ECLI:CZ:US:2013:1.US.1351.13.1
sp. zn. I. ÚS 1351/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Radky Tiché, Jana Tichého a Daniely Tiché, zast. JUDr. Robertem Vargou, advokátem, sídlem Vlastina 23, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22.2.2013, č.j. 13 Co 91/2013-72, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §202 odst. 2 obč. soudního řádu, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví konkretizované usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), s požadavkem na jeho zrušení, a současně se domáhali zrušení sousloví "10 000 Kč" v ustanovení §202 odst. 2 obč. soudního řádu. V ústavní stížnosti nejprve stručně uvedli, že (v postavení podílových spoluvlastníků domu) u Okresního soudu v Tachově podali žalobu o zaplacení částky 12 399,- Kč s příslušenstvím, a to jako nárok na zaplacení neuhrazeného nájemného vůči žalovanému. Okresní soud přiznal první stěžovatelce částku 340,- Kč, druhému stěžovateli a třetí stěžovatelce společně také 340,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Proti některým výrokům prvostupňového rozsudku podali stěžovatelé odvolání, které krajský soud odmítl, neboť odvolání nebylo přípustné podle §202 odst. 2 obč. soudního řádu (s ohledem na "bagatelní" výši uplatněného nároku). Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutím soudu II. stupně bylo porušeno jejich práv garantované čl. 6 odst. 1 spolu s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Svoje přesvědčení obsáhle odůvodňují v další části ústavní stížnosti, jejímž výsledkem je návrh na zrušení části ustanovení §202 odst. 2 obč. soudního řádu, a to v aktuální hranici oddělující "bagatelní" spory od sporů, ostatních, v nichž je - díky výši uplatněné částky - přípustné odvolání.
Relevantní znění příslušných ustanovení Úmluvy a Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 13 Úmluvy:
Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny:
Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
II.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR, dále jen "Ústava") a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o "Ústavním soudu"), jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, a podle §74 téhož zákona lze spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z poměru obou ustanovení je zřejmé, že návrh na zrušení právního předpisu má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, proto návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu předpokládá řádnou a projednatelnou ústavní stížnost. Tento závěr se odráží v dosavadní judikatuře Ústavního soudu např. požadavkem, že musí jít o zákon "jehož má být při řešení věci použito", tedy o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední, má ho být užito při rozhodnutí ve věci samé ... (srov. usnesení Pl. ÚS 39/2000).
V posuzované věci je zřejmé, že v řízení před obecnými soudy bylo meritem sporu posouzení oprávněnosti nároku stěžovatelů na zaplacení neuhrazeného nájemného. Proti rozsudku soudu I. stupně, jímž bylo rozhodnuto o věci samé, stěžovatelé nevznášejí žádné námitky, že by jím bylo porušeno některé jejich základní právo nebo svoboda. Z tohoto pohledu je proto jejich ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Akcesorický návrh na zrušení části ustanovení §202 odst. 2 obč. soudního řádu sdílí osud ústavní stížnosti, což plyne i z ustálené a bohaté judikatury Ústavního soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh na zrušení části ustanovení §202 odst. 2 obč. soudního řádu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu