ECLI:CZ:US:2013:1.US.1594.11.1
sp. zn. I. ÚS 1594/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Šebestové, zastoupené Mgr. Janem Svobodníkem, advokátem, se sídlem Sadová 2650/20, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. února 2011, č. j. 13 Co 515/2010-237, a proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. července 2010, č. j. 0 P 232/2005-207, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor s jejími základními právy plynoucími z čl. 32 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30. července 2010, č. j. 0 P 232/2005-207 zbavil stěžovatelku (matku) rodičovské zodpovědnosti a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, č. j. 13 Co 515/2010-237, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1, věta za středníkem, zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §72 odst. 6, věty druhé, zákona o Ústavním soudu, platí, že domáhá-li se stěžovatel ochrany svého práva také jinak než procesním prostředkem podle §72 odst. 3, je povinen o tom Ústavní soud bez odkladu vyrozumět. Podle ustanovení §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí návrh obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností. Jimi je třeba zásadně rozumět i skutečnosti, které se váží k otázce přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel nesplní svou povinnost tvrzení, nese riziko, že ke skutečnostem, o nichž se Ústavní soud pro pasivitu stěžovatele nedozvěděl, nebude přihlédnuto. Nelze ani vyloučit, že nesplnění informační povinnosti může naplnit skutkovou podstatu hrubého ztěžování postupu řízení, za což by mohla být stěžovateli uložena pořádková pokuta (§61 zákona o Ústavním soudu).
Při neúspěšném pokusu o vyžádání spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 0 P 232/2005 zjistil Ústavní soud, že ve věci bylo stěžovatelkou souběžně podáno dovolání. O této skutečnosti však stěžovatelka (prostřednictvím advokáta) Ústavní soud nijak nezpravila, a žádným procesním návrhem nereagovala ani skutečnost, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3310/2011, byla obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit. Protože napadená rozhodnutí byla v průběhu řízení před Ústavním soudem zrušena Nejvyšším soudem a nejsou proto rozhodnutími konečnými, vůči nimž jedině by mohla ústavní stížnost směřovat, je předložená ústavní stížnost návrhem nepřípustným.
S přihlédnutím k vylíčené situaci stěžovatelky a k mimořádným skutkovým okolnostem případu (obsah napadených rozhodnutí a postup obecných soudů jejich vydání předcházející), které, pokud by byly věcně přezkoumány, mohly eventuálně zavdat příčinu ke konstatování důvodnosti ústavní stížnosti s příslušnými kasačními důsledky, nevyvodil Ústavní soud z opomenutí splnit povinnost plynoucí z §34 odst. 1 a §72 odst. 6, věty druhé, zákona o Ústavním soudu, žádné důsledky.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2013
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj