ECLI:CZ:US:2013:1.US.1602.13.1
sp. zn. I. ÚS 1602/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kabourka, zastoupeného Mgr. Lenkou Špinarovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Samohelova 2050/6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. UL 11/2013, a proti postupu (nečinnosti) Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 52 K 92/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a dále uložení povinnosti Městskému soudu v Praze nepokračovat v průtazích v konkurzním řízení vedeném na majetek stěžovatele pod sp. zn. 52 K 92/97, to vše s tvrzením, že uvedeným rozhodnutím vrchního soudu, jakož i postupem (nečinností) konkurzního soudu, došlo k porušení práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. V rámci konkurzního řízení vedeného na majetek stěžovatele bylo Městským soudem v Praze vydáno rozhodnutí, jímž bylo vyhověno návrhu dosavadního konkurzního věřitele Banka Bohemia a.s., v likvidaci, aby do konkurzního řízení vstoupil na jeho místo jako konkurzní věřitel JUDr. Oktavián Kocián, a to v rozsahu postoupené pohledávky ve výši 23.475.637,- Kč. Toto rozhodnutí pak bylo potvrzeno rovněž usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 2010, č.j. 1 Ko 36/2010-6184. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dne 1. 8. 2011 dovolání. Dovolání stěžovatele bylo spolu s příslušnými svazky spisu předloženo dovolacímu soudu dne 22. 11. 2011 a zaevidováno pod sp. zn. 29 Cdo 4310/2011. Nejvyšší soud však toto dovolání dne 14. 12. 2011 vrátil zpět Městskému soudu v Praze k odstranění vad, doplnění spisu a novému předložení.
3. Vzhledem ke skutečnosti, že dovolání stěžovatele spolu s doplněným spisovým materiálem nebylo dosud dovolacímu soudu opětovně předloženo, podal stěžovatel dne 27. 2. 2013 opakovaný návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích").
4. O tomto návrhu rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 3. 2013, sp. zn. UL 11/2013, tak, že návrh stěžovatele zamítl. Vrchní soud v odůvodnění právě uvedeného rozhodnutí uvedl, že jednotlivé svazky konkurzního spisu se toho času nacházejí dílem u Městského soudu v Praze, dílem u Vrchního soudu v Praze a dílem u Nejvyššího soudu ČR, přičemž předmětnou část spisu obsahující pokyn dovolacího soudu nemá konkurzní soud k dispozici, neboť ta se nalézá u dovolacího soudu, kam byla předložena spolu s jiným dovoláním stěžovatele. Za popsaného stavu tak dle vrchního soudu nelze soudu konkurznímu důvodně vytýkat jakékoliv průtahy v řízení spočívající v tom, že stěžovatelovo dovolání dosud znovu nepředložil soudu dovolacímu, neboť tak z objektivních důvodů učinit ani nemohl. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení dále poznamenal, že je zcela na vůli stěžovatele, jaké procesní návrhy k uplatnění svých práv zvolí a pokud je těchto návrhů více a tyto spolu kolidují, musí nést následky s tím spojené, tj. vyčkat rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nebo Vrchního soudu v Praze a vrácení příslušné části spisu Městskému soudu v Praze k dalším úkonům. V této souvislosti vrchní soud odkázal na závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2206/09, kterým bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti téhož stěžovatele, jíž stěžovatel rovněž brojil proti průtahům v předmětném konkurzním řízení.
III.
5. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze a dále proti postupu (nečinnosti) Městského soudu v Praze ve věci konkurzu vedeném na majetek stěžovatele podal stěžovatel dne 18. 5. 2013 ústavní stížnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje zejména na to, že návrhy, jež v řízení podal, mu nemohou být na újmu, zejména natolik, aby jeho dovolání, které bylo podáno dne 1. 8. 2011, nebylo ještě v době podání ústavní stížnosti, tj. v květnu 2013, předloženo dovolacímu soudu. Stěžovatel dále uvedl, že pokud byl důvodem pro nepředložení jeho dovolání chybějící svazek spisu obsahující pokyn dovolacího soudu, pak si tento svazek měl konkurzní soud vyžádat a následně vrátit zpět dovolacímu soudu, stejně jako tak učinil např. ve věci návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu ze dne 22. 1. 2013.
6. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na skutkové a právní závěry vyjádřené v napadeném usnesení. Dále k věci uvedl, že předmětné konkurzní řízení trvá tak dlouho především proto, že stěžovatel enormní aktivitou nadužívá svých procesních práv, když svými častokrát opakovanými a nedůvodnými návrhy řadu let vytrvale zatěžuje soudy všech stupňů tak, že tyto nejsou s to v řízení dostatečně efektivně postupovat a spis čítající více než 20 svazků musí být rozdělen a jednotlivé jeho součásti rotují a dílem pobývají u Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze nebo Nejvyššího soudu ČR, event. u Ústavního soudu. Toho pak dle názoru vrchního soudu stěžovatel účelově využívá k podávání neopodstatněných návrhů na určení lhůty pro provedení procesních úkonů, když např. v roce 2013 šlo dosud o 5 návrhů, v roce 2012 o 9 návrhů, v roce 2011 o 13 návrhů, v roce 2010 o 15 návrhů nebo v roce 2009 o 16 návrhů.
7. Městský soud v Praze pak ve svém vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze vysloveným v ústavní stížností napadeném rozhodnutí a trvá na důvodech, pro něž nebylo dovolání stěžovatele dosud dovolacímu soudu opětovně předloženo. Městský soud dále uvedl, že k průtahům v konkurzním řízení vedeném na majetek úpadce nedochází, neboť v rámci tohoto řízení soud rozhoduje o četných, vesměs opakujících se návrzích úpadce. Z důvodu podávání opravných prostředků (řádných i mimořádných) proti všem rozhodnutím soudu, proti kterým to zákon umožňuje, v případě dovolání i v případech, kdy je úpadce poučen, že tento opravný prostředek není přípustný, je v současné době podstatná část konkurzního spisu předložena dovolacímu soudu s dovoláními úpadce a odvolacímu soudu s jeho odvoláními. Městský soud ve svém vyjádření dále uvedl, že si skutečně v konkrétním případě zmíněném stěžovatelem v ústavní stížnosti vyžádal k zapůjčení u dovolacího soudu svazky spisu, které potřeboval k rozhodnutí o návrhu stěžovatele dle §174a zákona o soudech a soudcích. Poté, co soud zapůjčené svazky po vyřízení návrhu stěžovatele odeslal zpět dovolacímu soudu, však stěžovatel podal další návrh ve smyslu §174a zákona o soudech a soudcích, týkající se v ústavní stížnosti zmíněného dovolání, k jehož vyřízení opět potřeboval totožné svazky spisu předložené dovolacímu soudu. Tytéž svazky pak potřebuje rovněž k odstranění vad předmětného dovolání, ke kterému byl vyzván dovolacím soudem. V této souvislosti pak konkurzní soud uvedl, že stěžovatel velmi často podává tzv. blanketní opravné prostředky, dovolání pak podává sám, aniž by byl zastoupen advokátem. Ačkoli konkurzní soud dle svého názoru odstraňuje vady podání stěžovatele v co nejkratší době (zahlcen dalšími novými podáními stěžovatele, které musí rovněž průběžně řešit), jednotlivé úkony soudu a podání stěžovatele se ve spise nacházejí v odstupu desítek, ne-li stovek stran. Z tohoto důvodu se podání stěžovatele a rozhodnutí soudu týkající se jednoho návrhu nacházejí ve více částech spisu, které soud potřebuje k jeho vyřízení. Z tohoto důvodu tak dochází k situacím, kdy určité podání stěžovatele není soudem zcela vyřešeno, neboť část spisu, ve kterém se podání nachází, je předložena k rozhodnutí o odvolání nebo dovolání stěžovatele proti jinému rozhodnutí soudu. Takové podání je pak řešeno až po vyřízení opravného prostředku a vrácení příslušné části spisu. Konkurzní soud v závěru svého vyjádření uvedl, že v případě, že by skutečně požádal dovolací soud o zapůjčení potřebných svazků spisu k odstranění vad dovolání úpadce a jeho novému předložení, vedl by tento postup soudu k dalším průtahům při rozhodování dovolacího soudu o dřívějších, již předložených dovoláních, na což by stěžovatel dle názoru konkurzního soudu reagoval novými návrhy dle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, v důsledku čehož by tak nemohlo být rozhodnuto o žádném opravném prostředku podaném stěžovatelem. Vzhledem k výše uvedenému pak Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla pro nedůvodnost zamítnuta.
8. Stěžovatel ve své replice k vyjádření Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze uvedl, že vskutku podává opravné prostředky (řádné i mimořádné) proti všem rozhodnutím, proti kterým to zákon umožňuje. Takový postup mu však dle jeho názoru nemůže být ze strany obecných soudů vytýkán, natož mu být na újmu. Stěžovatel dále v replice vyslovil domněnku, že jím podané dovolání bylo již v době jeho podání bezvadné a bylo povinností soudu je již dávno předložit. Dále se stěžovatel domnívá, že tvrzení konkurzního soudu, že by okamžité předložení podaného dovolání způsobilo další průtahy, je zjevně nepodložené a účelové a konkurznímu soudu nepřísluší otázku předložení věci hodnotit podle toho, zda by stěžovatel podával nějaké další návrhy či nikoli. Stěžovatel ve své replice rovněž uvedl, že ačkoli konkurzní soud údajně nemá k dispozici kompletní spisový materiál, je přesto v předmětném konkurzním řízení již projednávána konečná zpráva. Vzhledem k této skutečnosti má pak dle stěžovatele rozhodnutí o dovolání pro předmětné konkurzní řízení zásadní význam, neboť dojde-li k uspokojení pohledávky věřitele JUDr. Oktaviána Kociána, nebude mít stěžovatelem podané dovolání již žádný význam, neboť tak dojde k pravomocnému skončení konkurzního řízení a tím i významnému porušení práv stěžovatele.
IV.
9. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a dále §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obě citovaná ustanovení garantují právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž těmto ustanovením přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k nedůvodným průtahům v řízení.
10. Při posuzování, zda v konkrétním soudním řízení nedochází k nedůvodným průtahům, vychází Ústavní soud ve své rozhodovací praxi z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle které přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce (srov. např. věc Frydlender proti Francii, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 30979/96 z 27. 6. 2000). Tam, kde Evropský soud pro lidská práva bere v úvahu, co je pro stěžovatele v sázce, posuzuje přiměřenost délky řízení přísněji; obecně se jedná o případy, kdy si věc obvykle žádá rychlé a bezodkladné řešení; tak je tomu např. při rozhodování ve věcech statusových, pracovněprávních či ve věcech, kde je záhodno zohlednit zdravotní stav či věk stěžovatele (srov. např. věc Caleffi proti Itálii, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 11890/85 z 24. 5. 1991, nebo věc Hartman proti České republice, viz shora).
11. V právě rozhodovaném případě však Ústavní soud dospěl po posouzení shora uvedených kritérií vymezených judikaturou ESLP k závěru, že k nedůvodným průtahům v řízení v souvislosti s předložením dovolání stěžovatele ze dne 1. 8. 2011 dovolacímu soudu nedochází. Ačkoli Ústavní soud nepovažuje dobu, která již uplynula od doby, kdy bylo dovolání stěžovatele dovolacím soudem vráceno zpět soudu prvního stupně s pokynem k odstranění vad předmětného dovolání, doplnění spisu a opětovnému předložení (aniž by se tak dosud stalo), za přiměřenou, má za to, že tato prodleva nepředstavuje zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatele, a to z následujících důvodů.
12. Předně je dle Ústavního soudu třeba poukázat na rozsudek ESLP ve věci Dostál proti České republice, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 52859/99 ze dne 25. 5. 2004, z něhož vyplývá, že obecným soudům nelze přičítat průtahy v řízení tehdy, pokud stěžovatel podával řadu nepřesných nebo neopodstatněných procesních návrhů, s nimiž byly obecné soudy nuceny se vypořádat. Průtahy v řízení nelze dle téhož rozhodnutí ESLP přičítat obecným soudům rovněž v situacích, kdy průtahy byly způsobeny tím, že obecné soudy byly nuceny si v důsledku četných návrhů či opravných prostředků podaných stěžovatelem neustále spis předávat, což vedlo k výraznému zpomalení průběhu řízení.
13. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě. Jak bylo zjištěno, stěžovatel podává v rámci předmětného řízení opravné prostředky proti všem rozhodnutím, u nichž to zákon umožňuje (což ostatně ve své replice stěžovatel sám potvrdil), a v případě, že o těchto opravných prostředcích nebylo příslušným soudem rozhodnuto v (z pohledu stěžovatele) přiměřené době, podává tento návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu §174a zákona o soudech a soudcích (často i opakovaně). Jakkoli tato skutečnost nemůže být stěžovateli ze strany Ústavního soudu či soudů obecných nikterak vytýkána, neboť se jedná o jeho výsostné právo, je třeba konstatovat, že procesní taktika zvolená stěžovatelem s sebou vždy přináší důsledky, jež lze snadno předvídat. Každý procesní návrh učiněný účastníkem řízení totiž nutně vyvolá postup předvídaný procesními předpisy. Aby se obecné soudy s podáními stěžovatele vypořádaly, musí učinit celou řadu úkonů, zejména pak předložit příslušnou část spisového materiálu soudu toho stupně, který je příslušný k projednání návrhu stěžovatele a rozhodnutí o něm. Jak již byl stěžovatel upozorněn v usnesení nadepsaného soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2206/09, je zcela na jeho vůli, jaké procesní návrhy k uplatnění svého práva zvolí, avšak za situace, kdy je těchto návrhů více a tyto spolu kolidují, je stěžovatel nucen nést následky s tím spojené, tj. vyčkat na rozhodnutí příslušného soudu.
14. Stěžovatel ve svém návrhu podaném u zdejšího soudu především namítal, že pokud byl důvodem pro nepředložení jeho dovolání funkčně příslušnému soudu skutečně pouze chybějící svazek spisu obsahující pokyn dovolacího soudu, jak vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvedl, měl si konkurzní soud tento svazek vyžádat a následně jej vrátit zpět dovolacímu soudu, jako tak učinil např. ve věci návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu ze dne 22. 1. 2013. S touto argumentací se Ústavní soud ztotožnil potud, že takový postup je jistě možný a obecně je třeba považovat jej též vhodný, avšak v posuzovaném případě je dle Ústavního soudu nutné dát za pravdu obecným soudům, dle nichž by takový postup v předmětném řízení způsobil toliko další průtahy, neboť pokud by soud prvního stupně opakovaně žádal dovolací soud o zapůjčení příslušných částí spisu k vyřízení četných návrhů stěžovatele, bylo by dovolacímu soudu objektivně znemožněno rozhodnout o těch návrzích, které mu již byly předloženy.
15. Přes právě uvedené je však Ústavní soud v tomto bodě nucen konstatovat jisté pochybení na straně soudu prvního stupně, když Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu soud prvního stupně neodstranil vady předmětného dovolání a nedoplnil příslušný spisový materiál dle pokynů dovolacího soudu v době, kdy se u něj příslušné svazky spisu nacházely, tj. v době, kdy si soud prvního stupně příslušné svazky vyžádal u dovolacího soudu v souvislosti s návrhem stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Toto dílčí pochybení však dle Ústavního soudu nedosahuje ústavněprávní roviny a lze jej přičíst skutečnosti, že stěžovatel svou procesní aktivitou zatěžuje obecné soudy natolik, že tyto již nejsou při vyřizování jednotlivých návrhů stěžovatele schopny dostatečně efektivně postupovat.
16. Ústavní soud se neztotožnil ani s tou námitkou, jež stěžovatel uvedl ve své replice, a sice že jím podané dovolání bylo již v době jeho podání bezvadné, a proto bylo povinností soudu prvního stupně jej již dávno dovolacímu soudu předložit. I tuto námitku nezbylo než odmítnout, neboť toto tvrzení stěžovatele se dle názoru Ústavního soudu zřejmě nezakládá na pravdě, když právě pro vady předmětného podání bylo dovolání stěžovatele vráceno zpět soudu prvního stupně, jak vyplývá mj. ze sdělení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, které stěžovatel přiložil ke své ústavní stížnosti.
17. Rovněž tvrzení stěžovatele, dle něhož má předmětné dovolání pro stěžovatele zásadní význam, neboť v řízení je již projednávána konečná zpráva a dojde-li na jejím základě k uspokojení pohledávky věřitele JUDr. Oktaviána Kociána, nebude již mít podané dovolání žádný význam, neboť tak dojde k pravomocnému skončení konkurzního řízení, je třeba odmítnout, a to s ohledem na skutečnost, že konečná zpráva je v souladu s ustanovením §29 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, toliko jakousi bilancí celkové činnosti správce konkurzní podstaty, jež obsahuje vyčíslení výnosů podstaty, vyúčtování odměny a hotových výdajů správce konkurzní podstaty, jakož i částku určenou k rozvrhu mezi věřitele. Na jejím základě tak v žádném případě nemůže dojít k uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů či ke skončení konkurzního řízení. K uspokojení pohledávek konkurzních věřitelů dochází až na základě tzv. rozvrhového usnesení, tj. usnesení, jímž konkurzní soud (po přezkoumání jeho věcné správnosti) schválí návrh konkurzního správce na rozvrh, který je konkurzní správce oprávněn předložit konkurznímu soudu až poté, co usnesení konkurzního soudu o schválení konečné zprávy nabude právní moci. Rovněž proti tomuto usnesení je přípustný opravný prostředek, kterým je odvolání k vrchnímu soudu, a proto nelze než uzavřít, že předmětné konkurzní řízení dosud skýtá dostatečný prostor pro projednání a rozhodnutí o námitkách stěžovatele obsažených v jeho dovolání ze dne 1. 8. 2011.
V.
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu