ECLI:CZ:US:2013:1.US.1423.12.1
sp. zn. I. ÚS 1423/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Veselého, Ph.D., zastoupeného JUDr. Jakubem Kadlecem, advokátem se sídlem Břehová 208/8, 110 00 Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 As 73/2011 - 316 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2010, č. j. 10 Ca 145/2009 - 103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozsudky a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, a to práva na spravedlivý proces, garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na ochranu práv nabytých v dobré víře, práva na ochranu legitimního očekávání a zákaz svévole.
2. K ústavní stížnosti byly přiloženy kopie všech napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá následující: Klíčovou otázkou, kterou správní soudy v posuzovaném případě řešily, bylo, zda lze žádost o změnu územního rozhodnutí posuzovat prostřednictvím regulativů územního plánu, který byl vydán v mezidobí od vydání původního územního rozhodnutí do rozhodování o žádosti o změnu tohoto rozhodnutí. Stěžovatel žádal ve správním řízení změnu původního územního rozhodnutí (na stavbu jednoho rodinného domu), vydaného za účinnosti územního plánu hlavního města Prahy z roku 1994, aby mohl namísto jednoho domu vybudovat dva samostatné domy sousedící štítovou zdí a rozdělit stávající pozemky tak, aby na každém z nich stála polovina dvojdomu. Žádost o změnu územního rozhodnutí byla zamítnuta, neboť byla podána až za účinnosti nového územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy, jenž obsahuje závazný ukazatel - kód míry využití území, s nímž požadovaná změna nebyla v souladu. Správní soudy v obou napadených rozsudcích tento postup stavebních úřadů aprobovaly s tím, že při posuzování souladu žádosti o změnu územního rozhodnutí s územněplánovací dokumentací [§90 písm. a) stavebního zákona z roku 2006] je třeba vycházet z územněplánovací dokumentace platné v době rozhodování stavebního úřadu o této žádosti, nikoliv z územněplánovací dokumentace platné v době vydání původního územního rozhodnutí.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že uvedeným výkladem došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, a to práva na ochranu práv nabytých v dobré víře, práva na ochranu legitimního očekávání a zákaz svévole. Dále dodal nad rámec své argumentace před správními orgány a obecnými soudy, že kód míry maximálního využití území v územním plánu sídelního útvaru nemůže být v posuzovaném případě aplikován, neboť nebyl při svém schvalování součástí závazné části územního plánu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že posuzovaná zásadní právní otázka byla obecnými soudy dostatečně a přesvědčivě vyargumentována (v bodech 29 až 31 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Tím, že správní orgány nepovolily změnu územního rozhodnutí, nedošlo k zásahu do práv nabytých původním územním rozhodnutím a nedošlo tedy k zásahu do principu ochrany práv nabytých v dobré víře. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku rozsáhle vypořádal veškerou argumentaci stěžovatele ohledně ochrany legitimního očekávání.
7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel postupně rozvíjí zcela novou námitku ohledně právní povahy směrné části (tzv. kódů míry využití území) územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy z roku 1999. Kód míry využití území je podle stěžovatele materiálně způsobilý zasáhnout do práv vlastníků nemovitosti, měl by tedy být součástí závazné části územního plánu, což však není. Tuto námitku uplatnil stěžovatel poprvé až v ústavní stížnosti. Ve správním řízení, v řízení před Městským soudem v Praze i před Nejvyšším správním soudem stěžovatel namítal pouze to, že kód míry využití území obsažený v územním plánu sídelního útvaru z roku 1999 nelze v jeho případě aplikovat z toho důvodu, že územní rozhodnutí, o jehož změnu žádal, bylo vydáno za účinnosti předchozí územněplánovací dokumentace z roku 1994. Tato námitka, jak je již výše uvedeno, byla obecnými soudy přesvědčivě vyvrácena. Námitka neaplikovatelnosti kódu míry využití území upraveného územním plánem sídelního útvaru z roku 1999, kterou stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, má zcela jinou kvalitu. Argumentuje totiž tím, že kód využití území vůbec nemůže být součástí směrné části územního plánu sídelního útvaru, neboť se jím zasahuje do práv vlastníků nemovitostí. Tuto argumentaci mohl stěžovatel uplatnit již v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, neboť se jedná čistě o posouzení právní otázky. Pak by se jí nepochybně správní soudy zabývaly. Stěžovatel však nebyl dostatečně dbalý ochrany svých práv (srov. např. nález IV. ÚS 881/07 ze dne 28. 7. 2009; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud ve své judikatuře opakované dovodil, že "zásah Ústavního soudu nastupuje jako prostředek ultima ratio až po vyčerpání všech ostatních prostředků, které platné právo poskytuje k ochraně práv. Bylo by zásahem do pravomoci ostatních státních orgánů a narušením ústavního principu dělby moci, kdyby Ústavní soud zasahoval i v situaci, kdy ostatním státním orgánům (např. správním orgánům nebo obecným soudům) nebyla dána příležitost rozhodnout o sporné otázce obyčejného práva v situaci, kdy se fyzická nebo právnická osoba domnívá, že došlo k nezákonnému zásahu do jejího práva. Zjednodušeně řečeno, osoba musí nejprve řádně vyčerpat všechny procesní či jiné právní postupy, a teprve poté, co se svými námitkami neuspěje, se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud ... Není přípustné, aby tyto námitky a argumenty, ač byly stěžovatelce k dispozici již v předchozí době, byly poprvé předloženy až v ústavní stížnosti" (nález III. ÚS 2111/07, ze dne 2. 10. 2008). Stěžovatelova nová námitka je tedy nepřípustná a ostatní námitky byly řádně a přesvědčivě vypořádány v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu.
8. Ústavní soud dospěl s odkazem na výše uvedené ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu k závěru, že o návrhu stěžovatele je možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu