ECLI:CZ:US:2013:1.US.1560.13.1
sp. zn. I. ÚS 1560/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Zejmana, zastoupeného advokátem Mgr. Liborem Hubáčkem, se sídlem Husova 2117, 256 01 Benešov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013 č. j. 7 As 79/2012-54, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2012 č. j. 2 A 21/2011-41, proti rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru provozu silničních vozidel ze dne 16. 9. 2011 č. j. 826/2011-160-SPR/3 a proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků, ze dne 26. 4. 2011 č. j. MHMP 343757/2011/Frý, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti, doplněné podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2013 a 12. 6. 2013, domáhá zrušení všech v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a dále čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy i orgány veřejné správy svým výkladem skutkové podstaty přestupku dle §22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen "zákon o přestupcích"), zasáhly do jeho shora uvedených ústavně garantovaných základních práv. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků, byl stěžovatel uznán vinným za spáchání přestupku podle §22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích, podle kterého se dopustí přestupku ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, na němž v rozporu se zvláštním právním předpisem není umístěna tabulka státní poznávací značky (registrační značky) nebo je umístěna jiná tabulka státní poznávací značky (registrační značky), než která byla vozidlu přidělena.
Stěžovatel se, podle rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků, měl dopustit uvedeného přestupku tím, že řídil vozidlo bez tabulky registrační značky umístěné na přední části vozidla, ačkoliv měl povinnost užít vozidlo, na kterém byla řádně umístěna tabulka registrační značky vpředu i vzadu. Stěžovatel však ve své ústavní stížnosti namítá, že je práva odborně neznalý a vycházel z premisy, že použití singuláru v právním předpise automaticky znamená, že zákon konkrétní skutečnost konkrétně kvalifikoval, a domníval se, že zákonodárce v §22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích stanovil, že protiprávním jednáním je řízení vozidla neopatřené žádnou tabulkou registrační značky, nikoliv pouze přední tabulkou registrační značky, jak tomu bylo v jeho případě.
Stěžovatel namítá, že §22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích je částečně blanketní právní norma, což je s ohledem na ústavněprávní požadavky možnosti trestního i správního trestání nežádoucí. Všechny znaky přestupku musí být obsaženy v zákoně, zatímco povinnosti mohou být stanoveny též v jeho mezích sekundární normotvorbou. Skutková podstata tak má být adresátu právní normy prezentována označením veškerých znaků skutkové podstaty srozumitelně, a to včetně kvantifikace těchto znaků; v daném případě jde o počet registračních značek.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že oba soudy i orgány veřejné správy shora uvedeným výkladem §22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích nezohlednily rozdíl mezi jízdou vozidla řádně neopatřeného ani jednou registrační značkou na jedné straně a mezi jízdou vozidla s jednou (zadní) registrační značkou na straně druhé. Je-li totiž podle stěžovatele na vozidle umístěna jedna registrační značka, pak je identifikace vozidla ztížena, nikoliv znemožněna. Správní orgány i soudy tedy podle stěžovatele nevycházely ze smyslu a účelu zákonné úpravy a jejich výklad vede k nedostatečné diferenciaci mezi ve své podstatě odlišnými skutky. Tímto postupem správní orgány i obecné soudy opomíjejí materiální stránku daného přestupku, neboť v případě stěžovatele byla na vozidle umístěna předepsaným způsobem jedna registrační značka a navíc druhá registrační značka byla umístěna za předním sklem vozidla.
Pokud oba v záhlaví uvedené soudy dospívají k takovému výkladu §22 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o přestupcích, na jehož základě se jedná o povinnost umístit na vozidlo tabulku registrační značky vpředu i vzadu, činí tak, podle slov stěžovatele, výkladem, který je založen na nutnosti zorientování se ve složité právní úpravě, která několikrát odkazuje na další ustanovení jiných právních předpisů, a současně také na nutnosti aplikace základních principů interpretace právních norem, jak jsou obsaženy v relevantní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Tímto postupem se po stěžovateli jako adresátu právní normy požaduje více, než je rozumné a spravedlivé. V této souvislosti stojí podle stěžovatele v kontrapozici k zásadě ignoratia iuris non excusat zásada legitimního očekávání.
Ústavní soud konstatuje, že obecné i konkrétní znaky skutkové podstaty správních deliktů a správní tresty mohou být stanoveny pouze zákonem (nullum crimen sine lege scripta). Porušení právních povinností může být tedy trestné jen tehdy, stanoví-li tak zákon. S tím však není v rozporu skutečnost, že právní povinnost, jejíž porušení je správním deliktem, může být uložena nebo konkretizována i prováděcím právním předpisem. V takovém případě je však třeba, aby byly povinnosti v zákonné blanketní skutkové podstatě obsahově dostatečně určitě vymezeny (nullum crimen sine lege certa).
K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 39 Listiny Ústavní soud uvádí, že z tohoto článku mimo jiné plyne zákaz aplikovat skutkové podstaty přestupků extenzivně v neprospěch adresáta dané právní normy. Z toho plyne požadavek, aby zákon jasně definoval přestupky a tresty za ně ukládané. Tato podmínka je splněna, jestliže jednotlivec může vědět - ze znění příslušného ustanovení a v případě potřeby z výkladu soudů (judikatura ovšem nesmí podstatně změnit, přinejmenším v neprospěch obviněného, konstitutivní znaky trestného činu) - jaké skutky nebo opomenutí jej činí odpovědným za přestupek.
Úkolem Ústavního soudu je kontrolovat, zda výklad a aplikace zákona obecnými soudy odpovídaly požadavkům čl. 39 Listiny, tj. zda soudy nepřekročily hranice rozumné interpretace zákona, tedy toho, co bylo možné v podmínkách daného případu rozumně předpokládat a zda dodržely zákaz aplikace skutkové podstaty přestupku extenzivně v neprospěch stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 148/10 ze dne 24. 5. 2010). V projednávaném případě Ústavní soud takovéto porušení čl. 39 Listiny nezjistil. V této souvislosti konstatuje, že stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů dostatečně a podrobně uvádí důvody, na nichž jsou založena. Ústavní soud může proto na odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat.
Úkolem Ústavního soudu naopak není posuzovat výhrady adresované nalézacímu soudu. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, mělo spravedlivý charakter požadovaný čl. 36 a násl. Listiny. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že soudní řízení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 36 Listiny.
Shora uvedené nic nemění na tom, že si Ústavní soud uvědomuje obecnou nekoncepčnost, roztříštěnost a nedostatky legislativního zpracování skutkových podstat správních deliktů a s tím spojenou obtížnost poznání a pochopení právních povinností zatížených množstvím legislativního textu s jeho často malou srozumitelností (srov. PRÁŠKOVÁ, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. Praha: C. H. Beck, 2013, str. XXI.), jak sám stěžovatel poukazuje ve své ústavní stížnosti. Jakkoli Ústavní soud proto nerozporuje stěžovatelovo tvrzení, že poznání a pochopení předmětné právní úpravy může být v daných souvislostech pro laickou veřejnost obtížné, navzdory této skutečnosti však posuzovaná úprava nezakládá neurčitost, jež by vylučovala možnost stanovení jejího obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů. Zákon musí být pro občana dostupný a musí být formulován s dostatečnou přesností, aby důsledky z něj vyplývající pro jednání občana byly přiměřeně předvídatelné. Není však třeba, aby tyto důsledky byly předvídatelné s absolutní jistotou (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 813/08 ze dne 30. 6. 2008). Nezbývá tedy než poukázat na zásadu, že náš právní řád vychází z toho, že každý zná obsah řádně vyhlášených právních předpisů a že neznalost práva škodí (ignorantia iuris nocet).
Závěrem k námitce stěžovatele, spočívající ve srovnání přestupků, kdy jsou podle jeho názoru v některých případech přestupků, které mnohem více ohrožují zdraví a život ostatních účastníků silničního provozu, stanoveny méně přísné tresty, Ústavní soud uvádí, aniž by zpochybňoval stěžovatelem tvrzenou přísnost uložené sankce, že právní úprava sankcionování přestupků je ve výlučné kompetenci zákonodárce a je obsažena v "obyčejných" ("podústavních") zákonech. Ústavní soud, respektující ústavní princip dělby moci, není povolán k tomu, aby posuzoval vhodnost (účelnost) jednotlivých druhů sankcí, zákonem stanovené sazby sankcí (jejich výši) apod. Do zákonné úpravy těchto otázek by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, že by zákonodárce překročil ústavněprávní limity (nález sp. zn. Pl. ÚS 14/09 ze dne 25. 10. 2011), k čemuž Ústavní soud v této věci nedospěl a ani dospět nemohl, neboť stěžovatel své námitky neústavnosti předmětného ustanovení přestupkového zákona nevložil do petitu svého návrhu a nebyly tak dány podmínky §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přičemž ani sám Ústavní soud důvod k postupu podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neshledal.
Shrnutím uvedeného nelze než dospět k závěru, že stěžovatel zásah do základních práv nedoložil. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
Ústavní soud konstatuje, že obecné i konkrétní znaky skutkové podstaty správních deliktů a správní tresty mohou být stanoveny pouze zákonem (nullum crimen sine lege scripta). Porušení právních povinností může být tedy trestné jen tehdy, stanoví-li tak zákon. S tím však není v rozporu skutečnost, že právní povinnost, jejíž porušení je správním deliktem, může být uložena nebo konkretizována i prováděcím právním předpisem. V takovém případě je však třeba, aby byly povinnosti v zákonné blanketní skutkové podstatě obsahově dostatečně určitě vymezeny (nullum crimen sine lege certa).
K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 39 Listiny Ústavní soud uvádí, že z tohoto článku mimo jiné plyne zákaz aplikovat skutkové podstaty přestupků extenzivně v neprospěch adresáta dané právní normy. Z toho plyne požadavek, aby zákon jasně definoval přestupky a tresty za ně ukládané. Tato podmínka je splněna, jestliže jednotlivec může vědět - ze znění příslušného ustanovení a v případě potřeby z výkladu soudů (judikatura ovšem nesmí podstatně změnit, přinejmenším v neprospěch obviněného, konstitutivní znaky trestného činu) - jaké skutky nebo opomenutí jej činí odpovědným za přestupek.
Úkolem Ústavního soudu je kontrolovat, zda výklad a aplikace zákona obecnými soudy odpovídaly požadavkům čl. 39 Listiny, tj. zda soudy nepřekročily hranice rozumné interpretace zákona, tedy toho, co bylo možné v podmínkách daného případu rozumně předpokládat a zda dodržely zákaz aplikace skutkové podstaty přestupku extenzivně v neprospěch stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 148/10 ze dne 24. 5. 2010). V projednávaném případě Ústavní soud takovéto porušení čl. 39 Listiny nezjistil. V této souvislosti konstatuje, že stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů dostatečně a podrobně uvádí důvody, na nichž jsou založena. Ústavní soud může proto na odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat.
Úkolem Ústavního soudu naopak není posuzovat výhrady adresované nalézacímu soudu. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, mělo spravedlivý charakter požadovaný čl. 36 a násl. Listiny. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Po celkovém posouzení Ústavní soud dospěl k názoru, že obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že soudní řízení lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 36 Listiny.
Shora uvedené nic nemění na tom, že si Ústavní soud uvědomuje obecnou nekoncepčnost, roztříštěnost a nedostatky legislativního zpracování skutkových podstat správních deliktů a s tím spojenou obtížnost poznání a pochopení právních povinností zatížených množstvím legislativního textu s jeho často malou srozumitelností (srov. PRÁŠKOVÁ, H. Základy odpovědnosti za správní delikty. Praha: C. H. Beck, 2013, str. XXI.), jak sám stěžovatel poukazuje ve své ústavní stížnosti. Jakkoli Ústavní soud proto nerozporuje stěžovatelovo tvrzení, že poznání a pochopení předmětné právní úpravy může být v daných souvislostech pro laickou veřejnost obtížné, navzdory této skutečnosti však posuzovaná úprava nezakládá neurčitost, jež by vylučovala možnost stanovení jejího obsahu pomocí obvyklých interpretačních postupů. Zákon musí být pro občana dostupný a musí být formulován s dostatečnou přesností, aby důsledky z něj vyplývající pro jednání občana byly přiměřeně předvídatelné. Není však třeba, aby tyto důsledky byly předvídatelné s absolutní jistotou (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 813/08 ze dne 30. 6. 2008). Nezbývá tedy než poukázat na zásadu, že náš právní řád vychází z toho, že každý zná obsah řádně vyhlášených právních předpisů a že neznalost práva škodí (ignorantia iuris nocet).
Závěrem k námitce stěžovatele, spočívající ve srovnání přestupků, kdy jsou podle jeho názoru v některých případech přestupků, které mnohem více ohrožují zdraví a život ostatních účastníků silničního provozu, stanoveny méně přísné tresty, Ústavní soud uvádí, aniž by zpochybňoval stěžovatelem tvrzenou přísnost uložené sankce, že právní úprava sankcionování přestupků je ve výlučné kompetenci zákonodárce a je obsažena v "obyčejných" ("podústavních") zákonech. Ústavní soud, respektující ústavní princip dělby moci, není povolán k tomu, aby posuzoval vhodnost (účelnost) jednotlivých druhů sankcí, zákonem stanovené sazby sankcí (jejich výši) apod. Do zákonné úpravy těchto otázek by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, že by zákonodárce překročil ústavněprávní limity (nález sp. zn. Pl. ÚS 14/09 ze dne 25. 10. 2011), k čemuž Ústavní soud v této věci nedospěl a ani dospět nemohl, neboť stěžovatel své námitky neústavnosti předmětného ustanovení přestupkového zákona nevložil do petitu svého návrhu a nebyly tak dány podmínky §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přičemž ani sám Ústavní soud důvod k postupu podle §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neshledal.
Shrnutím uvedeného nelze než dospět k závěru, že stěžovatel zásah do základních práv nedoložil. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu