ECLI:CZ:US:2013:1.US.1538.13.1
sp. zn. I. ÚS 1538/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Muslima Omarova, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Spálená 14, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, č. j. 30 Cdo 2125/2012-148 spojený s návrhem na zrušení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s principem rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny a právo na náhradu škody způsobené "vadným výkonem veřejné moci" dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Porušení svých práv opírá o tvrzení, že obecnými soudy aplikované ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") zakotvující šestiměsíční promlčecí lhůtu pro uplatnění nároku na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou postupem orgánu veřejné moci dle výše uvedeného zákona je (při srovnání s jinými promlčecími lhůtami) v rozporu s principem rovnosti a zákazu diskriminace a tudíž protiústavní. Proto zároveň stěžovatel navrhuje zrušení zmiňovaného ustanovení.
Z přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout tím, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže, které bylo po roce trvání skončeno vydáním zprošťujícího rozsudku. Soud prvého stupně žalobě stěžovatele proti České republice o zaplacení 1,500.000 Kč vyhověl co do částky 50.000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Odvolací soud však rozsudek změnil a žalobu zamítl i co do částky 50.000 Kč z důvodu namítaného promlčení nároku.
Stěžovatel nerozporuje skutečnost, že žalobu podal až po uplynutí šestiměsíční lhůty dle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., zpochybňuje však ústavní konformitu této lhůty, resp. zmíněného ustanovení, a potažmo ústavní konformitu rozhodnutí soudů, které uvedené ustanovení aplikovaly.
Stěžovatel srovnává doby promlčení v českém civilním právu a uzavírá, že ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nemá v českém právním řádu obdobu. Nejkratší doba promlčení, která se v občanském zákoníku objevuje (jeden rok u práva z přepravy), je dvakrát delší než doba stanovená ustanovením §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. V případě nároků na náhradu škody je nejkratší obecná promlčecí lhůta 2 roky, nový (platný, ale dosud neúčinný) občanský zákoník pak stanoví lhůty ještě delší.
Dle stěžovatele je tak napadené ustanovení zcela výjimečné v rámci civilního práva, přičemž neexistuje v právním řádu žádná jiná, takto krátká lhůta pro promlčení nároku na náhradu škody. Stěžovatel má za to, že určení promlčecí lhůty v délce 6 měsíců není legitimním z pohledu celého právního řádu a obecných lhůt platných v rámci civilních vztahů u jiných subjektů civilního práva, čímž porušuje princip rovnosti, vyplývající z článku 1 Listiny. Zároveň dovozuje, že je zjevným zvýhodněním specifického okruhu subjektů práva, a to České republiky a samosprávných celků, na úkor ostatních subjektů - fyzických a právnických osob, a tedy je protiústavní. Toto zvýhodnění je dle stěžovatele markantní především s ohledem na to, že se nejedná o nadřazený vztah České republiky a samosprávných celků v rámci jejich pravomoci - výkonu státní správy nebo samosprávy, ale o civilněprávní vztah. Stěžovatel dále uvádí, že je zcela nemorální a nedemokratické, pokud stát, jehož součástí je moc zákonodárná, zneužije tuto moc k vytvoření diskriminačního pravidla favorizujícího okruh "vyvolených" - v tomto případě stát samotný a samosprávné celky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 ze dne 6. 6. 2001 (N 84/22 SbNU 205; 279/2001 Sb.) Ústavní soud k otázce možnosti přezkumu lhůty z pohledu ústavnosti uvedl, že "zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti". Konkrétní okolnosti, které mohou vést k závěru o protiústavnosti lhůty, pak na základě dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud sumarizoval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/09 ze dne 1. 12. 2009 (N 250/55 SbNU 415; 9/2010 Sb.), kde v bodě 27 uvádí, že může jít o 1) nepřiměřenost (disproporcionalitu) lhůty ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), 2) o svévoli zákonodárce při stanovení lhůty (jejím zakotvení anebo zrušení), zde konkrétně v souvislosti se zásahem do legitimního očekávání nabytí vlastnického práva a 3) o ústavně neakceptovatelnou nerovnost dvou skupin subjektů, konkrétně pak dvou skupin restituentů, kdy část restituentů v důsledku podmínky trvalého pobytu nemohla v původně stanovených lhůtách úspěšně uplatnit své nároky.
Stěžovateli však nelze přisvědčit, že by uvedená šestiměsíční lhůta neakceptovatelnou nerovnost mezi různými subjekty zakládala, tedy že by odlišná délka lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody dle napadeného ustanovení na straně jedné a dle jiných předpisů českého civilního práva (ať již občanského zákoníku či obchodního zákoníku) na straně druhé vedla k závěru o diskriminační povaze a tedy protiústavnosti napadeného ustanovení.
Zde Ústavní soud předně připomíná, že ústavními stížnostmi spojenými s návrhem na zrušení shora napadeného ustanovení se již zabýval (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3252/12 ze dne 20. 11. 2012 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 1615/12 ze dne 9. 7. 2012, dostupné na nalus.usoud.cz). Stejně tak se již Ústavní soud zabýval otázkou srovnatelnosti pozice státu jako subjektu odpovědného za náhradu škody či jiné újmy dle zákona č. 82/1998 Sb. na straně jedné a jiných subjektů odpovědných za škodu či jinou újmu dle obecných předpisů na straně druhé (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010, N 33/56 SbNU 373). Od dosavadní rozhodovací praxe se nyní nemá Ústavní soud důvod odchýlit.
Ve shora zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 vyslovil Ústavní soud závěr o tom, že koncepty obecné náhrady škody a specifické náhrady škody zakotvené v zákoně č. 82/1998 Sb., jsou odlišné do té míry, že je možná i jejich odlišná právní úprava (v daném případě šlo o šestiměsíční lhůtu, ve které je stát povinen škodu nahradit, dle §15 zákona č. 82/1998 Sb.). Ústavní soud dovodil, že úprava "splatnosti" náhrady škody stanovená odchylně od občanského zákoníku nijak nenarušuje princip rovnosti. Ke specifikům náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem konstatoval Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu mj. následující: "nebýt čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny, provedeného zákonem č. 82/1998 Sb., neexistoval by ve vnitrostátním právním řádu podklad, který by umožňoval poškozenému domáhat se práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Již z citovaných článků Listiny základních práv a svobod plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem je - na rozdíl od jiných subjektů práva - zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí. Automatická aplikabilita právní úpravy odpovědnosti za škodu vyjádřené v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy je tak vyloučena. Zcela jinou otázkou je však konstrukce zvolená českým zákonodárcem, kdy veřejnoprávní předpis (zákon č. 82/1998 Sb.) z důvodu legislativní techniky umožňuje, aby byl na právní vztahy jím upravené subsidiárně použit občanský zákoník. Jen volba způsobu úpravy některých otázek nemůže učinit platným závěr, že se stát (resp. i územní celky v samostatné působnosti) ocitá v řízení o náhradu škody v rovnoprávném postavení s poškozeným (příp. "v občanskoprávním vztahu", jak se např. dovozuje in Petr Vojtek: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, Praha 2007, str. 137); v opačném případě by totiž bylo nutné dovodit i autonomii vůle státu, nebo jeho právo obracet se v těchto otázkách i na Ústavní soud, čemuž nemůže být přisvědčeno."
Dle názoru Ústavního soudu lze nosné důvody nálezu sp. zn. II. ÚS 1612/09 vztáhnout též na otázku odlišného stanovení délky promlčení nároku, jak to ostatně Ústavní soud potvrdil již ve shora zmíněných usneseních sp. zn. IV. ÚS 3252/12 a IV. ÚS 1615/12.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1615/12 tak Ústavní soud ve vztahu k promlčecí lhůtě zakotvené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. výslovně konstatoval, a nyní nezbývá než zopakovat, že "nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění".
Ústavní soud tak uzavírá, že nelze zcela mechanicky srovnávat situace, kdy je osobou odpovídající za škodu stát (popř. územní samosprávný celek) z důvodu své vrchnostenské role, na straně jedné, a kdy odpovídá právnická osoba či fyzická osoba, kde z povahy věci (tj. při neexistujících vrchnostenských kompetencích) uvedený typ odpovědnosti nepřipadá do úvahy, na straně druhé. Odlišná úprava délky promlčecí lhůty stanovená zákonodárcem pro dva typově odlišné případy náhrady škody tak nebude porušovat ústavní princip rovnosti, neboť absentuje nutný předpoklad aplikace ústavního principu rovnosti, tj. srovnatelnost situací.
Zároveň nelze lhůtu šesti měsíců samu o sobě považovat za jakkoli nepřiměřenou z hlediska reálné možnosti poškozeného subjektu nárok uplatnit, a to včetně zajištění adekvátní právní pomoci.
S ohledem na okolnost, že problematikou předestřenou v ústavní stížnosti se již Ústavní soud v minulosti zabýval se závěry shora uvedenými, nezbylo nyní Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrh na zrušení právního předpisu je návrhem akcesorickým, tudíž sdílí osud ústavní stížnosti. Jak Ústavní soud konstantně judikuje, je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení právního předpisu či jeho jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995, U 22/4 SbNU 351).
Soudci Vojen Güttler a Jaroslav Fenyk uvedení v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byli v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz), nahrazeni od 7. 8. 2013 soudci Ludvíkem Davidem a Kateřinou Šimáčkovou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Ludvík David, v. r.
předseda senátu