ECLI:CZ:US:2013:1.US.1345.10.1
sp. zn. I. ÚS 1345/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Gűttlera a Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Suchánka, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 3. 2009, č. j. 9 C 194/2008-76, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 25 Co 293/2009-105, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, č. j. 33 Cdo 706/2010-124, za účasti Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 5. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále právo na právní pomoc zakotvené v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně pochybil, pokud rozhodl v jeho věci rozsudkem pro uznání, neboť stěžovatel se k výzvě soudu ze dne 14. 3. 2008 ve stanovené lhůtě vyjádřil v tom smyslu, že není schopen odpor proti vydanému platebnímu rozkazu bez právního zástupce zdůvodnit, proto žádá o změnu lhůty k vyjádření, a to na lhůtu 30 dnů od pravomocného rozhodnutí o jeho žádosti o přidělení zástupce. Současně stěžovatel požádal o přidělení zástupce z řad advokátů. Soud prvního stupně však žádost stěžovatele o přidělení zástupce z řad advokátů zamítl, a poté rozhodl ve věci samé rozsudkem pro uznání. Stěžovatel má za to, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny, současně namítá řadu dalších procesních pochybení soudu týkajících se zejména řízení o ustanovení zástupce stěžovateli.
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 9 C 194/2008 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 16. 3. 2009, č. j. 9 C 194/2008-76 uložil soud prvního stupně stěžovateli rozsudkem pro uznání zaplatit žalovanému částku 46.275 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání a z důvodů stejných, jak je uvedl v ústavní stížnosti, namítal, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, č. j. 25 Co 293/2009-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že stěžovatel se v soudem stanovené lhůtě k žalobním tvrzením zákonem požadovaným způsobem nevyjádřil, neboť ve svém podání doručeném soudu prvního stupně dne 6. 5. 2008 neuvádí žádné skutkové okolnosti, které by mohly být za vyjádření k žalobě považovány. Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žádost o prodloužení lhůty za účelem přidělení zástupce z řad advokátů není vážným důvodem, který by bránil stěžovateli vyjádřit se k výzvě ve smyslu §114b o. s. ř. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení a vedlejšímu účastníku řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, proto byla přípustnost dovolání vyloučena podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítnout, aniž se jím mohl věcně zabývat (§243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c/ o. s. ř.).
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli, ten však možnosti podat proti němu repliku nevyužil.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť k porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nedošlo.
Podle §114b odst. 1 platí, že vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír.
V nyní projednávané věci vydal Okresní soud Praha - západ usnesení ze dne 14. 3. 2008, č. j. 21 Ro 316/2008-8, kterým byl stěžovatel vvzván, aby se vyjádřil, zda v žalobě uplatněný nárok uznává, popřípadě zda nárok uznává jen zčásti nebo co do základu. Stěžovatel byl současně poučen o následcích neuposlechnutí výzvy. Stěžovatel podáním ze dne 5. 5. 2008 soudu sdělil, že "není schopen kvalifikovaně zdůvodnit odpor" a současně požádal o přidělení zástupce z řad advokátů a o prodloužení lhůty k vyjádření do doby 30 dnů od pravomocného rozhodnutí o jeho žádosti o přidělení zástupce. Usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 8. 2008, č. j. 9 C 194/2008-30, byla žádost stěžovatele o ustanovení advokáta zamítnuta (potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. 25 Co 439/2008-65).
Ústavní soud má za to, že obecné soudy nepochybily, pokud dospěly k závěru, že v dané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozsudku uvedl, že stěžovatel ve věci nevyjádřil nejen v podaném odporu, ale ani v soudem stanovené lhůtě či prodloužené lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí, kterým soud rozhodl o žádosti stěžovatele o přidělení zástupce, a pro se má za to, že stěžovatel nárok uznává. K důvodům, které stěžovatel uvedl (nemožnost kvalifikovaného vyjádření pro nedostatek právního zastoupení) soud nepřihlédl, neboť nejsou z hlediska ustanovení §114b relevantní. Odvolací soud v této souvislosti doplnil, že přestože měl stěžovatel za to, že bez právního zástupce není chopen se ve věci řádně vyjádřit, mohl výzvě soudu vyhovět tím, že by uvedl svá základní tvrzení a tím by předešel riziku, že v případě, kdy mu advokát nebude ustanoven, nevyhoví výzvě k vyjádření.
Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr obecných soudů bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť obecné soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl.
Pokud jde o to, zda vyjádření stěžovatele naplňovalo podmínky dané ustanovením §114b odst. 1 o. s. ř., zde odkazuje Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že "vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch."
Jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu, není pochyb o tom, že vyjádření v tomto smyslu stěžovatel k výzvě soudu v zákonné lhůtě ani později nepředložil. Nelze přitom přisvědčit stěžovateli v tom, že ho měl soud prvního stupně více poučovat a vysvětlovat mu následky úplného nevyjádření se k výzvě. Z poučení připojeného k předmětné výzvě je zřejmé, že stěžovatel byl o následcích nevyjádření se k žalobním tvrzením Okresním soudem Praha-západ řádně poučen.
Ústavní soud se zabýval otázkou fikce uznání žalovaného nároku ve své judikatuře už vícekrát. Ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06 dostupném na http://nalus.usoud.cz, Ústavní soud konstatoval, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním určité, zřetelně formulované právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) postup soudu, kterým s těmito následky spojuje procesní opatření, jež zákon předjímá. V konkrétních poměrech pak není důvod tento závěr nepřipínat též k situaci, kdy ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku žalovaným, a jestliže na tomto základě rozhodne soud ve věci (v neprospěch žalovaného) rozsudkem pro uznání ... Jestliže se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly zákonem stanovené podmínky výzvy podle §114b o. s. ř., nelze mít vydání rozsudku pro uznání (ve smyslu §114b odst. 5, §153a odst. 3 o. s. ř.) za výraz "přepjatého formalismu" ani za rozporné s pravidly spravedlivého procesu ... Marné uplynutí lhůty stanovené v usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. znamená založení procesního stavu, že žalovaný žalobou uplatněný nárok uznal, a to bez ohledu na to, zda je též uznává "ve skutečnosti"; jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.) nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaný uplatněnému nároku oponoval, resp. "vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu".
Výše uvedené závěry dopadají i na danou věc, při jejímž přezkumu Ústavní soud neshledal důvodu se od těchto svých závěrů odchýlit.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl, neboť dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, také v tomto postupu dovolacího soudu neshledal Ústavní soud vybočení z mezí ústavnosti. Ostatně stěžovatel ani žádné konkrétní námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nevznesl. Ústavní soud však přihlédl k tomu, že byl stěžovatel odvolacím soudem o možnosti podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nesprávně poučen a proto ústavní stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze nepovažoval za podanou po lhůtě, přestože dovolání nebylo odmítnuto Nejvyšším soudem jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu