ECLI:CZ:US:2013:1.US.1263.13.1
sp. zn. I. ÚS 1263/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Evžena Vopelky, zast. JUDr. Petrem Procházkou, advokátem, sídlem nám. Svobody 12, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.1.2013 č.j. 8 Afs 59/2012-22, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.7.2012, č.j. 30 Af 111/2010-29, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudek Nejvyššího správního soudu a rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jimiž bylo rozhodnuto o jeho žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 11.10.2010, č.j. 12888/10-1400-705264, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu Brno I. ze dne 5.5.2010, č.j. 142468/10/288968702385, tj. výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem, kterým byl stěžovatel vyzván k zaplacení nedoplatku daně z převodu nemovitostí ve výši 101 097,- Kč namísto primárního daňového dlužníka – Průmyslového stavitelství Brno, a.s. Podle stěžovatele došlo napadenými rozsudky k porušení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). K věci uvedl, že správce daně platebním výměrem daňovému subjektu – společnosti Průmyslové stavitelství, a.s., vyměřil daň z převodu nemovitostí ve výši 224 322,- Kč, právním důvodem byl převod vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na konkrétních nemovitostech v kat. úz. Veveří na stěžovatele. Daňový subjekt (prodávající) svoji povinnost nesplnil, proto správce daně vyzval stěžovatele, v postavení ručitele, k zaplacení nedoplatku ve výši 101 097,- Kč. Stěžovatel se proti výzvě odvolal, namítaje, že se správce daně vůbec žádným efektivním způsobem nepokusil daňový nedoplatek vymoci na primárním daňovém dlužníku, když své nároky nepřihlásil do insolvenčního řízení, proto později byl u primárního daňového dlužníka v rámci zahájeného insolvenčního řízení zjištěn úpadek. Poukazoval na skutečnost, že správce daně porušil povinnost vyplývající mu z §57a zák. č. 337/1992 Sb., když nikdy primárnímu daňovému dlužníka nezaslal výzvu ke splnění jeho zákonných povinností, což se formálně snažil zahladit výzvou ze dne 9.12.2009, která však byla doručována až insolvenčnímu správci, což považuje za nulitní správní akt (správci daně muselo být zřejmé, že jakékoliv pohledávky je možné za situace zjištěného úpadku uplatňovat výhradně formou podání přihlášky). Oba soudy jeho argumenty odmítly, avšak podle stěžovatele se soudy s nimi nijak nevypořádaly, resp. pouze formálně. Porušení výše uvedených ustanovení Listiny spatřuje v těchto skutečnostech:
- čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny pominutím jeho argumentů, resp. neodůvodněním rozsudků, např. námitkou nulitního správního aktu správce daně,
- čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny uložením povinnosti v přímém rozporu se zákonem, protože došlo k nepřípustnému a protizákonnému přenosu daňové povinnosti přímo z primárního daňového dlužníka na stěžovatele.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 4 odst. 1:
Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Čl. 11 odst. 5:
Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
II.
Z předložených soudních rozhodnutí, které stěžovatel napadá, zjistil Ústavní soud tyto rozhodné skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou u krajského soudu domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 11.10.2010, č.j. 12888/10-1400-705264, potvrzujícího rozhodnutí Finančního úřadu Brno I. ze dne 5.5.2010, č.j. 142468/10/288968702385. Tímto rozhodnutí vyzval správce daně stěžovatele (v postavení ručitele) k zaplacení daňového nedoplatku daně z převodu nemovitostí ve výši 101 097,- Kč namísto primárního daňového dlužníka – Průmyslového stavitelství Brno, a.s. V žalobě stěžovatel namítal, že na něj byla v rozporu se zákonem přenesena povinnost úhrady daňové povinnosti daňového dlužníka, aniž by se správce daně jakkoliv snažil na něm vymáhat, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání výzvy k zaplacení daňového nedoplatku stěžovatelem, jako ručitelem. Krajský soud, po citacích vybraných závěrů z rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 22/2010-44, uzavřel (s odkazy na citované závěry), že žalobní námitky nejsou důvodné, proto žalobu zamítl. V odůvodnění zejména připomenul, že již zahájení insolvenčního řízení způsobuje prokazatelnou bezvýslednost ve smyslu §57a zák. č. 37/1992 Sb., tudíž je nerozhodné, zda správce daně pohledávku přihlásil nebo nepřihlásil do insolvenčního řízení. Přitom je patrné, že v době zahájení insolvenčního řízení nebyla daň dosud vyměřena a ani neuplynula lhůta její splatnosti; správce daně řádně učinil kroky směřující k vyměření daně a s ohledem na zahájení insolvenčního řízení (ve smyslu citované judikatury) učinil vůči ručiteli výzvu k zaplacení daňového nedoplatku, tj. jednal plně v intencích uvedeného ustanovení. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž setrval na svém stanovisku ohledně zásahu do jeho práv a na svých námitkách. K nim dodal, že krajský soud neměl aplikovat citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu, a to pro celou řadu odchylek od jeho případu, např. poukázal na povahu výzvy jako nulitního správního aktu, odmítl názor, že vymáhání daňového nedoplatku bude v insolvenčním řízení vždy zcela neúspěšné jen proto, že proti daňovému dlužníku nelze vést exekuci, a opakovaně poukazoval na fakt, že správce daně neučinil kroky k vymáhání nedoplatku. Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná, proto ji zamítl. V odůvodnění rozsudku zhodnotil základní skutkové okolnosti případu (bod 18.) a informoval o kasační stížnosti druhého nabyvatele kupovaných nemovitostí (bod 19.). V rámci právního hodnocení připomenul postavení ručitele, smysl této konstrukce a zákonné podmínky jejího nastoupení (bod 20. a 21.). V další části se zabýval naplnění požadovaných zákonných podmínek a neshledal v postupu správce daně pochybení, což podrobně rozebral (bod 23. až 28). V závěru pak, s odkazem na nález Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 29/08, akcentoval možnosti omezení vlastnického práva stanovením daňových povinností.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozsudky obou soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky proti naplnění zákonných předpokladů pro postup správce daně vůči ručiteli po nesplnění daňové povinnosti primárním daňovým dlužníkem u daně z převodu nemovitostí, čímž mělo dojít k porušení práva na spravedlivý soudní proces a k zásahu do stěžovatelova majetku uložením daňové povinnosti. K tomu Ústavní soud připomíná, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelovo právo: oba věcně a místně příslušné soudy na základě jeho podání přezkoumaly zákonnost rozhodnutí daňových orgánů i postupu předcházejících jejich vydání. Oba soudy žádnou nezákonnost neshledaly a v tom se s nimi Ústavní soud ztotožňuje, přičemž v podrobnostech odkazuje na přesvědčivé odůvodnění jejich rozsudků. Vzhledem k tomuto závěru je pak evidentní, že povinnosti vyplývající z ručitelského postavení stěžovatele byly uloženy v souladu se zákonem, proto ani nemohlo dojít k namítanému porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny.
Ústavní soud k věci dále dodává, že stěžovatel v procesu převodu vlastnického práva k nemovitostem od společnosti Pozemní stavitelství, a.s., neprokázal náležitou míru bdělosti, když nevyužil zkušeností z právní praxe aplikující instrumenty sloužící ke splnění daňové povinnosti převodce (např. složení části kupní ceny do úschovy). Při náležité míře obezřetnosti by byla daňová povinnost splněna primárním dlužníkem a ručiteli by tak nevznikla žádná majetková újma. Námitku o povaze výzvy, jako nulitního správního aktu, Ústavní soud ponechává stranou, neboť její formulace svědčí o nepochopení principu správnosti správního aktu a podmínkách jeho případné neplatnosti nebo nicotnosti.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu