ECLI:CZ:US:2013:1.US.156.11.1
sp. zn. I. ÚS 156/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Otakara Hlavy, zastoupeného JUDr. Lenkou Vincencovou, advokátkou se sídlem Vraclavská 200/II, Vysoké Mýto, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. června 2009, č. j. 20 C 245/2008-126, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. prosince 2009, č. j. 25 Co 396/2009-222, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 3830/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného soudního spisu následující skutečnosti.
Okresní soud shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatel) domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí, a to mj. rodinného domu (bod I. výroku rozsudku okresního soudu).
V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se po žalovaném (svém synovi) domáhá vrácení daru - nemovitostí, které na něho převedl darovací smlouvou uzavřenou dne 29. 10. 1997.
Po právní stránce okresní soud věc posuzoval podle ustanovení §630 občanského zákoníku. Za podstatné považoval posouzení, zda chování obdarovaného žalovaného vůči dárci (žalobci) či jeho rodině lze objektivně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, posoudit jako hrubé porušení mravních norem společnosti. Ze žaloby a jejího doplnění vyplynuly - podle okresního soudu - čtyři okruhy jednání žalovaného, ve kterém stěžovatel spatřoval naplnění důvodu pro vrácení daru.
Okresní soud v prvé řadě dovodil, že pokud se žalovaný pokoušel nemovitosti prodat, pak takové jeho chování je pouze vyjádřením dispoziční volnosti vlastníka; v tomto právu není omezen ani věcným břemenem na nemovitostech váznoucím. Naopak, žalobce prý jednal protiprávně, pokud se prodeji snažil zabraňovat tím, že znemožňoval "vstup osob" za účelem prohlídky nemovitostí.
Podle okresního soudu neobstojí ani důvod vrácení daru v podobě stěžovatelem tvrzeného nerespektování práv, vyplývajících z věcného břemene, a to prováděním stavebních úprav na nemovitostech bez jeho souhlasu. Zde okresní soud poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21Co 391/2008-175, vydané ve sporu stejných účastníků, v němž se žalobce-stěžovatel domáhal úpravy spoluužívání předmětné nemovitosti. Tu zmínil okresní soud pasáž, týkající se právních úvah ohledně ustanovení §151n odst. 1 OZ s tím, že vlastník nemovitosti, zatížené věcným břemenem, může činit úpravy, které sice ovlivňují výkon práva oprávněné osoby, ale výrazně je neztěžují. Žalovaný při stavebních úpravách nemovitostí - podle okresního soudu - objektivně nezasáhl do práv stěžovatele tak, že by mu např. užívání nemovitosti zcela znemožnil. Okresní soud podotkl, že ze strany žalovaného nešlo o zjevně šikanózní výkon práva a již ze žalobních tvrzení je zřejmé, že jediným sledovaným účelem stavebních úprav bylo vytvoření druhé bytové jednotky v půdním prostoru domu, které mělo umožnit spolužití vlastníka (žalovaného) a oprávněného z věcného břemene (žalobce-stěžovatele) v jedné nemovitosti.
K dalšímu okruhu tvrzení stěžovatele okresní soud uvedl, že pouhé rozpory mezi účastníky o spoluužívání nemovitosti, spory o úhradu dodávaných služeb apod. jako důvod vrácení daru bez dalšího neobstojí.
Okresní soud se konečně zaměřil na čtvrtý okruh stěžovatelových tvrzení, tedy na tvrzené nepřátelské a hrubé chování žalovaného vůči němu v různých, blíže uvedených formách. Žalobní tvrzení v tomto směru však prokazovala pouze účastnická výpověď stěžovatele a svědecká výpověď jeho manželky Marie Hlavové. V kontextu s ostatními provedenými důkazy hodnotil prvostupňový soud tyto důkazy jako nevěrohodné, ovlivněné evidentním zájmem na výsledku projednávané věci; dané důkazy navíc nebyly ani přesvědčivé. Naopak, výpověďmi dalších svědků, zejména dcer stěžovatele Aleny Radoňové a Ireny Markové bylo prokázáno, že soužití s ním je komplikované pro jeho obtěžující chování (zjevné či skryté natáčení ostatních osob) a pro agresivní, či přinejmenším konfliktní způsob jednání stěžovatele s jeho potomky. Okresní soud proto neuvěřil žalobci a svědkyni Hlavové, kteří zůstali se svými výpověďmi osamoceni. Rovněž svědek Milan Hanuš popsal ve správním řízení rozpory mezi účastníky a vypověděl, že sám stěžovatel při přestavbě nemovitosti vypomáhal radami, hlídáním vnuka a svařováním schodů do podkroví. Okresní soud z provedených důkazů učinil závěr, že se obdarovaný žalovaný nezachoval k stěžovateli nebo členům jeho rodiny tak, že by tím hrubě porušil (porušoval) dobré mravy, jak stěžovatel tvrdil. Naopak, v průběhu řízení bylo zjištěno nevhodné chování stěžovatele, mající negativní dopad na jeho vztahy se žalovaným a v podstatě i s dalšími potomky.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění v podstatě uvedl, že převážná část odvolacích námitek stěžovatele směřuje proti hodnocení důkazů, provedenému okresním soudem; to je však vnitřního logického rozporu prosté.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dovodil, že napadený rozsudek krajského soudu zásadní právní význam nemá.
II.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo (především podle čl. 10 odst. 2, čl. 12 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
V konkrétnostech stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily přiměřenost a výraznost stavebních úprav provedených žalovaným, které významně ztížily výkon jeho práva z věcného břemene. Je názoru, že se jednalo o šikanózní výkon práva ze strany žalovaného, neboť týž prováděl stavební úpravy bez jeho souhlasu a bez stavebního povolení; tím byla vytvořena druhá bytová jednotka, kterou však žalovaný nepotřeboval. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů, že žalovaný jako vlastník domu mohl stavět i proti souhlasu stěžovatele. Stěžovatel prokazoval rozpor jednání žalovaného s dobrými mravy také tím, že žalovaný běžně fotografoval a natáčel stěžovatele a jeho manželku ve dne i v noci na kameru, a to bez jejich souhlasu. O tom byl při jednání proveden důkaz spisem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 9C 182/2005. Tento důkaz však nebyl v rozporu s občanským soudním řádem posouzen, nebylo k němu přihlédnuto a nebylo ani uvedeno, proč soudy tento důkaz nevzaly v úvahu. Stěžovatel posléze nesouhlasí s hodnocením (ne)věrohodnosti jeho účastnické výpovědi a výpovědi jeho manželky obecnými soudy; rekapituluje, co která svědkyně řekla a hodnotí výpovědi svědků. Stěžovatel dále poukazuje na doplnění odvolání proti rozsudku okresního soudu, ke kterému prý odvolací soud vůbec nepřihlédl a nevypořádal se s námitkami tam uvedenými; například zcela opominul námitku ohledně nesprávné hodnoty předmětné nemovitosti a z ní vyplývající nesprávně stanovené odměny advokáta, což má význam pro posouzení náhrady nákladů řízení.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv či svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k zjištění, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Stěžovatel směřuje svoji kritiku do občanskoprávního řízení, v němž svůj tvrzený nárok uplatnil. Jde o to, zda toto řízení svými postupy, uplatněnými právními názory a celkovým výsledkem se realizovalo v ústavněprávních mezích.
Podle přesvědčení Ústavního soudu ochrana základního práva stěžovateli upřena nebyla. Dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici řádný opravný prostředek, který také využil. Měl možnost využít i zákonem stanovené procesní právo vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní; jeho procesní postavení nepostrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Tu Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Obecné soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. O ústavněprávně relevantní pochybení v intenzitě excesu (např. svévole) zde nejde. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly řádně. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti až minuciózně (detailisticky) rozporuje jednotlivé důkazy (výpovědi), o které se soudy opřely, a to - v zásadě - toliko z hlediska jeho správnosti. To však samo o sobě ústavněprávní relevanci nemá.
Tudíž, již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatel svá tvrzení o porušení svých ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti, že jimi usiluje toliko o přezkum věcné správnosti či legality jí napadeného rozhodnutí obecných soudů; takový přezkum se však z pravomoci Ústavního soudu zásadně vymyká.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. To v daném případě také učinil, ústavní stížnost přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
IV.
V konkrétnostech Ústavní soud dodává (nadto) následující.
Stěžovatel namítl, že prokazoval rozpor jednání žalovaného s dobrými mravy také tím, že žalovaný běžně fotografoval a natáčel žalobce a jeho manželku ve dne i v noci na kameru, a to bez jejich souhlasu.
Tu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel tuto námitku v odvolacím řízení ani nevznesl (srov. č. l. 138 a násl., č. l. 144 a násl, č. l. 218 a násl.). Ani okresní soud v napadeném rozsudku neuvádí, že by stěžovatel tvrdil, že jej žalovaný bez jeho souhlasu natáčel na kameru a fotografoval. O to více by bylo logické, aby tuto námitku stěžovatel v odvolacím řízení vznesl, pokud by ji skutečně v řízení před soudem prvního stupně uplatnil a okresní soud by ji nereflektoval. Z rekapitulace žalobních tvrzení uvedených v napadeném rozsudku okresního soudu naopak plyne, že to byl žalovaný, kdo tvrdil, že stěžovatel rodinu žalovaného natáčel a fotografoval (bod II. odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu). Již z těchto důvodů uvedené námitce stěžovatele přisvědčit nelze.
Stěžovatel rovněž namítl, že odvolací soud nepřihlédl k jeho doplnění odvolání ze dne 4. 8. 2009. Ústavní soud však uvádí, že na toto doplnění odvolací soud reagoval, ostatně jej reprodukuje i na str. 3 napadeného rozsudku. Jako příklad pak stěžovatel uvádí, že odvolací soud opominul jeho námitku co do nesprávné hodnoty předmětné nemovitosti a z ní vyplývající nesprávně stanovené odměny advokáta, takže šlo o chybné určení tarifní odměny advokáta. K tomu lze dodat, že jakkoli stěžovatel v odvolání namítl nesprávnou hodnotu nemovitosti (č. l. 148 a násl.), nenamítal již nesprávné určení tarifní odměny advokáta. Zejména však platí, že tato námitka postrádá racionální podklad; tarifní hodnotu určily obecné soudy podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. (srov. str. 10 napadeného rozsudku okresního soudu, str. 6 napadeného rozsudku krajského soudu), která se neodvíjí od hodnoty nemovitosti, nýbrž od pouhého faktu, že jde o právní vztah nebo právo k nemovitosti.
V.
Ústavní soud - na základě shora uvedených úvah - dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele zjevně nedošlo.
Ústavní soud - za tohoto stavu - ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, nemohla být stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení podle §83 zákona o Ústavním soudu, kterého se stěžovatel dovolával.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu