ECLI:CZ:US:2013:1.US.1617.13.1
sp. zn. I. ÚS 1617/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 2 To 94/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 6 Tdo 29/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel, s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.
2. Shora uvedeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 40 T 9/2010, kterým byl podle §45 odst. odst. 1 trestního zákoníku zrušen výrok o vině stěžovatele ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 40 T 9/2010, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 2 To 73/2011, a to v bodech ad I/1-10, 12-13 napadeného rozsudku a v bodech III/1-3 napadeného rozsudku, dále byl zrušen celý výrok o trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu, celý výrok o trestu zákazu činnosti, jakož i výrok o náhradě škody a nově byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, který je blíže v mnoha dílčích skutcích popsán v předmětném rozsudku krajského soudu.
3. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo Nejvyšším soudem ČR shora uvedeným napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto.
4. Stěžovatel shora uvedeným způsobem vyčerpal všechny opravné prostředky, které jsou obligatorním předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.
II.
5. Stěžovatel především namítá, že se soudy v napadených rozhodnutích dopustily procesního pochybení, protože soudy se měly zabývat vznesenými námitkami. Měly svá rozhodnutí řádně odůvodnit tak, aby bylo přezkoumatelné, a to i tam, kde je možnost přezkumu omezena, soudy měly postupovat předvídatelně a konzistentně, aby byla vyloučena libovůle. Podle názoru stěžovatele se nedostatky soudů projevily konkrétně tak, že Vrchní soud v Olomouci v případě skutku uvedeného pod bodem II.3 písm. a) a b) nevzal zřetel na zjevný rozpor s obžalobou, kdy je zcela jinak popsán skutek uvedený pod písm. b) v porovnání s podanou obžalobou, neboť v obžalobě bylo uvedeno též to, že stěžovatel měl od poškozeného převzít kromě částky Kč 350.000,- též částku Kč 1.650.000,- , kterou použil na uhrazení dluhů Tomáši Lidmilovi a Tomáši Kratochvílovi a způsobit mu tak škodu v celkové výši Kč 2.100.000,-. Uvedená částka je v obžalobě zjevně nesprávná, součet obou dílčích částek dává pouze částku Kč 2 000.000,-, tato částka je rovněž uvedena v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ale s tím, že stěžovateli je kladeno za vinu pouze to, že si ponechal částku Kč 350.000,-. O uvedené části jednání popsaného v obžalobě, tedy ponechání si částky Kč 1.650.000,-, resp. Kč 1.750.000,-, tak meritorně nerozhodl. Stěžovatel tedy nebyl v této části ani obžaloby zproštěn ani uznán vinným, což je podle stěžovatele v evidentním rozporu se zásadami uvedenými shora a navozuje stav extrémní a trvalé nejistoty ohledně postavení stěžovatele jako obviněného. Nejvyšší soud tuto skutečnost nenapravil, přičemž sice na jedné straně dovolání odmítl podle §265i jako zjevně nedůvodné, avšak navíc se v rozporu s §265 trestního řádu podstatou námitek stěžovatele meritorně zabýval, čímž projevil nepřípustnou libovůli.
6. Druhá část stěžovatelových námitek směřuje do skutku uvedeného pod bodem II./13 písm. d) obžaloby, neboť se podle závěru obecných soudů mělo jednat o prostředky poškozeného Melchera, které byly zapůjčeny svědku Kratochvílovi a poškozenému Širokému na účet jejich společnosti, následně měly být poskytnuty obžalovanému, ačkoliv byl v předloženém notářském zápise uveden jako dlužník svědek Kratochvíl, který uvedenou částku dle vlastního tvrzení více než z poloviny splatil, což vyplývá i z jeho výpovědi učiněné u hlavního líčení konaného dne 8. 3. 2011. Podle názoru stěžovatele v popsaném skutkovém ději nepochybně absentuje přímý vztah mezi svědkem Kratochvílem a poškozeným Širokým, stejně jako vztah mezi poškozeným Širokým a poškozeným Melcherem. Přesto celou částku požaduje jako údajnou škodu poškozený Široký, kterému však nevznikl závazek v této výši, ani se nejednalo o jeho prostředky, jednalo se o prostředky poškozeného Melchera, které následně splácel svědek Kratochvíl. Vrchní soud v Olomouci i Nejvyšší soud tak rozhodly bez ohledu na tento extrémní rozpor se skutkovým stavem tak, jak by bylo na místě za situace, pokud by si částku vypůjčil poškozený Široký.
III.
7. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. Podle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné na základě skutkových zjištění byly správné, či nikoli. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení jako celek bylo vedeno spravedlivě, v souladu s ústavními principy. S tím je v souladu i dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu, podle které není úkolem tohoto soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů (skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem podústavního práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře dostatečně vymezil, jaká pochybení v procesu zajišťování, provádění a hodnocení důkazů mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu.
IV.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. S ohledem na povahu projednávané věci Ústavní soud považoval za vhodné nad rámec povinnosti stanovené v §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, blíže vysvětlit důvody svého rozhodnutí.
12. Námitky stěžovatele byly zčásti uplatněny i v rámci řádného a mimořádného opravného prostředku a soudy se s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly. Část námitek je procesní povahy, i když s hmotněprávním základem (dílčí útok pokračujícího trestného činu), druhá část směřuje do skutkových zjištění (podle stěžovatele nesprávné hodnocení důkazů), část do hmotněprávního posouzení těchto skutkových zjištění.
13. Podle čl. 90 Ústavy, jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení jednotlivě i v souhrnu a v rámci stanoveném trestním řádem (zásada volného hodnocení důkazů) jako výraz ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním rozporu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; N 34/3 SbNU 257).
14. Výše uvedené závěry, vyplývající z příslušných aktů mezinárodního práva veřejného, z vnitrostátních právních předpisů, prosazované trestněprávní naukou a judikované Ústavním soudem, které se týkají zákazu libovůle a práva na řádné odůvodnění rozhodnutí, však na projednávanou věc nedopadají.
V.
15. Totožnost skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě a v rozsudku, je pro konečné rozhodnutí o vině a trestu (skutek) jednou z určujících podmínek. Je to konkretizace obžalovací zásady v rozhodování soudu. Skutek tvoří obligatorní součást obžaloby i rozsudku. V této konkrétní věci je stěžovatelem namítán rozpor mezi vymezením skutku v žalobním návrhu a v rozsudku.
16. Skutek musí co nejpřesněji označovat místo, čas a způsob spáchání činu a další nezbytné náležitosti (§177 písm. c), resp. §120 odst. 3 trestního řádu) tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Ideálním způsobem je tento požadavek naplněn tehdy, pokud mezi popisem skutku v obžalobě a v rozsudku je naprostá shoda. Tento případ však bývá nejméně stejně častý, jako případ, kdy se v průběhu dokazování v hlavním líčení, za použití zásad veřejnosti, bezprostřednosti, ústnosti, presumpce neviny, atd. důkazní situace z přípravného řízení a tím i žalovaný skutek mění; čili praxe vyžaduje nikoli jen naprostou shodu, ale postačuje i shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, aniž se změní podstata skutku.
17. Z trestněprávního hlediska tvoří podstatu skutku především jednání a následek (znaky objektivní stránky trestného činu), protože skutek se navenek projeví právě jednáním (konáním, opomenutím) a následkem (porušení, resp. ohrožení jednotlivého chráněného zájmu). Oba tyto znaky jsou pro trestněprávní kvalifikaci činu určující. Je třeba rozlišovat mezi totožností a jednotou skutku. Zatímco totožnost skutku je tvořena shodou mezi jednáním a následkem, jak je shora uvedeno, z hlediska jednoty skutku lze za jeden skutek považovat jen takové projevy vůle navenek, které jsou pokryty pachatelovým zaviněním.
18. Podstata skutku je konkretizována především účastí obviněného na určité události popsané v obžalobě, z které vzešel ohrožující nebo poruchový následek pro konkrétní společenský vztah - v tomto případě zájem na ochraně cizího majetku. Totožnost a jednota skutku jsou zachovány tehdy, je-li shodné nejen jednání a následek (a projev vůle), ale podle ustálené judikatury (srov. např. R 6/1962, R 19/1964, R 64/1973, R 24/1981, R 10/1982, R 8/1985, R 13/1991, R 17/1993, R 1/1996, R 40/2001 Sb. rozh. tr.) a uznávané teorie (např. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. Kurs trestního práva, Trestní právo procesní, C.H. Beck Praha 2007 str. 691, nebo Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T., Trestní právo procesní, ASPI, Wolters Kluwer Praha 2008, str. 479-483) stačí shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo alespoň v následku při rozdílném jednání a je postačující, aby byly alespoň částečně shodné jednání a následek, a to v podstatných okolnostech (viz též usnesení ÚS č. 21 ve sv. 27 Sb. n. a u. ÚS).
19. Při aplikaci výše uvedených zásad totožnosti skutku na případ uvedený stěžovatelem je třeba přisvědčit, že výpočet škody v případě uvedeném v obžalobě státního zástupce sp. zn. 2 KZV 4/2009, ze dne 30. 6. 2010, pod bodem II.5 b) je nesprávně vyčíslen celkem na 2.100.000,- Kč namísto skutečných 2.000.000,- Kč, což bylo zjevně způsobeno nedopatřením. Obě - rozdílné - částky jsou uvedeny v rámci téhož odstavce, proto lze stěží vysvětlit tento rozdíl jinak. Tento nedostatek byl v řízení před soudem odstraněn. Jestliže součástí dílčího skutku pokračujícího trestného činu uvedeného v obžalobě byl i způsob nakládání s celým obnosem, získaným na popud stěžovatele jedním z poškozených v podobě hypotečního úvěru od finančního ústavu, zatímco v napadeném rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci přes upřesněnou výši úvěru došlo ve prospěch stěžovatele k vypuštění některých částek z této konečné sumy s dopady do trestního i adhezního řízení, rozhodně nejde o změnu skutku té závažnosti, aby zakládala odlišný skutek oproti podané obžalobě a tomu odpovídající povinnost soudu reagovat jiným, než použitým upřesňujícím způsobem. Jde přinejmenším o částečně totožné jednání a částečně totožný následek při zachování podstaty skutku.
VI.
20. Nejvyšší soud se v rámci řízení o dovolání zabýval jak námitkami týkajícími se konkursního, resp. insolvenčního řízení ve vztahu k řízení adheznímu, tak i výtkami, namítanými v ústavní stížnosti nyní a uzavřel, že nenaplňují příslušný dovolací důvod a toto podrobně stěžovateli v rozhodnutí zdůvodnil. Ústavní soud dává za pravdu stěžovateli, že se Nejvyšší soud nad rámec posouzení uplatněného dovolacího důvodu zabýval i faktickým věcným posouzením skutkového a právního stavu věci, což je postup, který jde nad rámec posouzení formálních předpokladů dovolání a není obvyklý. Ústavní soud ale hodnotí přístup Nejvyššího soudu na rozdíl od stěžovatele kladně. Jde o tzv. projev obiter dictum ("řečeno na okraj"), který soudy používají v případě, kdy považují za potřebné podateli sdělit, a to nad rámec nezbytného posouzení, svůj, byť zcela nezávazný názor na otázky, které sice podatel položil, ale které nemohou být předmětem závazného věcného posouzení. Protože takový názor nemá vliv na meritorní posouzení věci, nelze jeho publikaci považovat za projev libovůle dosahující ústavněprávní dimenze, jak se domnívá stěžovatel.
VI.
21. Jak Vrchní soud v Olomouci, tak Nejvyšší soud ČR se v napadených rozhodnutích zabývaly námitkou stěžovatele týkající se skutku pod bodem II./13 písm. d) obžaloby. Jejich vysvětlení považuje Ústavní soud za srozumitelné a věcně správné, zejména pak zdůvodnění na str. 8-9 usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud se o správnosti těchto závěrů přesvědčil nejen z napadených rozhodnutí, ale také z obsahu trestního spisu, který za tímto účelem vyžádal. Pokud jde o současnou, ve stížnosti uplatněnou námitku, podle které ve věci absentuje přímý vztah mezi svědky Kratochvílem a poškozeným Širokým, stejně jako mezi poškozeným Širokým a poškozeným Melcherem, Ústavní soud má za to, že ze spisu tento vztah naopak jednoznačně plyne. Svědci Kratochvíl a Široký vystupovali vůči stěžovateli v souladu s notářským zápisem jako solidární věřitelé. Částka, kterou si vypůjčili od svědka Melchera, se stala jejich vlastnictvím, za současného trvání závazku vůči jejich věřiteli. Proto je z hlediska meritorního posouzení věci bez významu, že jeden z dlužníků část dluhu vůči svědku Melcherovi splatil (nikoli ovšem z peněz, které by mu vrátil stěžovatel), že celou částku jako náhradu škody nárokuje na stěžovateli jen svědek Široký, a to v plné výši, a že v jeho prospěch soudy v adhezním řízení rozhodly.
VII.
22. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s výsledkem hodnotící a rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, jež byla ústavní stížností napadena, jakož i celého trestního spisu, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné napadenými rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu ČR v posuzované věci nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, právní názory vyjádřené v předmětných rozhodnutích jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje ani soudní libovůli, ani zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Oba soudy se dostatečně a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami i návrhy stěžovatele. Ústavní rozměr základních zásad trestního řízení byl naplněn v souladu s maximou opakovaně akcentovanou v rozhodnutích Ústavního soudu.
VIII.
23. Na základě shora uvedených zjištění Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod. Rozhodl proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu