ECLI:CZ:US:2013:1.US.1482.13.1
sp. zn. I. ÚS 1482/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marty Matouškové, zastoupené JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Ruská 2887/101, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 3. 2013, č.j. 21 Cdo 1468/2012-333, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2011, č.j. 16 Co 341/2011-277, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2011, č.j. 85 C 1/2008-229, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a která byla doplněna podáním stěžovatelky ze dne 14. 6. 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že tato rozhodnutí jsou "zjevně nespravedlivá" a v rozporu s principem právní jistoty.
II.
2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po vedlejší účastnici Základní škole logopedické s.r.o. náhrady škody za ztrátu výdělku po dobu dočasné pracovní neschopnosti a za ztížení společenského uplatnění. Stěžovatelka svou žalobu odůvodnila tím, že dne 11. 10. 2005 se jí stal při výkonu povolání, když plnila povinnosti nařízené jí zaměstnavatelem (vedlejší účastnicí), pracovní úraz, který byl vedlejší účastnicí sepsán jako úraz pracovní do záznamu o úrazu a nebyl ze strany vedlejší účastnice coby úraz pracovní nikterak zpochybňován. Ke zpochybnění úrazu stěžovatelky jako úrazu pracovního však došlo dne 17. 9. 2007, kdy vedlejší účastnice zaslala dopis své zákonné pojišťovně, v němž uvedla, že úraz stěžovatelky ze dne 11. 10. 2005 není úrazem pracovním. Stěžovatelka se však s tímto hodnocením svého úrazu neztotožnila a naopak uvedla, že byla o tzv. velké přestávce dne 6. 10. 2005 ve sborovně vedlejší účastnice za přítomnosti Mgr. Brandejsové požádána jednatelkou vedlejší účastnice Mgr. Taťánou Adamovskou o suplování v hodině tělesné výchovy za Milenu Adamovskou (dceru jednatelky vedlejší účastnice) na Soukromém šestiletém gymnáziu v Ostravě, s.r.o., která se měla uskutečnit dne 11. 10. 2005 a během níž k úrazu stěžovatelky došlo.
3. Vedlejší účastnice však s žalobou nesouhlasila. V řízení před obecnými soudy uvedla, že úraz stěžovatelky byl sice dne 11. 11. 2005 sepsán ředitelem vedlejší účastnice jako úraz pracovní, avšak na základě dodatečného šetření předmětného úrazu stěžovatelky, k němuž došlo poté, co stěžovatelka v září 2007 v rámci svého výstupu v budově vedlejší účastnice zpochybnila skutečnosti, které předtím sama napsala do knihy úrazů, bylo zjištěno, že se stěžovatelce v budově vedlejší účastnice žádný úraz nestal, ač to stěžovatelka původně tvrdila. Vedlejší účastnice dále v řízení před obecnými soudy zpochybnila tvrzení stěžovatelky o tom, že byla dne 6. 10. 2005 její jednatelkou vyslána vyučovat do hodiny tělesné výchovy na Soukromé šestileté gymnázium v Ostravě, s.r.o. Toto tvrzení stěžovatelky vyvrátila vedlejší účastnice předložením důkazů o tom, že její jednatelka Mgr. Taťána Adamovská byla spolu s Mgr. Brandejsovou dne 6. 10. 2005 na školení ve Svitavách, a proto není možné, aby Mgr. Adamovská dne 6. 10. 2005 za přítomnosti Mgr. Brandejsové vyslala stěžovatelku suplovat do hodiny tělesné výchovy na Soukromé šestileté gymnázium v Ostravě, s.r.o.
4. Okresní soud v Ostravě rozhodl o žalobě stěžovatelky svým rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, č.j. 85 C 1/2008-229, jímž žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice skutečně vyslala stěžovatelku k výuce hodiny tělesné výchovy, která se měla uskutečnit dne 11. 10. 2005 na Soukromém šestiletém gymnáziu v Ostravě, s.r.o., a proto úraz stěžovatelky nelze hodnotit jako úraz pracovní a vedlejší účastnice tak v souladu s ustanovením §190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), není odpovědná za škodu, která stěžovatelce v souvislosti s úrazem vznikla.
5. Proti právě uvedenému rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala ke Krajskému soudu v Ostravě. Ten odvolání stěžovatelky, v němž tato zpochybňovala právní posouzení věci provedené soudem prvního stupně, nevyhověl a odvoláním stěžovatelky napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně svým rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, č.j. 16 Co 341/2011-277, potvrdil. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tak, že soud prvního stupně řádným způsobem zjistil skutkový stav a z takto zjištěného skutkového vyvodil správné právní závěry.
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož podstatou byl nesouhlas stěžovatelky s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (i soud prvního stupně) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, když stěžovatelka na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestřela své vlastní skutkové závěry, o něž pak opřela své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci. Nejvyšší soud se však těmito námitkami stěžovatelky nezabýval, neboť neshledal ve věci zásadní právní význam, a proto dovolání stěžovatelky svým usnesením ze dne 6. 3. 2013, č.j. 21 Cdo 1468/2012-333, odmítl jako nepřípustné.
III.
7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
9. Ve vztahu k posuzované ústavní stížnosti je předně třeba uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatelky s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak se skutkovými zjištěními obecných soudů, které se dle názoru stěžovatelky řádně nezabývaly jejími tvrzeními a předloženými důkazy. Stěžovatelka pak upozorňuje především na to, že obecné soudy při svém rozhodování rezignovaly na skutečnost, že vedlejší účastnice až téměř po dvou letech změnila své stanovisko k úrazu stěžovatelky, v čemž stěžovatelka spatřuje zjevnou nespravedlnost a narušení právní jistoty, neboť nemohla mít žádné indicie o tom, že zaměstnavatel (vedlejší účastnice) její úraz jako úraz pracovní následně zpochybní. V důsledku takového postupu vedlejší účastnice pak dle názoru stěžovatelky došlo k nepřípustnému ztížení jejího důkazního postavení, neboť neměla důvod opatřovat si bezprostředně poté, co se jí úraz stal, důkazy k prokázání skutečnosti, že úraz byl vskutku úrazem pracovním.
10. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti včetně jejího doplnění a rozhodnutí obecných soudů, jež byla ústavní stížností napadena, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné obecnými soudy v posuzované věci nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, právní názory obecných soudů vyjádřené v předmětných rozhodnutích jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádným a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatelky a jí předloženými důkazy. Rovněž s tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy rezignovaly na skutečnost, že vedlejší účastnice nepřípustným způsobem zpochybnila úraz stěžovatelky coby úraz pracovní až téměř po dvou letech, se Ústavní soud neztotožnil, neboť jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se s touto skutečností v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vypořádaly, když poukázaly na skutečnost, že vedlejší účastnice zpochybnila tvrzení stěžovatelky o tom, že její úraz ze dne 11. 10. 2005 je úrazem pracovním, až poté, co sama stěžovatelka svými výroky znevěrohodnila skutečnosti, které předtím sama ve vztahu ke svému domnělému pracovnímu úrazu uvedla, a tedy sama zavdala příčinu k opětovnému šetření úrazu ze strany vedlejší účastnice. Ve vztahu k právě uvedenému pak obecné soudy dospěly k závěru, že tento postup vedlejší účastnice za stavu, kdy tato měla následně důvod se okolnostmi úrazu blíže zabývat a také se zabývala a dospěla ke zjištěním, že se úraz nestal tak, jak původně tvrdila stěžovatelka, nemůže být v rozporu s principy a zásadami zákoníku práce a již vůbec ne v rozporu s dobrými mravy. S tímto závěrem obecných soudů se pak zcela ztotožnil i Ústavní soud, který neshledal, že by shora uvedený postup představoval neoprávněný zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky, zejména pak do práva na spravedlivý proces vyjádřeného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09, ve kterém Ústavní soud mj. uvedl, že "úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu je nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti", neshledává Ústavní soud pro posouzení ústavní stížnosti nikterak relevantní, neboť obecné soudy v posuzovaném případě postupovaly zcela v souladu s právě uvedenou maximou, opakovaně akcentovanou v rozhodnutích Ústavního soudu.
IV.
11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2013
Ludvík David
předseda I. senátu Ústavního soudu