ECLI:CZ:US:2013:1.US.1469.10.1
sp. zn. I. ÚS 1469/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Jiráčka, zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 11/2346, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 22 Co 421/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení výroku I. shora uvedeného rozsudku městského soudu, týkajícího se věci samé, potvrzujícího rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2009, č. j. 21 C 200/2008-82. Dalšími výroky rozsudku Městského soudu v Praze, ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a nákladů řízení před soudem odvolacím pak stěžovatel výslovně svojí ústavní stížností nenapadl, jelikož byly pro něj příznivé (původně byl zavázán zaplatit náklady řízení žalovanému, odvolací soud však tento výrok změnil a náhradu nákladů nikomu nepřiznal).
Stěžovatel se jako fyzická osoba - člen bytového družstva - domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 1 náhrady škody a poskytnutí zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb.; předtím byl odmítnut se svým nárokem příslušnou organizační složkou státu - České republiky, a to Ministerstvem financí. Obvodní soud pro Prahu 1 po konaném jednání pak dne 27. 5. 2009 žalobu stěžovatele proti České republice, Ministerstvu financí na zaplacení celkové částky 9.047.550Kč s přísl. zamítl a následně bylo napadeným výrokem rozsudku Městského soudu v Praze toto rozhodnutí ve věci samé potvrzeno.
Ve věci se jednalo o to, že stěžovatel byl členem Bytového družstva OBNOVA se sídlem Praha 1; členství nabyl převodem od jiného zakládajícího člena družstva. Členství v bytovém družstvu svědčilo i právo bydlení v družstevním bytě, neboť nemovitost - dům čp. X nacházející se na zastavěném pozemku v k.ú. Staré Město, Praha, nabylo družstvo na základě kupní smlouvy uzavřené s městem Praha ze dne 20. 1. 1997. V roce 2002 se objevila dědička původního vlastníka Catharina Edit Gautschi, občanka Švýcarské konfederace, která nemovitost zdědila, nechala svůj nárok projít dědickým řízením a následně podala žalobu o určení vlastnictví předmětné nemovitosti; Katastr nemovitostí pro hl. město Prahu totiž zapsal k předmětné nemovitosti duplicitní vlastnictví. Obvodní soud pro Prahu 1, který žalobu projednával, pak vydal dne 13. 9. 2006 rozsudek č. j. 30 C 129/2002-212, kterým výhradní vlastnictví k předmětné nemovitosti přisoudil jmenované. Bytové družstvo OBNOVA podalo včas proti tomuto rozhodnutí odvolání, leč bezúspěšně. Dnem právní moci tohoto rozhodnutí se tak z člena bytového družstva, kterému svědčilo právo bydlení družstevního bytu, stal nájemce v soukromém domě.
Stěžovatel má za to, že v důsledku tohoto rozhodnutí došlo i k zásadní změně hodnoty jeho členského podílu ve jmenovaném bytovém družstvu, totiž k jeho naprostému znehodnocení. Toto znehodnocení si nechal stěžovatel vyčíslit znaleckým posudkem a požadoval je po Českém státu zastoupeném organizační složkou Ministerstvem financí ČR, s tím, že na náhradu škody pak připadala částka 6.031.700 Kč a na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu částka 3.015.850 Kč. Ministerstvo financí tento nárok žalobce odmítlo, stejně tak postupoval Obvodní soud pro Prahu l a odvolací soud - Městský soud v Praze; to učinil rozsudkem napadeným touto ústavní stížností. Soudy dovodily, že stěžovatel nemá nárok na náhradu škody, jelikož se nejedná o škodu ve smyslu zmenšení jeho majetku, neboť mu žádné vlastnické právo nikdy nesvědčilo. Oba soudy pak mj. argumentovaly tím, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti svědčilo bytovému družstvu OBNOVA. Stěžovatel se však domnívá, že tato argumentace je nesprávná a že popírá jeho ústavní právo na vlastnictví majetku, jež chápe ve smyslu tzv. jiné majetkové hodnoty dle §118 odst. 1 občanského zákoníku, kterou může být i členský podíl v bytovém družstvu. Podle jeho názoru mělo být jeho žalobě vyhověno a v obsáhlé ústavní stížnosti se proto domáhá zrušení výroku odvolacího soudu ve věci samé.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí dostatečně zabývaly a základní práva stěžovatele neporušily; ústavní stížnost je založena pouze na několika odlišných právních názorech od názoru soudů. Z podrobného odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, že tento soud, stejně jako soud prvního stupně, vycházel v daném případě mj. adekvátně z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu ve vztahu ke specifikaci pojmu "nesprávného úředního postupu" podle zákona č. 82/1998 Sb.; dospěl k závěru, že žádný ze stěžovatelem tvrzených postupů orgánů participujících na věci nelze za takový postup označit. Navíc stát by odpovídal pouze za předpokladu, že by stěžovateli vznikla škoda v příčinné souvislosti s tímto postupem; i kdyby došlo ke zjištění nesprávného úředního postupu, tato otázka by byla podle názoru městského soudu rovněž přinejmenším sporná, jelikož nikdy nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti. Městský soud konstatoval, že stěžovatel v podstatě namítá, že mu byla způsobena škoda v důsledku návratu k původním vlastnickým vztahům, neboť se na základě dědické posloupnosti v souladu s právními předpisy stala vlastníkem těchto nemovitostí paní Gautschi. Stěžovateli vznikla škoda jen na základě jeho subjektivního přesvědčení, avšak objektivně se ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. o škodu nemůže jednat. Kupní cena, kterou bytové družstvo OBNOVA za předmětné nemovitosti zaplatilo, byla vrácena, stěžovatel dál zůstal členem tohoto družstva i nájemcem bytu; nedošlo tedy ke zmenšení jeho majetku a nadto shora uvedené okolnosti, týkající se neplatnosti dané kupní smlouvy, nebyly ve vztahu příčiny a následku jako jednání příslušných orgánů státu. Nešlo pak ani o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť takové rozhodnutí zrušeno či změněno nebylo (§8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.).
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí a s postupem obecných soudů v daném případě je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování soudu (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatele, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry obecných soudů. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti pochopitelně nezakládá. Lze i znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu