ECLI:CZ:US:2013:1.US.1339.12.1
sp. zn. I. ÚS 1339/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti společnosti FOKR Czech, s. r. o., se sídlem Valašské Meziříčí, Havlíčkova 234/1, IČ 25873580, zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, č. j. 20 Cdo 454/2010-117, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2009, č. j. 10 Co 92/2009-90 a proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočky ve Valašském Meziříčí, ze dne 6. 11. 2008, č. j. 2 Nc 3268/2007-68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhla jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem, a to právem na spravedlivý proces, garantovaným článkem 36 odst. 1 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy všech stupňů připustily námitku promlčení u její tvrzené protipohledávky v řízeních, v nichž žádala zastavení exekuce na svůj majetek pro tuto protipohledávku.
2. K ústavní stížnosti byly přiloženy kopie všech napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá následující: krajský soud potvrdil usnesení z 6. 11. 2005, č. j. 2 Nc 3268/2007-68, jímž okresní soud zamítl návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce odůvodněný tvrzením, že vymáhaná pohledávka ve výši 93.061,- Kč, představující náhradu nákladů předchozího vykonávacího řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 3533/2001 zanikla započtením protipohledávky stěžovatelky ve výši 2.336.384,- Kč vůči oprávněnému. Proti vymáhané pohledávce uplatnila stěžovatelka k započtení výše uvedenou částku z titulu nezaplacené kupní ceny ve výši 2.336.384,- Kč podle kupní smlouvy uzavřené 7. 9. 1992 mezi V. M. (matkou oprávněného) jako prodávající a oprávněným J. M. a jeho manželkou R. M. jako kupujícími. Kupní cena měla být zaplacena do dvou týdnů po registraci státním notářstvím (provedené 8. 9. 1992). Stěžovatelka tvrdila, že svou protipohledávku, spočívající právě v pohledávce na zaplacení kupní ceny mezi oprávněným a jeho matkou, nabyla postoupením z původní věřitelky V. M. na L. P. (smlouvou ze 17. 11. 2000) a z něj na stěžovatelku (smlouvou z 5. 9. 2001). Krajský soud dospěl k závěru, že protipohledávka povinné je promlčena. Byla-li kupní smlouva registrována v úterý 8. 9. 1992, připadá poslední den pro úhradu dluhu na úterý 22. 9. téhož roku. Počínaje dnem 23. 9. 1992 se dlužníci (oprávněný a jeho manželka) ocitli v prodlení a tímto dnem začala běžet promlčecí doba. Původní věřitelka V. M. uplatnila své právo u soudu žalobou podanou dne 21. 4. 1995 a tímto okamžikem došlo ke stavení běhu promlčecí doby. Žalobě bylo sice vyhověno, pravomocný exekuční titul však byl následně v obnoveném řízení odklizen a celé řízení pak bylo (po smrti žalobkyně, původní věřitelky a matky oprávněného) pro zpětvzetí žaloby právním nástupcem původní věřitelky (oprávněným), který byl zároveň jedním z dlužníků, zastaveno. Bylo-li soudní řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby, nastává stav, jako kdyby vůbec neproběhlo. Obecná tříletá promlčecí doba k uplatnění práva na zaplacení kupní ceny ve výši 2.336.384,- Kč tedy uplynula dnem 23. 9. 1995, takže v okamžiku, kdy stěžovatelka (jež tvrdí, že svou k promlčení namítnutou protipohledávku od původní věřitelky V. M. nabyla po dvojím postoupení) učinila kompenzační projev, tj. 18. 1. 2007, bylo právo promlčeno a pohledávka z titulu nezaplacené kupní ceny se tak stala k jednostrannému započtení nezpůsobilou. Stěžovatelčinu argumentaci rozporem námitky promlčení protipohledávky stěžovatelky, uplatněné k započtení, s dobrými mravy, odvolací soud kvalifikoval jako neopodstatněnou s odůvodněním, že exekucí vymáhaná pohledávka oprávněného ve výši 93.061,- Kč představuje náhradu nákladů předcházejícího vykonávacího řízení vedeného - neúspěšně stěžovatelkou. Za odporující dobrým mravům nelze podle odvolacího soudu považovat ani postup oprávněného, který (jako jediný dědic a tedy právní nástupce původní žalobkyně, jeho matky V. M.) vzal i její žalobu o zaplacení částky 2.336.384,- Kč zpět, neboť "jde o realizaci dispozičního práva žalobce, kterou nelze žádnému z účastníků řízení upírat".
3. Nejvyšší soud pak odmítl dovolání stěžovatelky s tím, že tvrzená protipohledávka stěžovatelky za oprávněným, existovala-li vůbec (případným pravomocným rozsudkem to totiž zjištěno nebylo), není pohledávkou judikátní, jelikož původní exekuční titul byl po povolení obnovy řízení pro zpětvzetí žaloby zrušen; jde tedy o protipohledávku, jejíž existence zůstala pouze v rovině tvrzení stěžovatelky. I kdyby však její existence byla pouhým tvrzením samotné stěžovatelky skutečně prokázána, pak, bude-li se vycházet z jejích dalších tvrzení o dvou postupních smlouvách (ze 17. 11. 2000 mezi původní žalobkyní V. M. a L. P., a z 5. 9. 2001 mezi L. P. a povinnou), nelze oprávněnému vytýkat, že zpětvzetím žaloby, v důsledku něhož nemohl být běh promlčecí doby staven, zavinil promlčení, jelikož taková žaloba (nehledě na zánik pohledávky původní věřitelky V. M. splynutím) by musela být pro nedostatek aktivní legitimace oprávněného jako jediného dědice a právního nástupce původní žalobkyně zamítnuta právě s ohledem na skutečnost, že po povolení obnovy řízení již byl vlastníkem protipohledávky v důsledku dvou po sobě následujících cessí subjekt jiný.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že pohledávka, jejíž započtení uplatňuje proti pohledávce, pro niž je vůči ní vedeno exekuční řízení, byla promlčena z důvodů na straně oprávněného, neboť to byl on, kdo vzal žalobu zpět a navrhl, aby rozsudky, které judikovaly pohledávku stěžovatelky, byly zrušeny. Takovýto postup je z pohledu stěžovatelky proti dobrým mravům, neboť na základě právního jednání vedlejšího účastníka nemohl být veden výkon rozhodnutí, protože podkladové rozhodnutí pozbylo vykonatelnosti a pohledávka se promlčela. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy tím, že v projednávaném případě připustily a vzaly při svém rozhodování v úvahu námitku promlčení, vznesenou v tomto případě vedlejším účastníkem, aprobovaly jednání, které je contra bonos mores. V tom, že soudy všech stupňů uplatnění námitky promlčení použily, pak spatřuje stěžovatelka zásah do svého práva na spravedlivý proces.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Nad rámec uvedeného Ústavní soud sice potvrzuje argumentaci stěžovatelky v tom, že ve svých rozhodnutích připouští, že i námitka promlčení může být jednáním proti dobrým mravům a že ve výjimečných případech není spravedlivé, aby obecné soudy námitku promlčení připustily. Např. ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, nebo ve svém nálezu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, Ústavní soud dospěl k závěru, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, avšak mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V posuzovaném případě však obecné soudy náležitě objasnily, proč s ohledem na okolnosti případu nenastala ona výjimečná situace, při níž by bylo třeba k námitce promlčení nepřihlédnout, neboť uplatnění této námitky je v rozporu s dobrými mravy. Nad to Nejvyšší soud taktéž přesvědčivě vysvětlil, že i v případě, že by ze strany oprávněného nedošlo k uplatnění námitky promlčení, tak by tvrzená protipohledávka stěžovatelky stejně nebyla k započtení způsobilá. Obecné soudy tedy přesvědčivě vypořádaly všechny námitky stěžovatelky a napadená rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž stěžovatelka neuplatnila ve své ústavní stížnosti žádné argumenty, jimiž by se obecné soudy nezabývaly a jež by přesvědčivě nevyvrátily.
8. Ústavní soud dospěl s odkazem na výše uvedené ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu k závěru, že o návrhu stěžovatele je možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu