ECLI:CZ:US:2013:1.US.1473.13.1
sp. zn. I. ÚS 1473/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. BLOCH, a. s., se sídlem Vídeňská 232/116b, 619 00 Brno, zastoupeného advokátem JUDr. Filipem Horákem, se sídlem Radnická 11, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013 č. j. 9 Afs 81/2012-49 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2012 č. j. 30 Af 19/2010-84, za účasti Generálního ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, 140 96 Praha 4, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 2. 12. 2009 č. j. 7305-2/2009-010100-21, ze dne 2. 12. 2009 č. j. 7306-2/2009-010100-21, a ze dne 30. 11. 2009 č. j. 7052-2/2009-010100-21, o nároku na vrácení spotřební daně. Podle názoru stěžovatele napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozhodné závěry ústavní stížností napadených a v záhlaví uvedených rozhodnutí jsou stěžovateli známy, proto je netřeba rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy i orgány veřejné správy svým výkladem rozšířily explicitně vyjmenované podmínky pro uplatnění nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů v rozporu se zákonem a naopak nesprávným výkladem zúžily pojem spotřeba minerálních olejů. Stěžovatel má za to, že tento zužující výklad pojmu spotřeba pro účely posouzení vzniku jeho nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů, použitých v rámci jeho podnikatelské činnosti, nemá oporu v zákoně ani jiných předpisech. Stěžovatel dále poukazuje na to, že doba rozhodování v této jeho věci je zcela neúměrná, když do dnešní doby aktuálně trvá již 7 let. Stěžovatel má za to, že toto je v rozporu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve vztahu k námitce stěžovatele o jeho nároku na vrácení spotřební daně uvádí, že jedna z podmínek pro vrácení spotřební daně z minerálních olejů je v tomto případě situována na výkladu relativně neurčitého pojmu, což z povahy věci vytváří pro rozhodující soud potažmo správní orgán adekvátně široký prostor uvážení. To současně implikuje i zúžení prostoru pro hodnocení jeho rozhodnutí z pozic věcné správnosti, a tím spíše pak z hledisek "správnosti" ústavněprávní (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3037/11 ze dne 25. 1. 2012).
Výjimku - v obecné rovině - představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.
Takto formulované podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci však splněny nejsou.
Oponentura předestřená stěžovatelem otevírá spor o výklad ustanovení §56a zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném pro příslušná zdaňovací období (dále jen "zákon o spotřebních daních"), který spočívá zcela v rovině podústavní, a ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice se správním orgánem a správními soudy na (této) úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním totožných námitek, jež jim adresoval již dříve.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že oba soudy se zcela relevantním způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatele a uplatněné právní názory - v rozhodném směru - adekvátně, vyčerpávajícím způsobem, jakož i na racionální a logické základně, odůvodnily. Na obšírné odůvodnění Nejvyššího správního soudu lze uspokojivě odkázat; přinejmenším platí - a to je v kontextu ústavněprávního přezkumu významné - že rozhodné právní názory jsou obhajitelné a naopak významné není, že jim lze oponovat.
V ústavněprávním kontextu, při vnímání jeho limitů, nelze pominout, že rozhodné ustanovení §56a zákona o spotřebních daních vybízí k uplatnění tzv. správního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu "spotřeba", v němž je k dispozici poměrně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 31/06 ze dne 20. 4. 2006). Není tudíž samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně správní soudy a potažmo správní orgány pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně, jak ostatně činí i stěžovatel svými námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1887/09 ze dne 31. 3. 2011).
Ústavní soud v této souvislosti nemůže přihlédnout k tvrzení stěžovatele, že v řízení před správními orgány došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když bylo rozhodnuto o odejmutí povolení stěžovatele k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí Evropského společenství v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně a o následném doměření této daně, neboť jak z obsahu ústavní stížnosti, tak i z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v řízení před Krajským soudem v Brně a Nejvyšším správním soudem se stěžovatel soustředil pouze na důvodnost svého nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů (a nikoliv na jemu předcházející rozhodnutí ukládající povinnosti jejího uhrazení). S přihlédnutím ke skutečnosti, že řízení před správními soudy je ovládáno dispozitivní zásadou, by se přitom tyto soudy uvedenou námitkou mohly zabývat toliko v případě, že by byla stěžovatelem uplatněna.
V tomto kontextu Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti, který se promítá v konkrétním znění příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu, tak stanoví maximu, podle níž, existuje-li v právním řádu prostředek, jehož uplatněním může jednotlivec dosáhnout ochrany svých práv, je třeba trvat před podáním ústavní stížnosti na jeho vyčerpání. Zásada subsidiarity pak má i materiální rozměr, podle něhož musejí být v rámci těchto opravných prostředků uplatněny námitky, jež mají být použitelné v řízení před Ústavním soudem. Za takových okolností Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že předmětné stěžovatelovo tvrzení stran špatného úředního postupu je námitkou nepřípustnou, aniž by se však domníval, že jde o námitku v projednávané věci právního výkladu nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů relevantní.
Ve věci tvrzení stěžovatele, že řízení probíhalo neúměrně dlouhou dobu, Ústavní soud konstatuje, že musel vzít v úvahu, že ústavní stížnost směřuje proti průtahům v již skončeném řízení. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, když to přísluší jiným orgánům veřejné moci. Jinými slovy: Ústavní soud tedy nemůže závazně předjímat existenci neodůvodněných průtahů v meritorně skončeném řízení, nevyčerpal-li stěžovatel procesní prostředky dané mu zejména zákonem č. 82/1998 Sb. Stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnout o existenci práva na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) přísluší v případě sporu soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. V části směřující proti délce řízení je tedy ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Shrnutím uvedeného nelze než dospět k závěru, že stěžovatel zásah do základních práv nedoložil. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu