ECLI:CZ:US:2013:1.US.13.13.1
sp. zn. I. ÚS 13/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele S. A., zastoupeného JUDr. Blankou Schöblovou, advokátkou se sídlem Brno, Jaselská 205/25, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2012 č. j. 19 Co 273/2012-243 a Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. února 2012 č. j. 0 P 560/2010-204, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že je považuje za rozhodnutí, která jsou v rozporu s právy zakotvenými v čl. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 10 Ústavy České republiky a čl. 18 a 29 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní stížnost podal i za nezletilé děti, které také označil jako navrhovatele a svým podáním současně požádal, aby Ústavní soud vykonatelnost napadených rozhodnutí odložil. Vyslovil přesvědčení, že soud I. stupně ve věci péče o nezletilé, o jeho návrhu na snížení výživného pro nezl. A.i a nezl. A. a o návrhu matky na omezení jeho styku s nimi, jednal a rozhodoval v nesprávném obsazení, když on, otec dětí, je občanem Federálního státu Kanada, a proto pro řízení s cizím prvkem nebyla oprávněna jednat soudkyně JUDr. Jana Veselá, i když je jmenovaná uvedena v rozvrhu práce jako zástupkyně oprávněné JUDr. Michaely Přidalové. Na tuto skutečnost neupozornil odvolací soud, poněvadž se o ní dozvěděl až v současné době, a proto nyní namítá, že soudem I. stupně byla v jeho věci porušena zásada zákonného soudce. Dále poukázal na to, že výrokem o omezení jeho styku s dětmi došlo k zásahu do jejich práv, zaručených jim čl. 29 Úmluvy o právech dítěte, stejně jako ke zjevné diskriminaci podle jejich původu i podle pohlaví.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Důvodem k odmítnutí návrhu je také zjištění, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3, §75 odst. 1 a §43 odst. 2 písm. a) a odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozsudků nutno konstatovat, že Městský soud v Praze přezkoumal v souladu s §212a občanského soudního řádu rozhodnutí soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh otce dětí na snížení výživného a na návrh matky změněna úprava jeho styku s nezletilými a opodstatněně, s poukazem na provedené a hodnocené důkazy, rozhodnutí, kterým byl soudem I. stupně nově upraven styk otce s nezletilými, potvrdil. V odůvodnění tohoto výroku se vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami otce, a proto na jeho obsah lze v dalším odkázat. Je třeba uvést, že výrok týkající se výživného soud II. stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Je tedy nepochybné, že ústavní stížnost nesměřuje v této části proti výroku rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když stěžovatel může, poté, co o věci znovu rozhodne soud I. stupně, svá práva (pokud nebude s rozhodnutím spokojen) opět uplatnit cestou odvolání. Dále nutno dodat, že nezletilé děti nelze považovat za navrhovatele ústavní stížnosti podané otcem. U účastníků řízení před obecnými soudy ve věci péče o ně (při zastoupení kolizním opatrovníkem pro jejich procesní nezpůsobilost s ohledem na věk a pro střet zájmů zákonných zástupců - §20 odst. 1 a §29 odst. 1 občanského soudního řádu) v řízení o ústavní stížnosti podané stěžovatelem možno dovodit jejich postavení jako vedlejších účastníků (při splnění dalších podmínek), a to ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 a §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K námitce stěžovatele týkající se obsazení soudu I. stupně v předmětném řízení třeba dodat, že pokud tuto neuplatnil před Obvodním soudem pro Prahu 4 ani před soudem odvolacím, který se jí proto ani nezabýval, navrhovatel prostředky k ochraně svého tvrzeného práva před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal.
S ohledem na výše uvedené, po zjištění, že k zásahu do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, nedošlo, bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku obsaženo. Návrh směřující proti výroku odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí ve věci výživného a vrácení věci k dalšímu řízení byl odmítnut pro jeho nepřípustnost, v dalším pak pro jeho zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Pro odmítnutí ústavní stížnosti důvody k rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku dány nebyly (§79 dost. 2 citovaného zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 19. února 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu