ECLI:CZ:US:2013:1.US.1410.12.2
sp. zn. I. ÚS 1410/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., zastoupeného JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 16, pobočka Praha 1 - Staré Město, Bílkova 861/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012 sp. zn. 3 Tdo 1653/2011, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2011 č. j. 5 To 241/2011-233 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 5. 2011 č. j. 2 T 193/2010-208, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi jako účastníků řízení a za účasti Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, Krajského státního zastupitelství v Brně, Nejvyššího státního zastupitelství, Ing. Renáty Kolibové a Martina Koliby jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi s tvrzením, že řízení před obecnými soudy bylo v rozporu s ustanoveními čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle nichž se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, všichni účastníci si jsou v řízení rovni a každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
2. Stěžovatel byl obžalován pro skutek, kterým jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví, a tento čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost mu uloženou podle zákona, čímž spáchal přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle ustanovení §147 odst. 1, 2 trestního zákoníku.
3. Soud prvního stupně uznal stěžovatele vinným z přečinu podle ustanovení §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 18 měsíců (pozn.: řízení před Okresním soudem v Břeclavi předcházelo vydání trestního příkazu, proti němuž podal stěžovatel odpor). Soud uvedl, že z výpovědi svědků (Ing. Kolibová, M. Koliba a O. Hlaváč) a částečného doznání stěžovatele je zřejmé, že svým jednáním porušil ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), dále jen "zákon o silničním provozu". Soud však současně dodal, že z fotodokumentace připojené k protokolu o dopravní nehodě je zřejmé, že poškozená vozidlo odstavila tak, že částí zasahovalo do silnice, aniž by bylo označeno výstražným trojúhelníkem. Tuto okolnost soud posoudil ve prospěch obviněného při ukládání trestu.
4. Odvolací soud odvolání stěžovatele zamítl s tím, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, nevykazuje podstatné vady. Uvedl, že neměl důvod zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně; ten hodnotil pouze důkazy, které provedl, a při jejich hodnocení nedošlo k logické chybě. Ohledně návrhu stěžovatele na doplnění dokazování znaleckým posudkem, který by potvrdil či vyloučil, že stěžovatel svým jednáním porušil konkrétní ustanovení zákona o silničním provozu, soud konstatoval, že otázka porušení povinnosti je výhradně otázkou právní a návrh na doplnění dokazování je zde nadbytečný.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl s odůvodněním, že stěžovatel podaný mimořádný opravný prostředek ve skutečnosti uplatnil jen z procesního důvodu a dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jeho námitky obsahově neodpovídají. Nesdílel názor stěžovatele, že soudy nižších instancí zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a že by jejich rozhodnutí byla toliko projevem nepřípustné libovůle. Ohledně znaleckého posudku, předloženého stěžovatelem uvedl, že se jedná o tzv. novum, kterým se nemůže zabývat.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení před soudy nebyl správně zjištěn skutkový stav, neboť ve věci nebyl přibrán znalec a soudy nepřipustily ani výslech svědků (P. Motyky a J. Tejmla), který byl obhajobou i obžalobou navrhován. Dále uváděl, že vozidlo nepřehlédl, ale že k nárazu došlo jednak z důvodu nevhodného odstavení vozidla a též proto, že těsně před střetem byl předjet jiným vozidlem.
7. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jeho stížnosti vyhověl a aby zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
II.
8. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů a příslušným spisovým materiálem dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
9. Nelze zcela přehlédnout námitku stěžovatele ohledně doplnění dokazování výslechy svědků; tento návrh byl vznesen shodně oběma procesními stranami, jak obhajobou, tak i obžalobou. Přesto k provedení důkazů a jejich hodnocení obecnými soudy nedošlo. Ústavní soud však po prostudování připojeného spisu konstatuje, že navržení svědci byli vyslechnuti, a to v rámci podání vysvětlení u Policie ČR. Soudy proto měly jejich výpovědi k dispozici od počátku řízení.
10. Soudy nemusejí provést automaticky každý důkaz, který účastníci navrhnou. Důvody, pro které lze odmítnout důkazní návrh, shrnul Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 tak, že neakceptování důkazního návrhu lze oprávnit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
11. Ústavní soud rovněž odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není neprovedení všech navrhovaných důkazů porušením čl. 36 odst. 1 Listiny, objasní-li obecné soudy provedením ostatních důkazů skutkové okolnosti případu v ústavně přijatelné míře [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Nadto podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z projevů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, pak není oprávněním Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k tomu například usnesení ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 891/13).
12. V projednávané věci takový extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování obecné soudy vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu. Shromážděné důkazy posléze hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
13. Obecné soudy se s argumentací obhajoby stěžovatele vypořádaly a rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely. Soud prvního stupně výslovně v odůvodnění rozsudku uvedl, jaké skutečnosti vzal v úvahu při stanovení výše trestu (mj. i umístění vozidla v okamžiku střetu), a též odvolací soud zdůvodnil, proč neprovedl doplnění dokazování znaleckým posudkem. Ústavní soud zdůrazňuje, že znalecký posudek vypracovaný stěžovatelem, který byl přiložen k dovolání k Nejvyššímu soudu, nebyl dovolací soud oprávněn hodnotit.
14. Ústavní soud uzavírá, že je vzhledem k průběhu řízení zjištěného z obsahu spisu zřejmé, že obecné soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu a svůj postup též dostatečně odůvodnily. V posuzované věci tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Jeho stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu