ECLI:CZ:US:2013:1.US.1575.13.1
sp. zn. I. ÚS 1575/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti RABMER - sanace potrubí, s. r. o., se sídlem Rašínova 422, 392 01 Soběslav, zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem nám. Republiky 38, 301 00, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 3. 2013, č. j. 32 Cdo 502/2012-271, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2011, č. j. 1 Cmo 145/2011-242, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2010, čj. 13 Cm 1977/2009-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 13 Cm 1977/2009-186 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci, společnosti CHALIŠ spol. s r.o. částku 3 368 984,- Kč s úrokem z prodlení a náklady řízení. Žalobce se domáhal zaplacení ve výroku uvedené částky z titulu neuhrazených faktur ze smlouvy o dílo č. 2008-07-22P ze dne 4. 7. 2008, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným. Svůj nárok prokazuje též listinou - uznání dluhu s dohodou o plnění dluhu ve splátkách ze dne 18. 6. 2009. V průběhu řízení u soudu prvního stupně tento po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pro nemožnost plnění je uzavřená smlouva o dílo neplatná. Předmět plnění prodělal ihned od počátku zásadní změny, přičemž dle znění této smlouvy, jakékoli změny bylo možné provést pouze písemnou formou. Smluvní strany žádný písemný dodatek neuzavřely. Proto nebylo možné uvažovat o řádném plnění dle této smlouvy. Žádná ze smluvních stran nepostupovala dle původně dohodnuté smlouvy a svým následným chováním v průběhu stavby strany daly jasně najevo, že spolupráce obou smluvních stran bude vykonávána na základě nové, ústně uzavřené, smlouvy o dílo, jejíž obsah (dohodnutý předmět) se odvíjel od nastalé situace a konkrétně požadovaných prací. Žalobce pak vystavoval žalovanému jednotlivé faktury s rozpisem prací, které skutečně provedl a které měly být uhrazeny. Soud má rovněž za prokázané, že žalovaný rozsah prací a jednotlivé částky uznal, a to nejen listinou o uznání dluhu ze dne 18. 6. 2009, ale dokonce ještě předtím v rámci zápisu o předání díla mezi zhotovitelem a objednatelem ze dne 22. 12. 2008 a následně jeho faktickým chováním, tj. pokusy o provedení jednostranného zápočtu, které však soud vyhodnotil pro formální nedostatky jako neplatné. Uznáním závazku nastává vyvratitelná právní domněnka, podle které příslušný závazek v rozsahu uznání existuje, a bylo tedy na žalovaném, aby prokázal, že v době uznání jeho závazek vůči žalobci neexistoval. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný své důkazní břemeno neunesl a zavázal žalovaného k úhradě ve výroku specifikované částky.
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze vydal rozsudek, kterým, s výjimkou počátku běhu lhůty, od které počínají běžet úroky z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V rozsudku uvedl, že krajský soud zjistil skutkový stav úplně a přesně a sdílí právní posouzení případu, jak jej učinil krajský soud.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a), c) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci, postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 3. 2013, č. j. 32 Cdo 502/2012-271, podané dovolání odmítl jako nepřípustné.
Proti shora uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka ústavní stížnost.
II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně, aniž by vyzval žalobce a žalovaného k doplnění skutkových tvrzení o žalobě a zápočtu a aniž by vyslovil odlišný právní náhled na právní odůvodnění skutkových tvrzení žalobce a žalovaného, zcela překvapivě vyhlásil rozsudek, který odůvodnil zánikem smlouvy o dílo pro nemožnost plnění, jakož i neplatností zápočtu stěžovatele pro neurčitost.
Skutková zjištění obecných soudů ohledně neplatnosti smlouvy o dílo pro nemožnost plnění jsou podle stěžovatelky v extrémním nesouladu s právním hodnocením obecných soudů.
Dále namítá odlišné právní posouzení odvolacího soudu a soudu prvního stupně.
Obecné soudy tak podle stěžovatelky nesplnily povinnost poskytovat ochranu právům, protože se vůbec nezabývaly jejími námitkami, nevypořádaly se s jejími tvrzeními náležitým způsobem, přiznaly žalobci nárok na jiném skutkovém a právním základě, než z kterého jej proti stěžovatelce uplatnil, rozhodnutí řádně neodůvodnily, čímž zatížily řízení vadou, jež svojí intenzitou dosáhla ústavněprávní roviny a porušila její právo na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle článku 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)). Je povolán k přezkumu ústavněprávních principů, tj. zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V ústavní stížnosti posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Podle Ústavního soudu obecné soudy své právní názory transparentně a přesvědčivě odůvodnily a nelze jim ze strany Ústavního soudu nic vytknout. Jejich právní názory mají oporu ve skutkovém stavu.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti přitom domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, když používá argumenty, s nimiž se obecné soudy již vypořádaly. V předmětné věci se jedná o výklad běžného práva, který nemá ústavněprávní rovinu. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, upravuje zvláštní kategorii návrhů, a to jsou návrhy zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i celý spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 13 Cm 1977/2009, seznámil se s vyjádřeními obecných soudů k ústavní stížnosti stěžovatelky a s ohledem na skutečnost, že je oprávněn přezkoumávat pouze ústavnost, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a tato rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K námitkám stěžovatelky Ústavní soud poznamenává, že mu nepřísluší posuzovat otázku platnosti či neplatnosti smluvních ujednání, protože k takovému posouzení jsou povolány obecné soudy. Obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a logicky vysvětlily, proč shledaly smlouvu o dílo neplatnou.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že ze strany obecných soudů jde o rozhodnutí zcela překvapivá (s ohledem na vyslovenou neplatnost smlouvy o dílo a neplatnost zápočtu stěžovatelky pro neurčitost). Jak již dříve uvedl, rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovatelům známo, že daná právní kvalifikace je možná (viz nález sp. zn. II. ÚS 2804/10). O tzv. překvapivé rozhodnutí jde vždy, kdy v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu je účastníku řízení odňata možnost skutkově i právně argumentovat, případně i předložit důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní, což ve svém důsledku představuje porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud po přezkoumání spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 1977/2009 neshledal rozhodnutí překvapivým, skutkový stav byl náležitě zjištěn a přiléhavě právně posouzen. Z obsahu lze dovodit, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo vedeno podrobné dokazování ohledně předmětu smlouvy o dílo, resp. jaké konkrétní práce byly provedeny, atd.
V předmětné věci nebylo stěžovatelce odňato právo na přezkum právního názoru nalézacího soudu, své námitky mohla (a také tak učinila) uplatnit v odvolání, kterým se zabýval odvolací soud. Stěžovatelka tak měla možnost nepříznivý a pro ni subjektivně překvapující závěr nalézacího soudu zvrátit. Navíc ze skutkových zjištění, týkajících se předmětu plnění smlouvy o dílo, bylo, resp. mohlo být stěžovatelce zastoupené kvalifikovaným právním zástupcem zřejmé, jaká právní posouzení mohou přicházet v úvahu.
Odvolací soud poté v rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když zjištění skutkového stavu provedené soudem prvního stupně považuje za úplné a přesné a v zásadě sdílí i právní posouzení případu, jak jej učinil prvostupňový soud.
Ústavní soud sdílí též názor odvolacího soudu, podle kterého nelze účastníka v rámci poučovací povinnosti instruovat, jak má postupovat, aby byl v řízení úspěšný.
K námitce odlišného právního posouzení věci odvolacím soudem Ústavní soud konstatuje, že jde opět o námitku neopodstatněnou. Odlišností se v takovém případě nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003, str. 1045). Obecné soudy se shodně zabývaly a právně posoudily zásadní skutečnosti ve věci, kterými byly zejména neplatnost předmětné smlouvy o dílo z důvodu nemožnosti plnění, neplatnost zápočtů pro jejich neurčitost, neunesení důkazního břemene stěžovatelky ohledně nedůvodnosti vymáhané částky, jakož i zánik závazků zhotovitele v důsledku neplatné smlouvy o dílo. Jestliže soudy, pokud jde o existenci titulu pro uplatněný nárok, zaujaly nikoli naprosto souladné právní závěry, které však v důsledku nemají vliv na obsah práv a povinností, nelze v takovém případě namítat porušení ústavních principů.
Námitku stěžovatelky, týkající se extrémního nesouladu skutkových zjištění ohledně neplatnosti smlouvy o dílo pro nemožnost plnění a právního hodnocení soudů, shledal Ústavní soud rovněž nedůvodnou. V řízení před obecnými soudy došlo k náležitému a dostatečnému zjištění skutkového stavu, na který pak soudy použily příslušná zákonná ustanovení, jež uspokojivě zdůvodnily. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, nevybočují z mezí ústavnosti a nejsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pouhý nesouhlas stěžovatelky nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal porušení ústavních principů ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu. U rozhodnutí o dovolání postavených na otázce zásadního právního významu, jak tomu je v případě stěžovatelky, lze z ústavněprávního hlediska zkoumat toliko, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o otázku zásadního právního významu nejedná, což dovolací soud uspokojivě splnil.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka toliko nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a uspokojivě rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. V závěrech učiněných soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu