ECLI:CZ:US:2013:1.US.163.13.1
sp. zn. I. ÚS 163/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatelky ELTODO dopravní systémy s. r. o., IČ: 28233468, se sídlem Novodvorská 1010/14, 142 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, 128 00 Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2012 č. j. 14 Cmo 237/2011-78, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností navrhovatelka napadla v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, přičemž s poukazem na blíže rozvedené výhrady tvrdila, že se jím cítí být dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod. V důsledku toho se domáhala, aby Ústavní soud předmětné usnesení nálezem zrušil.
Navrhovatelka ve svém návrhu Ústavnímu soudu sdělila, že současně s touto ústavní stížností podala (z opatrnosti) proti předmětnému usnesení Vrchního soudu v Praze i dovolání.
Soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Judikatura Ústavního soudu se ustálila na názoru, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci (srov. v podrobnostech kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 234/11, dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz).
Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. ledna 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním.
Pokud tedy navrhovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné (pro tyto účely) jí podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Z této procesně relevantní skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Logickým důsledkem tohoto přístupu Ústavního soudu ovšem následně je a nutně i musí být, že navrhovatelce, jejíž návrh byl takto posouzen, posléze svědčí (přirozeně) nejen oprávnění napadnout ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, nýbrž (a především) též dobrodiní zachování lhůty (k podání ústavní stížnosti) obsažené v §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k uvedenému bylo třeba rozhodnout, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. e), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2013
Pavel Holländer
soudce zpravodaj