ECLI:CZ:US:2013:1.US.1318.13.1
sp. zn. I. ÚS 1318/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Ivany Skoupé, zast. Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.2.2013, č.j. 11 Co 645/2012-282, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.8.2012, č.j. 17 C 380/2007-246, a za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Jaromíra Bílého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"). V úvodu informovala o průběhu soudního sporu ohledně nároku na finanční náhradu za užívání celé nemovitosti vedlejším účastníkem, tj. nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, protože jí přísluší id. podíl ve výši 1/10,. Namítala, že obecné soudy její nárok vyhodnotily jako nárok z bezdůvodného obohacení, i když Ústavní soud v nálezu sp.zn. II. ÚS 471/05 zaujal odlišný právní názor. Dále vznášela připomínky k posouzení výše jejího nároku, tvrdila, že ji okresní soud zmátl nesprávným poučením, v důsledku čehož učinila chybné podání a následnou nápravu přičetl soud k její tíži (pokud šlo o příslušenství pohledávky, resp. o vydání užitků z bezdůvodného obohacení), užití slovního spojení "zákonný úrok" považuje za neurčité a zpochybňovala výrok o nákladech řízení. Podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a došlo k zásahu i do jejího práva na legitimní očekávání ochrany majetku garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), a proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 1 Dodatkového protokolu:
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelka napadá, zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Stěžovatelka, jako podílová spoluvlastnice id. 1/10 konkrétních nemovitostí v kat. úz. Svinov, se po vedlejším účastníkovi domáhala peněžité náhrady za jeho bezdůvodné obohacování vzniklého výlučným užíváním těchto nemovitostí. Nejprve se domáhala i příslušenství ve formě úroků z prodlení, posléze namísto nich požadovala vydání užitků, aby se následně vrátila k původnímu požadavku na úhradu úroku z prodlení. Vedlejší účastník považoval žalobu za nedůvodnou, argumentoval tím, že se stěžovatelka o nemovitosti nestarala a vznášel námitku započtení pohledávky na úhradu nákladů na údržbu. Okresní soud vyšel z existence podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, ve stavu vzniklém po úmrtí matky stěžovatelky (a manželky vedlejšího účastníka), a prováděl obsáhlé dokazování ohledně výše čistého obvyklého nájemného za pronájem předmětných nemovitostí a o nákladech na údržbu nemovitostí, některé z důkazů neprovedl pro nadbytečnost. Po provedeném dokazování učinil skutkové závěry o existenci stěžovatelčina vlastnictví spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem v době od 23.10.2005 do 30.12.2008, o jejich výlučném užívání vedlejším účastníkem, který za užívání ničeho stěžovatelce neposkytl, ačkoliv obvyklé nájemné za uvedenou dobu činilo 109 300,- Kč, z toho jedna desetina 10 930,- Kč, Dále vyšel ze zjištění, že první kvalifikovanou výzvou na vydání bezdůvodného obohacení, která se do dispozice vedlejšího účastníka dostala, byla žaloba dne 25.2.2008 a úroky z prodlení v zákonné výši se staly předmětem řízení až rozšířením žaloby u jednání dne 8.8.2012. Soud vypočetl úrok z prodlení za období od 1.12.2005 do 30.12.2008 ve výši 6 005,70 Kč. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu okresní soud žalobě vyhověl pouze v části, neboť stěžovatelce přiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 10 930,- Kč (výrok I.), když jeho splatnost nastala až doručením žaloby do dispozice vedlejšího účastníka, což je den, od něhož se odvíjí prodlení vedlejšího účastníka (při rozhodnutí o úrocích z prodlení vycházel z toho, že příslušenství bylo uplatněno až 8.8.2012 a přihlédl k námitce promlčení vznesené vedlejším účastníkem; v této souvislosti se obsáhle věnoval úkonům stěžovatelky, resp. jejího právního zástupce, při uplatňování nároku na úrok z prodlení a jeho záměnou s nárokem na vydání užitků, což se projevilo v zastavení řízení o nároku na užitky - výrok III.). Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok II.), a to jednak v části jistiny, jednak v části promlčených úroků z prodlení (část do 30.12.2008 vypočtenou v kapitalizované výši 6 005,70 Kč a dále do 8.8.2009), jednak v části úroků z prodlení z částky ji nepřiznané, a také v části požadovaných úroků z prodlení převyšujících výši zákonné sazby. Zabýval se i dalšími námitkami obou účastníků, neshledal je relevantními (zejména nepřiznal vedlejšímu účastníkovi nárok na náhradu vynaložených nákladů). Poté rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.) Proti výrokům II.-V. podala stěžovatelka odvolání požadující vyhovění žalobě v celém rozsahu. Vytýkala okresnímu soudu nesprávné posouzení jejího nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení (s odkazem na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 471/2005), nesprávné hodnocení nároku po skutkové stránce, neboť soud vycházel výhradně z nesprávných závěrů revizního znaleckého posudku, a procesní pochybení spočívající ve vadném poučení o povaze jejího nároku způsobující její zmatení ve změně kvalifikace úroku z prodlení na (nesprávně) užitky z bezdůvodného obohacení (k tomu dodává, že její podání ze dne 31.1.2008 neznamenalo zpětvzetí žaloby ohledně úroků z prodlení, ale šlo o změnu žaloby v tvrzení, když na místo původních úroků z prodlení změnila tvrzení, že tyto částky požaduje, co by užitky z bezdůvodného obohacení; obdobně nebyl zpětvzetím její úkon při jednání 8.8.2012, kterým nevzala žalobu zpět, ale pouze změnila své tvrzení na původní, jež bylo uvedeno v žalobě samé, že k požadovaným měsíčním částkám žaluje i úrok z prodlení); za nepřezkoumatelný považuje závěr o výši částky kapitalizovaných užitků, jelikož v odůvodnění není uveden způsob, jakým k ní soud dospěl. Krajský soud po přezkumu dospěl k závěru, že podanému odvolání nelze vyhovět, proto prvostupňový rozsudek v napadených výrocích potvrdil. Připomenul, že stěžovatelka požadovala za období od 1.11.2005 do 31.12.2008 částku 40 400,- Kč a vedle této jistiny i zákonný úrok z prodlení, případně užitky ve stejném rozsahu; poté v reakci na výzvu okresního soudu vzala žalobu zpět "ohledně eventuálního tvrzení a požadavku na úroky z prodlení". Okresní soud pak řízení o úrocích z prodlení pravomocně zastavil. Pokud u jednání dne 8.8.2012 stěžovatelka uvedla, že mění žalobu tak, že již nepožaduje užitky a nově se vrací k původnímu žalobnímu návrhu, nemohl okresní soud tuto situaci posoudit jinak, než že řízení ohledně požitků (správně "užitků") zastavil. V této souvislosti krajský soud stěžovatelku poučil o rozdílnosti obou institutů a zdůraznil, že každý z nároků vychází z jiného skutkového základu a má jiný obsah; konstatoval proto správnost postupu okresního soudu a nedůvodnost stěžovatelčiny námitky. Za věcně správná považoval krajský soud i skutková zjištění, podrobně vysvětlil svoje stanovisko ke stanovení obvyklé ceny nájemného. V závěru vyjádřil názor, že okresní soud správně posoudil stěžovatelčin nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení, který není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, byť mu jsou známy závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky proti posouzení jejího nároku na náhradu za užívání společné věci vedlejším účastníkem se snahou o jejich posunutí do ústavněprávní roviny, zejména opakovaným tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu však k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo. V řízení před obecnými soudy bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatelka neužívala společnou věc rozsahu odpovídajícím jejímu spoluvlastnickému podílu, aniž by mezi ní a vedlejším účastníkem byla uzavřena náležitá smlouva. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník, který takto věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu užíval, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva vrátit, musí poskytnout druhému spoluvlastníku peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Na tomto místě budiž připomenuto, že rozdílné právní hodnocení nároku v nálezu Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 471/2005, na straně jedné, a v judikatuř Nejvyššího soudu (např. sp.zn. 28 Cdo 1784/2010), na straně druhé, není pro určení výše peněžité náhrady relevantní, protože její výše, ať bude záležitost posuzována podle §137 a násl. obč. zákoníku, či podle pravidel o bezdůvodném obohacení (§451 a násl. obč. zákoníku) bude vždy představovat ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Je však zřejmé, že pro úspěch stěžovatelčiny žaloby, kterou se domáhá náhrady za užívání společné věci v míře přesahující spoluvlastnický podíl věc užívajícího spoluvlastníka, je správné určení její výše. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy částečně žalobě vyhověly a částečně rozhodly o zamítnutí žaloby, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutích v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje (při pečlivém čtení lze v nich nalézt odpovědi na všechny otázky formulované stěžovatelkou, např. odůvodnění výše obvyklého nájemného na str. 4 a 5 rozsudku krajského soudu, výpočet kapitalizovaných úroků na str. 7 rozsudku okresního soudu). Tvrzení o vadném poučení stěžovatelky okresním soudem a z něj vycházejících omylů neobstojí, neboť "užitky" a "úrok z prodlení" jsou opravdu (viz str. 4 rozsudku krajského soudu) dva kvalitativně odlišné instituty hmotného práva, k nimž nutno splnit adekvátní povinnost tvrzení. Právo na vydání užitků u bezdůvodného obohacení představuje rozsah závazkové povinnosti v takovém právním vztahu (navazující na obsah tohoto vztahu), úrok z prodlení je sankcí za porušení povinnosti. Pokud by si stěžovatelka, resp. její právní zástupce, uvědomila v intencích obecného poučení tyto rozdíly, neučinila by takové úkony, jejichž účinky později dalšími úkony měnila a napravovala. Z uvedených důvodů (určení výše náhrady) nemohlo ani dojít k porušení základního práva stěžovatelky garantovaného v čl. 1 Dodatkového protokolu.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu