ECLI:CZ:US:2013:1.US.1415.13.1
sp. zn. I. ÚS 1415/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S. A., se sídlem Lucemburské velkovévodství, L-111 5 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer 2, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Koliště 55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2013 č. j. 20 Cdo 4536/2011-260 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 10. června 2010 č. j. 22 Co 197/2010-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích s tvrzením, že soudy porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") ve spojení s čl. 11 Listiny (právo na ochranu vlastnictví).
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh vedlejších účastníků na zastavení exekuce z důvodu promlčení nároku právní předchůdkyně stěžovatelky. Okresní soud ve Svitavách dne 18. 11. 2009 vydal pod č. j. 10 Nc 3162/2005-152 usnesení, kterým zastavil exekuci nařízenou dne 25. 11. 2005 na majetek vedlejších účastníků. Odvolací soud jeho usnesení potvrdil ve výroku I, II a IV; změnil pouze výrok III usnesení soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení. Dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní stěžovatelky jako věřitelkou a vedlejšími účastníky byly uzavřeny smlouvy o úvěru, které byly ze strany právní předchůdkyně stěžovatelky vypovězeny a bylo požadováno okamžité splacení úvěrů (tzv. zesplatnění úvěrů). V nyní posuzovaném návrhu obecné soudy vycházely z nalézacího řízení, vedeného s právní předchůdkyní stěžovatelky, v němž byl vydán platební rozkaz na základě vykonatelného exekučního titulu - zesplatnění předmětných úvěrů v prosinci 1994. Od této doby začala běžet desetiletá promlčecí lhůta, a pokud stěžovatelka podala návrh na nařízení exekuce dne 15. 11. 2005, učinila tak po uplynutí zmíněné promlčecí lhůty. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl v důsledku absence zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Uvedl, že stěžovatelka napadá zejména hodnocení důkazů soudy nižších instancí, přičemž takový přezkum dovolací instanci nepřísluší.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu neúplná skutková zjištění, tedy vadu, která měla za následek porušení jejího práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k rozhodnutí dovolací instance uvedla, že soud nesprávně vyložil položené otázky a dospěl tudíž k nesprávnému závěru o absenci zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, který by shora označená usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích zrušil.
II.
4. Po seznámení se s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
5. Předně je zapotřebí uvést, že stěžovatelka byla vyzvána k odstranění vad podání, konkrétně plné moci (lhůta později prodloužena). Ta byla udělena Mgr. Bernardové před vydáním usnesení Nejvyššího soudu, tedy napadeného rozhodnutí. Na základě posledního přípisu Mgr. Bernardové však vzal Ústavní soud na vědomí namítané skutečnosti -stěžovatelka je zahraničním subjektem a není tedy možné v krátké době očekávat předložení příslušné plné moci (ověřování aj.), a upustil od další výzvy s tím, že předloženou právní moc k zastupování stěžovatelky akceptoval.
5. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina. Ústavní soud tedy pohlíží na přezkoumávané právní vztahy především optikou čl. 1 Listiny, podle něhož jsou lidé svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Její ambicí tedy není postihnout veškeré právní vztahy, jež vznikají, vyvíjejí se a zanikají v praktickém životě celého právního řádu. Ani Ústavní soud proto nemůže být institucí, jež by dokázala poskytnout univerzální ochranu a tedy i spravedlnost všem subjektům práva, ať již fyzickým nebo právnickým osobám, které na území státu působí. Na tomto místě Ústavní soud opětovně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud je oprávněn přezkoumávat rozhodnutí pouze do té míry, aby zajistil ochranu základních práv a svobod účastníků a aby bylo rozhodnutí jako celek možno považovat za spravedlivé.
6. Skrze námitky stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. Mezi procesním a hmotným právem zajisté nelze narýsovat striktní dělicí čáru a může být navozen procesní stav, jehož důsledky se negativně, s mimořádnou intenzitou projeví v rovině materiální. Není však odepřením spravedlnosti, jestliže tu ústavněprávní přezkum prioritně zacílí na procedurální atributy řízení před orgány veřejné moci, jehož (případné) podstatné vady mohou vést k deformaci výsledku tohoto řízení (podrobněji viz Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 36 Listiny, zejména body 47-54).
7. Stěžovatelka v nyní projednávané věci vede pokračující polemiku se závěry obecných soudů stran úplnosti skutkových zjištění a posouzení provedených důkazů. V ústavní stížnosti chybí ústavněprávní argumentace. Rolí Ústavního soudu však není ověřovat správnost skutkových zjištění obecných soudů a nemůže v tomto směru tyto soudy nahrazovat. Ústavní soud v rámci přezkumu posuzuje, zda rozhodnutí obecných soudů neobsahují prvky libovůle či dokonce svévole, nebo nejsou zjevně neodůvodněná.
8. Při posouzení, zda bylo předmětné řízení před obecnými soudy (tj. procesní postupy a uplatněné právní názory a závěry) vedeno v ústavněprávních mezích - konkrétně, zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu - dospěl Ústavní soud k závěru, že toto právo stěžovatelce zjevně upřeno nebylo. Není možné dospět ani k závěru, že by byla v průběhu řízení jakkoliv krácena na svých zákonem stanovených procesních právech; ve všech aspektech se jí dostalo řádného procesu. Obecným soudům není možné vytknout ani prvky libovůle při intepretaci norem jednoduchého práva; k rozhodnutí obecné soudy dospěly na základě řádného, srozumitelného a logického odůvodnění. Se stejným závěrem se Ústavní soud vyjadřuje k namítanému porušení Listinou garantovaného práva vlastnit majetek.
9. Nelze dovodit, že by v posuzované věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu