ECLI:CZ:US:2013:1.US.1557.13.1
sp. zn. I. ÚS 1557/13
Usnesení
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Svobodové, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Křižíkova 56, Praha 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 2. 2013, č.j. 22 Cdo 648/2012-918, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Co 33/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva na spravedlivé soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně změnil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 10. 11. 2009, č.j. 7 C 56/98-806, tak, že zvýšil zůstatek na účtu, který se stává výlučným vlastnictvím žalovaného, a to z původní částky 726 629,- Kč na částku 1 138 179,- Kč a v důsledku toho zvýšil výši vyrovnávacího podílu ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků (před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů), který je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, a to z původní částky 636 508,- Kč na částku 863 463,30 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost založila podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "občanský soudní řád"), a důvodnost na základě §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 občanského soudního řádu. Stěžovatelka v dovolání nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, týkajícím se nezařazení dalšího obchodního podílu žalovaného ve společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o. do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jakož i s nezařazením částky 5 466 920,- Kč, která představuje nevyplacený podíl na zisku žalovaného v obchodní společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o. za období 1994-1996 a část roku 1997, do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, č.j. 22 Cdo 648/2012-918, dovolání podle §243b odst. 2 občanského soudního řádu zamítl.
Proti shora uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že došlo k ústavně nepřípustnému vyloučení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) občanského soudního řádu a tím k vyloučení dovolacího důvodu, podle kterého rozsudek soudu druhého stupně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, resp. tedy ke zkrácení přezkoumání rozsudku soudu druhého stupně v dovolacím řízení.
Za ústavně nepřijatelný považuje i požadavek označení veškerých majetkových hodnot do uplynutí zákonné tříleté lhůty pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů na základě soudního rozhodnutí a s tím související přepjatý neústavní formalismus rozsudků soudu druhého stupně a dovolacího soudu v otázce vypořádání obchodního podílu jednoho z manželů, nabytého za trvání manželství.
Stěžovatelka dále brojí proti právnímu závěru dovolacího soudu, týkajícího se nevyplaceného podílu na zisku žalovaného, který dospěl k závěru, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nelze přezkoumávat platnost usnesení valné hromady obchodní společnosti o tom, že společností vytvořený zisk nebude společníkům vyplacen. Tento závěr je podle stěžovatelky v extrémním rozporu s kogentními ustanoveními občanského a obchodního zákoníku a narušuje principy rovnosti a spravedlnosti.
Stěžovatelka uvádí, že rozsudek soudu druhého stupně, jakož i rozsudek dovolacího soudu, pokud jde o další obchodní podíl žalovaného ve společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o., nabytý za trvání manželství, a rovněž pokud jde o pohledávku žalovaného z titulu nevyplaceného podílu na zisku, jsou v extrémním rozporu s hmotným právem.
Stěžovatelka namítá, že došlo k porušení práva na pokojné užívání majetku a práva na spravedlivé soudní řízení výrokem dovolacího soudu o náhradě nákladů dovolacího řízení, podle kterého je stěžovatelka jako starobní důchodkyně povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 109 759,10 Kč.
Stěžovatelka v dalším textu stížnosti poukazuje na obecné principy spravedlnosti, rozsáhle polemizuje s právními závěry obecných soudů a odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu České republiky.
III.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Podle Ústavního soudu obecné soudy své právní názory transparentně a přesvědčivě odůvodnily a nelze jim ze strany Ústavního soudu nic vytknout. Jejich právní názory mají oporu ve skutkovém stavu.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá právě přehodnocení závěrů obecných soudů, když používá argumenty, s nimiž se obecné soudy již vypořádaly. V předmětné věci se jedná o výklad běžného práva, které nemá ústavněprávní rovinu. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné. Ústavní soud o takovém návrhu může rozhodnout zpravidla i pouze na základě obsahu napadených rozhodnutí a samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, k čemuž si vyžádal spis Okresního soudu v Prostějově, sp. zn. 7 C 56/98. S ohledem na skutečnost, že je oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K námitkám stěžovatelky Ústavní soud uvádí následující.
K námitce, týkající se závaznosti poučení o právu podat dovolání obsaženého v rozsudku odvolacího soudu, uvádí, že tato námitka je neopodstatněná. Odvolací soud dostál zákonem předepsané poučovací povinnosti vymezené v §157 odst. 1 občanského soudního řádu a poučil účastníka řízení o obecné přípustnosti podání opravného prostředku, v daném případě dovolání, jakož i o lhůtě a místu k jeho podání. Není v rozporu s takto vymezenou obecnou poučovací povinností následná konkretizace podmínek přípustnosti dovolání obsažených v §237 občanského soudního řádu, které musí být dovolatelkou splněny.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že došlo k vyloučení dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu v důsledku toho, že dovolací soud založil přípustnost dovolání na jiném důvodu, než který uváděla stěžovatelka, Ústavní soud se podrobně seznámil s usnesením odvolacího soudu ze dne 14. 9. 2006, č.j. 21 Co 259/2006-447, a rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 20. 10. 2004, č.j. 7 C 56/98-373, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 4. 2006, č.j. 7 C 56/98-442, jakož i s rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 1. 2007, č.j. 7 C 56/98-491, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2008, č.j. 21 Co 174/2007-520. Dospěl k závěru, že i tato námitka stěžovatelky je neopodstatněná. Odvolací soud sice zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nicméně pokud jde o otázky, které tvoří předmět dovolání (tj. nezařazení dalšího obchodního podílu žalovaného ve společnosti DT Výhybkárna a mostárna, spol. s r. o., jakož i nezařazení částky 5 466 920,- Kč jako nevyplacený podíl na zisku do bezpodílového spoluvlastnictví manželů), vyslovil odvolací soud shodný právní názor se soudem prvního stupně. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí, podle které se přípustnost dovolání v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů posuzuje u každé vypořádávané položky zvlášť, dovolací soud zcela logicky a po právu založil přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tj. založil přípustnost proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K námitce stěžovatelky, týkající se nevyplacení podílu na zisku na základě rozhodnutí valné hromady, obecné soudy rovněž zaujaly shodný právní názor, který náležitě odůvodnily, a Ústavní soud nemá důvod se od takového právního názoru odchýlit.
Také námitka, týkající se předvídání budoucí judikatury ohledně skutečnosti, zda je součástí zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů obchodní podíl či jen částka vynaložená na jeho pořízení, jakož i předvídání budoucí judikatury, pokud jde o přesné označení majetkových práv, která mají být předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů v zákonné tříleté lhůtě, je neopodstatněná. Soud prvního stupně, jakož i odvolací soud se podrobně věnovaly otázce nabytí obchodního podílu před uzavřením manželství, resp. "dalšího obchodního podílu" za trvání manželství, nepřihlédly však ke skutečnosti, kdy došlo ze strany stěžovatelky k uplatnění požadavku na vypořádání "dalšího obchodního podílu". Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od názoru vyjádřeného dovolacím soudem, podle kterého lze v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vypořádat jen ten majetek, který účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku. Tento požadavek (tj. uplatnění všech majetkových hodnot v zákonné tříleté lhůtě), resp. nevyvratitelná právní domněnka, která nastupuje po uplynutí tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů v případě věcí, které nebyly vypořádány ani dohodou, ani rozhodnutím soudu, byl do právní úpravy zaveden zákonem č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, s účinností od 1. 4. 1983 (bod 18). Došlo tím k posílení dispozitivní zásady a v důsledku toho k prolomení předchozí praxe, podle které soudy z úřední povinnosti vyhledávaly majetek v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů a byly povinny vypořádat jeho celou masu, tzn. přijmout kdykoli během řízení doplnění jeho položek. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů je po uvedené novele možné vypořádat vícero způsoby, a to dohodou o vypořádání ohledně části, rozhodnutím soudu ohledně jiné části a u věcí, které nebyly vypořádány předchozími způsoby, nastane zákonná domněnka vypořádání. Účastníkům tedy nelze vnucovat určitý způsob vypořádání. Proto podají-li návrh na vypořádání, v němž není zahrnut veškerý majetek, je soud tímto rozsahem vázán. Soud tak může do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem řízení o vypořádání v zákonné lhůtě, tj. do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů.
Ústavní soud k tomu podotýká, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada "vigilantibus iura scripta sunt" ("bdělým náležejí práva"), kterou lze pro daný případ vyložit tak, že je na stěžovatelce, aby svá práva uplatnila řádně a včas. V nedůsledném procesním postupu stěžovatelky nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, jak stěžovatelka uvádí.
K námitce stěžovatelky, týkající se náhrady nákladů dovolacího řízení, k níž byla podle rozsudku dovolacího soudu povinna, Ústavní soud uvádí, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k meritu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje jen výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 580/10 ze dne 20. 5. 2010 (N 112/57 SbNU 419)].
Pravidla, týkající se rozhodování o náhradě nákladů civilního řízení, jsou obsažena v §142 a násl. občanského soudního řádu. Stěžejní zásadou, uplatňující se ve sporném řízení, je úspěch ve věci. Občanský soudní řád pak stanoví určité výjimky z této zásady, které je však třeba vykládat spíše restriktivně než extenzivně. Pokud nastanou důvody hodné zvláštního zřetele, má soud právo uplatnit moderační právo a náhradu nákladů řízení podle §150 občanského soudního řádu nepřiznat.
Občanský soudní řád nemá zvláštní úpravu, pokud jde o náhradu nákladů řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, postupuje se proto podle základního pravidla stanoveného v §142 občanského soudního řádu, tj. úspěchu ve věci. Obecně není vyloučen ani postup podle §150 občanského soudního řádu, resp. §143 občanského soudního řádu, avšak v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal předpoklady pro takový postup a považuje tedy výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení za správný.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení těchto závěrů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Ústavní soud proto nemá důvod argumentaci obecných soudů znovu podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu