ECLI:CZ:US:2013:1.US.1329.12.2
sp. zn. I. ÚS 1329/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavních stížnostech Adély Preston Pánkové, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2011 č. j. 29 Co 587/2011-30, ze dne 27. 1. 2012, č. j. 25 Co 566/2011-36, ze dne 26. 4. 2012, č. j. 22 Co 584/2011-31, ze dne 27. 9. 2012 č. j. 29 Co 329/2012-43 a ze dne 22. 8. 2012, č. j. 25 Co 334/2012-50, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 10. 2011 č. j. 24 Ro 1802/2000-15, ze dne 15. 10. 2011 č. j. 24 Ro 1749/2000-21, ze dne 15. 10. 2011 č. j. 24 Ro 82/2001-16, ze dne 8. 6. 2012 č. j. 24 Ro 1802/2000-32 a ze dne 8. 6. 2012 č. j. 24 Ro 1749/2000-39, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou dne 11. 4. 2012, doplněnou podáními ze dne 2. 11. a 21. 12. 2012, a ústavní stížností doručenou dne 14. 8. 2012, se Adéla Preston Pánková (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízeních o návrzích žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu do platebních rozkazů, resp. o odporech proti platebním rozkazům. Ústavní stížnosti byly vedeny pod spisovými značkami I. ÚS 1329/12 resp. III. ÚS 3111/12.
Jelikož obě ústavní stížnosti byly co do svého obsahu totožné a směřovaly proti rozhodnutím vydaným ve věcech, jejichž skutkový základ i právní aspekty byly shodné, byly z důvodu hospodárnosti řízení a k návrhu stěžovatelky spojeny ke společnému řízení usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. I. ÚS 1329/12, III. ÚS 3111/12, s tím, že věc bude nadále vedena pod sp. zn. I. ÚS 1329/12.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") usneseními ze dne 15. 10. 2011 č. j. 24 Ro 1802/2000-15, ze dne 15. 10. 2011 č. j. 24 Ro 1749/2000-21 a ze dne 15. 10. 2011 č. j. 24 Ro 82/2001-16 návrhy žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu do platebních rozkazů vydaných týmž soudem ve věcech Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s. se sídlem v Praze (dále jen "žalobce") zamítl; usneseními ze dne 8. 6. 2012 č. j. 24 Ro 1802/2000-32 a ze dne 8. 6. 2012 č. j. 24 Ro 1749/2000-39 odpory žalované proti platebním rozkazům téhož soudu vydaným dne 1. 12. 2000 odmítl.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované první tři výše uvedená rozhodnutí nalézacího soudu usneseními ze dne 29. 12. 2011 č. j. 29 Co 587/2011-30, ze dne 27. 1. 2012, č. j. 25 Co 566/2011-36 a ze dne 26. 4. 2012, č. j. 22 Co 584/2011-31 potvrdil; dále odvolací soud usnesení nalézacího soudu ze dne 8. 6. 2012 č. j. 24 Ro 1802/2000-32 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II); usnesením nalézacího soudu ze dne 8. 6. 2012 č. j. 24 Ro 1749/2000-39 odvolací soud návrh žalované na přerušení odvolacího řízení zamítl (výrok I), usnesení nalézacího soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud (obdobně jako soud nalézací) neshledal žádný omluvitelný důvod k prominutí zmeškání lhůty ve smyslu §58 o. s. ř. a konstatoval, že podala-li žalovaná odpor téměř po deseti letech od doručení platebního rozkazu, byla úvaha nalézacího soudu o jeho opožděném podání správná.
Z obsahu ústavních stížností postrádajících jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci lze shledat, že stěžovatelka tvrdila porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a vlastnického práva.
II.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní soud ústavní stížnosti shledal zjevně neopodstatněné z následujících důvodů.
Stěžovatelka se dovolávala práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny a - jak plyne z obsahu ústavních stížností - tvrdila, že postupem obecných soudů jí byla odňata možnost domáhat se soudního projednání svých odporů podaných do platebních rozkazů, a to v důsledku nesprávného posouzení existence omluvitelných důvodů k prominutí zmeškání lhůty dle §58 o. s. ř.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odporu) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatelky - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svoji podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
Ústavní soud je toho názoru, že stávající a v případě stěžovatelky aplikovaná zákonná úprava procesních podmínek pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty obsažená v ustanovení §58 o. s. ř. základní právo na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva (srov. čl. 4 odst. 4 Listiny). Dospěly-li obecné soudy k závěru, že návrhy byly podány opožděně, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatelky.
Stran poukazu stěžovatelky na článek 36 odst. 1 Listiny je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení stanoví podmínku domáhat se svého práva "stanoveným postupem". V daném případě tímto "stanoveným postupem" nutno rozumět především postup upravený v ust. §172odst. 1 o. s. ř. Tento zákonný postup stěžovatelka dle zjištění obecných soudů nerespektovala, a tudíž musela po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Vyslovené právní názory a o ně se opírající právní závěry nalézacího i odvolacího soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad procesní spravedlivosti. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí jsou ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění plně odkázat.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu