ECLI:CZ:US:2013:1.US.1533.13.1
sp. zn. I. ÚS 1533/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Michaelou Hanušovou, advokátkou se sídlem U Soudu 363/10, Liberec, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 2. 2013, č. j. 1 Nt 1070/2012-24, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, č. j. 10 To 110/2013-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc sp. zn. 1 T 55/93, ze dne 4. 8. 1994, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 1994, sp. zn. 7 To 235/94, byl stěžovatel pravomocně odsouzen pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, jichž se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 trestního zákona, trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 a §221 odst. 1, 3 trestního zákona a pokus ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 trestního zákona k §222 odst. 1 trestního zákona. Kromě trestu odnětí svobody v trvání 14 let bylo stěžovateli uloženo ochranné ústavní psychiatricko-sexuologické léčení.
3. Rozhodnutím Okresního soudu v Opavě č. j. 19 Nt 68/2007-6, ze dne 11. 2. 2008, bylo stěžovateli ústavní ochranné léčení změněno na ambulantní.
4. Zákonem č. 129/2008 Sb., jímž bylo kromě jiného s účinností od 1. 1. 2009 novelizováno ustanovení 72 odst. 6 trestního zákona č. 140/1961 Sb. tak, že: "Ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení. Podle §353 odst. 1 trestního řádu bylo s účinností od 1. 1. 2009 stanoveno, že: "Nebude-li ochranné léčení vykonáno tak, aby do dvou let od jeho započetí bylo rozhodnuto o propuštění z ochranného léčení nebo o jeho ukončení, podá zdravotnické zařízení nejméně dva měsíce před uplynutím lhůty dvou let od počátku výkonu ochranného léčení návrh na jeho prodloužení... o prodloužení ochranného léčení rozhodne na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává."
5. Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. v ustanovení §99 odst. 6 uvádí, že: "Ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení." Vedle tohoto hmotněprávního ustanovení nadále platí i znění §353 odst. 1 trestního řádu, jak je uvedeno shora.
6. S přihlédnutím ke shora uvedené úpravě rozhodl dne 30. 12. 2010 usnesením pod č. j. 0 NT 1131/2010-37 Okresní soud v Ostravě tak, že se stěžovateli prodlužuje ambulantní psychiatricko-sexuologické ochranné léčení o další dva roky. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, kterou dne 8. 3. 2011 usnesením pod č. j. 3 To 167/2011-46 Krajský soud v Ostravě jako nedůvodnou zamítl.
7. Okresní soud v Mladé Boleslavi dne 18. 2. 2013 usnesením č. j. 1 Nt 1070/2012-24 rozhodl o dalším prodloužení ambulantního psychiatricko-sexuologického léčení o další dva roky. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2013, č. j. 10 To 110/2013-35, stížnost stěžovatele směřující proti tomuto usnesení jako nedůvodnou zamítl.
8. Stěžovatel shora uvedeným způsobem vyčerpal všechny opravné prostředky, které jsou obligatorním předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.
II.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že soudy obou stupňů nesprávně počítaly běh lhůt pro rozhodnutí o prodloužení ochranného léčení. Běh dvouleté lhůty nezačal, jak se oba soudy nesprávně domnívají, ode dne 8. 3. 2011, ale dříve, tedy ode dne 30. 12. 2010, kdy, byť nepravomocně, o předchozím prodloužení rozhodl soud prvního stupně. Toto stěžovatel dokládá odkazem na znění §72 odst. 6 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, konkrétně pak novely č. 129/2008 Sb., která omezila maximální délku ochranného léčení na dva roky s možností prodlužování, dovolává se obdobného znění §99 odst. 6 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Dovozuje, že určujícím momentem pro počátek běhu dvouleté lhůty je počátek výkonu ochranného léčení, nikoliv moment uložení nebo prodloužení doby ochranného léčení. Na podporu svých tvrzení uvádí usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1534/11 a usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 11 Td 51/2001-7.
7. Stěžovatel žádá Ústavní soud, aby obě shora uvedená rozhodnutí soudů jako protiústavní zrušil.
III.
8. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Podle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné podle podústavního práva byly správné, či nikoli. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení jako celek bylo vedeno spravedlivě, v souladu s ústavními principy.
IV.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. S ohledem na povahu projednávané věci Ústavní soud považoval za vhodné nad rámec povinnosti stanovené v §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podat širší odůvodnění svého rozhodnutí.
V.
13. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, resp. s výkladem právního předpisu. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, jež byla ústavní stížností napadena, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné obecnými soudy a vyjádřené v předmětných rozhodnutích, i když nejsou vyčerpávající, jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje ani soudní libovůli, ani zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele.
14. Ústavní soud nadále trvá na svém stanovisku vysloveném v usnesení sp. zn. I. ÚS 1534/11 k předchozí ústavní stížnosti stěžovatele. Za počátek běhu lhůt k periodickému rozhodování v nejvíce dvouletých intervalech tedy považuje den 1. 1. 2009. Ze stejného data vycházel ostatně i Okresní soud v Ostravě, když poprvé prodlužoval ochranné opatření dne 30. 12. 2010. Dvouletá lhůta tvoří (bez prodloužení) nejvyšší možnou výměru délky ochranného léčení. Tato úprava je promítnutím požadavku plynoucího z čl. 8 odst. 6 Listiny práv a svobod a potřeby periodické kontroly nezbytnosti omezení osobní svobody (viz např. názor Šámal P., K úpravě ochranného léčení v trestním zákoníku, Trestněprávní revue č. 4/2010). Článek 8 Listiny sice nepokrývá ambulantní ochranné léčení, ale trestní zákoník ani trestní řád při stanovení požadavku na periodickou kontrolu trvání ochranného léčení mezi ústavním a ambulantním léčením nerozlišují. Ukládání ochranného léčení v ambulantní formě lze tak podrobit testu ústavnosti spíše podle čl. 2 odst. 2, než čl. 8 odst. 6 Listiny.
15. Dvouletá lhůta pro trvání ochranného léčení uvedená v §72 odst. 6 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v §99 odst. 6 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je lhůtou hmotněprávní. Ochranné léčení tedy může trvat přesně jen po takto omezenou dobu.
16. Podle §99 odst. 6 trestního zákoníku musí soud o prodloužení ochranného léčení rozhodnout před skončením dvouleté doby. Zákonodárce nerozlišuje výslovně mezi tím, zda má jít o rozhodnutí pravomocné, či nikoliv. Podle §353 odst. 3 trestního řádu je proti rozhodnutí soudu o prodloužení ochranného léčení (§353 odst. 2 trestního řádu) přípustná stížnost. Stěžovatel svého práva využil a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2010 o prodloužení ochranného léčení včas podal stížnost, o níž pak dne 8. 3. 2011 rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc. Soud prvního stupně tedy rozhodl o prodloužení léčení stěžovatele ještě před skončením léčení tak, jak mu ukládá zákon, ale soud druhého stupně až po jeho skončení.
17. Usnesení o prodloužení ochranného léčení je tím typem rozhodnutí, které nelze vykonat dříve, než je rozhodnuto o opravném prostředku (srov. §140 odst. 1, 2 trestního řádu). Včas podaná stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně o prodloužení ochranného léčení má ze zákona (§353 odst. 2 trestního řádu) odkladný/suspenzivní účinek, jenž odkládá právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí do doby, dokud o stížnosti není rozhodnuto. Rozhodnutí soudu o prodloužení ambulantního léčení díky včas podanému opravnému prostředku nenabylo až do rozhodnutí soudu druhého stupně právní moci a nestalo se ani předběžně vykonatelným. Po tuto dobu tedy nemohlo být ambulantní léčení na stěžovateli vykonáváno.
18. Teprve po rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 8. 3. 2011, jímž byla stížnost zamítnuta a došlo k ukončení jejího odkladného účinku, mohlo být v léčení pokračováno, a to na dobu dalších dvou let.
19. Jestliže Okresní soud v Mladé Boleslavi dne 18. 2. 2013 rozhodl o ještě dalším prodloužení ochranného psychiatricko-sexuologického léčení ambulantní formou, učinil tak v rámci lhůty stanovené v §99 odst. 6 věta za středníkem trestního zákoníku.
20. Argumentace stěžovatele, že mezi rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně při shora uvedeném výkladu vzniká "právní vakuum", je zde na místě, ale odkladný účinek stížnosti se jen proto potlačit nemůže. V opačném případě (při rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně v době před uplynutím dvouleté lhůty) by odkladný účinek opravného prostředku neměl žádný smysl a řízení by probíhalo v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.
21. Lze souhlasit se stěžovatelem i v tom, že takto v praxi vzniklými přetržkami by mohlo dojít k narušení průběhu léčby, zejména ústavní. Ale tato námitka směřuje spíše než na Ústavní soud na soudy obecné, kterým je k rozhodnutí před koncem dvouleté lhůty léčení poskytnuta dostatečně dlouhá doba (§353 odst. 1 věta druhá trestního řádu) a které si musí následky, způsobené překročením této lhůty, uvědomovat a podřídit tomu svou rozhodovací praxi. Nelze jistě vyloučit případy, kdy soud, jenž rozhoduje o prodloužení ochranného léčení, má pochybnosti o důvodech uvedených v návrhu zdravotnického zařízení a sám musí zjistit skutečný stav věci například na základě nového znaleckého posudku, kterým bude posouzena otázka nutnosti pokračovat ve výkonu ochranného léčení. Z tohoto důvodu může dojít k odůvodněné prodlevě v jeho rozhodování (k tomu srov. např. sp. zn. IV. ÚS 502/02). I v takovém případě by však soud prvního stupně měl rozhodnout (byť nepravomocně) o prodloužení ochranného léčení před uplynutím dvouleté lhůty, i kdyby šlo o poslední den této lhůty, jinak by o pokračování léčení soud prvního stupně již nemohl rozhodovat. Pokud bude soud druhého stupně rozhodovat o opravném prostředku již po uplynutí dvouleté lhůty, pak do doby jeho rozhodnutí (z trestněprávního hlediska) dočasně zanikne trestněprávní podklad pro další ochranné léčení. To ovšem nezbavuje zdravotnické zařízení, v němž ochranné léčení probíhalo, resp. jiné orgány na tento stav reagovat podle jiných právních předpisů (např. §38 odst. 1 písm. b) zák. č. 372/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zabránit případnému škodlivému následku vzniklého stavu.
22. Námitka stěžovatele, podle které mu soudem nebylo nařízeno ochranné léčení ve výkonu trestu odnětí svobody, v němž se nachází v současné době a že správně měl o prodloužení nyní rozhodovat Krajský soud v Ostravě (§315 odst. 3 trestního řádu) a nikoli Okresní soud v Mladé Boleslavi, není na místě. Podle dokumentace, kterou má Ústavní soud k dispozici, bylo původně ochranné ústavní psychiatricko-sexuologické léčení uloženo rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc sp. zn. 1 T 55/93, ze dne 4. 8. 1994, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 235/94, ze dne 4. 10. 1994. Usnesením Okresního soudu v Opavě sp. zn. 19 Nt 68/2007 bylo toto léčení změněno na ambulantní. Výkon léčení byl nařízen týmž soudem do psychiatrické ambulance MUDr. RNDr. Přemysla Mikeše, Ph.D. v Novém Jičíně a léčba pokračovala až do okamžiku vzetí stěžovatele do vazby v důsledku obvinění ze spáchání závažné úmyslné trestné činnosti. Zde léčba probíhala u sexuologa MUDr. Michaela Samsona až do nástupu výkonu trestu dne 15. 12. 2010 (s krátkým přerušením trvajícím po dobu veřejného zasedání v rámci odvolacího řízení) a následně po delším přerušení, způsobeném podmínkami ve Věznici Valdice, pokračovala dne 4. 12. 2012 v sexuologické ambulanci při psychiatrické léčebně v Kosmonosech. Toto zařízení pak učinilo ve stanovené lhůtě návrh na prodloužení ambulantního léčení. O návrhu rozhodoval Okresní soud v Mladé Boleslavi jako soud příslušný podle §353 odst. 2 trestního řádu.
VIII.
23. Na základě shora uvedených zjištění Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod. Rozhodl proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu