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny. Obecné soudy totiž zjistily skutkový stav z předložených listinných důkazů bez nařízení jednání, aniž by předepsaným způsobem podle §122 a násl. občanského soudního řádu provedly dokazování. Stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1881/2011, dle kterého učinil-li soud prvního stupně skutková zjištění stran rozhodčí doložky z listin, aniž jimi při jednání způsobem předepsaným v §129 odst. 1 občanského soudního řádu provedl důkaz, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Řádným neprovedením důkazu bylo dle stěžovatelky zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a bylo jí odňato právo na veřejné projednání věci a právo vyjadřovat se k důkazům.
4. Ústavní soud ze soudních spisů obecných soudů konstatuje, že v ústavní stížnosti uvedená námitka nebyla uplatněna ani v odvolání, ani v dovolání stěžovatelky a že o znění sporného ujednání nebylo mezi účastníky sporu. Celý spor mezi účastníky byl v řízení veden jen o interpretaci výše citovaného ustanovení ujednání o rozhodčí doložce.
5. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uplatňuje jedinou námitku, směřující proti neprovedení dokazování stran rozhodčí doložky při ústním jednání před soudem, kterou však neuplatnila ani v odvolacím, ani v dovolacím řízení, ačkoli k tomu měla prostor. Pokud by tuto námitku stěžovatelka použila ve svém odvolání, pak by se jí nepochybně obecné soudy zabývaly. Stěžovatelka však nebyla dostatečně dbalá ochrany svých práv (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 881/07 ze dne 28. 7. 2009; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své judikatuře opakované dovodil, že "zásah Ústavního soudu nastupuje jako prostředek ultima ratio až po vyčerpání všech ostatních prostředků, které platné právo poskytuje k ochraně práv. Bylo by zásahem do pravomoci ostatních státních orgánů a narušením ústavního principu dělby moci, kdyby Ústavní soud zasahoval i v situaci, kdy ostatním státním orgánům (např. správním orgánům nebo obecným soudům) nebyla dána příležitost rozhodnout o sporné otázce obyčejného práva v situaci, kdy se fyzická nebo právnická osoba domnívá, že došlo k nezákonnému zásahu do jejího práva. Zjednodušeně řečeno, osoba musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud ... Není přípustné, aby tyto námitky a argumenty, ač byly stěžovatelce k dispozici již v předchozí době, byly poprvé předloženy až v ústavní stížnosti" (nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. 10. 2008, N 160/51 SbNU 3). Stěžovatelčina nová námitka je tedy dle judikatury Ústavního soudu nepřípustná (srov. též např. aktuální usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1055/13 ze dne 18. 4. 2013).
7. Právě uvedené lze vyjádřit i poukazem na princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), podle kterého je návrh nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. To totiž neznamená jen požadavek podání takových prostředků, nýbrž i "vyčerpání" všech dispozic, které konkrétní podaný opravný prostředek zahrnuje. Z toho plyne, že nepřípustnou je i taková ústavní stížnost, v níž stěžovatel uplatňuje námitky, jež v řízení o opravných prostředcích před obecnými soudy neuplatnil, ačkoli mohl, a tím nejen nevyužil procesní potenciál podaných opravných prostředků, nýbrž tím zároveň Ústavní soud staví do situace, kdy by měl hodnotit spravedlivý proces v rovině, v níž pro pasivitu stěžovatele v řízení před obecnými soudy materiálně ani neproběhl.
8. Ústavní stížnost je tudíž namístě posoudit jako nepřípustnou, a proto ji soudkyně zpravodajka dle citovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2013
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka