ECLI:CZ:US:2013:1.US.1523.12.2
sp. zn. I. ÚS 1523/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky RW PRIMO - příslušenství mostů s. r. o., se sídlem Novoměstská 2170/1c, 621 00 Brno, zastoupené Mgr. Jakubem Sigmundem, advokátem, se sídlem Krkoškova 2, 613 00 Brno, proti výroku I. v rozsahu částky 700 000 Kč rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 1 Cmo 111/2011, za účasti Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která v rozhodné části splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí obecného soudu pro rozpor a ústavně zaručenými právy, konkrétně právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. října 2010, sp. zn. 26 Cm 19/2008, z části vyhověl podané žalobě žalované stěžovatelce zaplatit částku 2 979 588,18 Kč s příslušenstvím (výrok I). Zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 259 826,51 Kč a příslušenstvím a rovněž v části žaloby na úrok z prodlení (výroky II a III). O podané žalobě rozhodl soud prvního stupně za situace, kdy v důsledku částečného zpětvzetí žalobcem, bylo řízení co do částky 1 700 569,50 Kč zastaveno. Proti výroku I podala stěžovatelka odvolání, o němž bylo rozhodnuto tak, že (I) rozsudek soudu prvního stupně byl v části výroku I co do částky 2 584 486,50 Kč potvrzen. Dále (II) v části výroku I byla co do částky 395 101,68 Kč žaloba zamítnuta. Výrokem (III) bylo konstatováno, že ve výrocích II a III zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Výrokem (IV) bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podstata tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces měla spočívat v uplatnění nových skutečností a důkazů (ze strany žalobce) v odvolacím řízení v rozporu s §205a a §211a o. s. ř. Uvedené novoty se mají týkat částky 700 000 Kč, jakožto tvrzené škody, jejíž výši stěžovatelka navíc nepovažuje za objektivně určenou.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup v řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečně konkrétně a logicky odůvodněno a nejsou v něm patrny rysy soudní svévole. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout.
Podle ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. platí, že skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen ve specifikovaných případech, a přihlédnout k nim smí, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2 o. s. ř. jen když byly uplatněny (§212a odst. 3 o. s. ř.). Systém neúplné apelace, příznačný v platné právní úpravě pro sporné řízení, vychází ze zásady, že soud prvního stupně je instancí skutkovou, u které mají být zásadně provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. Za tím účelem ukládá občanský soudní řád účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny právně významné skutečnosti, které existovaly v době řízení před soudem prvního stupně a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen podle potřeby v průběhu celého řízení (§5, §118a o. s. ř.), a výslovně pak před rozhodnutím ve věci samé (§119a o. s. ř.). Uplatněním skutečností ve smyslu §119a, 205a a 211a o. s. ř. se rozumí především tvrzení účastníků o všech skutečnostech významných pro rozhodnutí věci z hlediska skutkové podstaty právní normy, která má být ve věci aplikována, tedy tvrzení o těch skutečnostech, jimiž účastník realizuje svoji povinnost tvrzení [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
V dané věci Vrchní soud v Praze především konstatoval, že Krajský soud v Ústí nad Labem "zjistil skutkový stav úplně a přesně, v rozsahu dostatečném pro učinění správného právního závěru o základu a i výši části uplatněného nároku. Závěr o skutkovém stavu věci zjištěný soudem prvního stupně v naznačeném rozsahu [...], nedoznal změn ani v řízení odvolacím, a to ani po opakovaném dokazování." Ke sporné položce (v rozsahu částky 700 000 Kč) uvedl Vrchní soud v Praze, že doplnil dokazování ve smyslu §213 odst. 4 o. s. ř., ovšem jeho účelem "bylo pouze objasnění a určité vysvětlení skutečností tvrzených již před soudem prvního stupně (ke kterým bylo dokazování již rovněž vedeno), princip neúplné apelace dle ust. §205a o. s. ř. nebyl tímto postupem odvolacího soudu nijak dotčen."
Vrchní soud v Praze se uvedenou otázkou explicitně zabýval a v kontextu provedeného dokazování je zřejmé, že doplnění dokazování v rozsahu, jak je vymezen na str. 5 odst. 2 rozsudku Vrchního soudu v Praze, není excesem z procesní zásady neúplné apelace a ze záruk spravedlivého procesu (zejm. stran procesní rovnosti účastníků řízení). Žalovaná částka co do výše i důvodu byla předmětem předchozího dokazování a odvolací soud jasně uvedl, jakým způsobem k doplněným důkazům přistupuje.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu