ECLI:CZ:US:2013:1.US.1581.10.1
sp. zn. I. ÚS 1581/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3609/2008, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 12 Co 613/2007, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 16 C 393/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 16 C 393/2006 byla - mimo jiné - zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému - společnosti FORES, s. r. o. (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) na zaplacení částky 46.000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 12 Co 613/2007, uvedené rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3609/2008, dovolání stěžovatele odmítl.
Jednalo se o spor, ve kterém se stěžovatel domáhal uvedené částky jako doplatku kupní ceny za prodej nemovitosti dle kupní smlouvy ze dne 22. 3. 2006. Vedlejší účastník byl jako realitní kancelář zprostředkovatelem prodeje nemovitostí, stěžovatel byl prodávající a M. Frček a H. Hrdová kupující. Proti návrhu stěžovatele započetl vedlejší účastník svoji údajnou pohledávku, kterou mu postoupili kupující z citované kupní smlouvy. Stěžovatel se bránil tím, že ničeho kupujícím z kupní smlouvy nedlužil, a proto nebylo co postupovat ani co započítávat. Obecné soudy po provedeném dokazování právní argumentaci stěžovatele neuznaly a rozhodly, jak výše uvedeno.
Podle názoru stěžovatele tímto způsobem, resp. zamítnutím jeho žaloby, došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Zpochybňuje zejména, že by v kupní smlouvě byla platně sjednána smluvní pokuta, jednalo se podle jeho názoru pouze o "jakýsi sankční poplatek". Pokud kupní smlouva sankcionovala, že se stěžovatel z nemovitostí nevystěhoval včas, pak pokud tuto povinnost porušil, nestalo se tak prý zaviněně, neboť mu nebylo včas oznámeno, že byl proveden vklad vlastnického práva kupujících do katastru nemovitostí. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že vedlejší účastník dále započetl proti svému závazku vůči stěžovateli údajnou pohledávku kupujících na proplacení nákladů, které měly kupujícím vzniknout v důsledku toho, že jim stěžovatel jako prodávající prodal nemovitost, aniž byla zkolaudována veranda a aniž by u stavebního úřadu byla ohlášena výstavba altánu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Soud prvního stupně obsáhle a logicky zdůvodnil, proč nelze žalobě stěžovatele vyhovět. Neztotožnil se s jeho názorem, že by v dané věci nebyla platně sjednána smluvní pokuta. Úmysl smluvních stran naopak podle soudu z předmětné smlouvy jasně vyplývá, tj. sankcionovat, pokud se stěžovatel nevystěhuje nejpozději do 14 dnů od zapsání práva nových vlastníků do katastru nemovitostí. Bylo pak na stěžovateli, aby si tyto veřejně lehce dostupné informace, týkající se jeho povinnosti řádně předat nemovitost, zjistil. Soud dále dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci existovala i platná pohledávka, představující náklady kupujících v souvislosti s legalizací stěžovatelem neoprávněně postavených staveb, které rovněž byly předmětem kupní smlouvy. Soud uzavřel, že žalovaný v průběhu soudního řízení řádně učinil projev k započtení (kompenzaci) jako obranu proti žalobě stěžovatele, a soudu tak nezbylo, než žalobu zamítnout. Ani odvolací soud, ani dovolací soud v těchto závěrech soudu prvního stupně žádné pochybení neshledaly.
Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí pečlivě zabývaly a základní práva stěžovatele neporušily; jeho ústavní stížnost je založena na několika odlišných právních názorech od názoru těchto soudů. Jejich závěry ve věci však nelze považovat za nepředvídatelné a ani nic nenasvědčuje tomu, že by soudy ve věci postupovaly svévolně či záměrně v neprospěch stěžovatele.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatele, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, pochopitelně sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva jednoduchého.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v. r .
předsedkyně senátu