ECLI:CZ:US:2013:1.US.1572.13.1
sp. zn. I. ÚS 1572/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Zuzany Nešněrové a 2) Ladislava Nešněry, obou zastoupených advokátem JUDr. Pavlem Pileckým, se sídlem Těšnov 1163/5, 110 00 Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011 č. j. 5 Ca 190/2008-64 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2013 č. j. 7 As 52/2012-58, za účasti Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5 jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Městského úřadu Úvaly jako stavebního úřadu ze dne 9. 11. 2007 č. j. K/8480/07/SU/Bul, byla povolena stavba "Distribuční centrum Jirny" (dále jen "stavební povolení"). Odvolání stěžovatelů proti tomuto stavebnímu povolení Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. SZ 29596/2008/KUSK ÚSŘ/Pe č. j. 35000/2008/KUSK zamítl a stavební povolení potvrdil, neboť podle odůvodnění rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje žalobci neuvedli nic, co by závěry uvedené ve stavebním povolení zpochybnilo.
O žalobě stěžovatelů proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl s tím, že neshledal stěžovateli tvrzený rozpor stavebního povolení s příslušným územním rozhodnutím a také ostatní námitky stěžovatelů označil za nedůvodné.
Jako nedůvodná byla posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelé podali, a kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Rozhodné závěry obou soudů jsou stěžovatelům známy, proto je netřeba blíže rekapitulovat.
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obou soudů, a to pro porušení čl. 1, čl. 10 a čl. 90 Ústavy České republiky, dále čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 7 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Za účelem posouzení předmětného případu si Ústavní soud vyžádal dotčený soudní spis Nejvyššího správního soudu a spis Krajského úřadu Středočeského kraje. Na jejich základě dospěl Ústavní soud k závěru, že shora vyložené podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost představuje jen pokračující polemiku se závěry správního orgánu a soudů, vedenou v rovině práva podústavního, v níž stěžovatelé setrvávají v argumentaci, kterou uplatňovali již v dřívějších stadiích řízení. Ústavní soud pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje; též vybočení z pravidel ústavnosti, vykládaných v judikatuře Ústavního soudu, zde nespatřuje.
Oba správní soudy se s námitkami, opakovanými v ústavní stížnosti, v napadených rozhodnutích adekvátně vypořádaly a jejich úplnému a logickému odůvodnění nelze ničeho vytknout. Lze proto uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedly řízení, a ani jejich výsledek, nepřekračují hranice ústavnosti; stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod nezdařilo doložit (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3748/11 ze dne 21. 2. 2013).
Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod a obecné soudy nepostupovaly mimo hranice ústavnosti, proto Ústavní soud postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu