ECLI:CZ:US:2013:1.US.164.12.1
sp. zn. I. ÚS 164/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hudečka, zastoupeného JUDr. Evou Pálkovou - advokátkou se sídlem tř. l. máje 623/19, Kroměříž, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011, č. j. 12 Co 215/2011-152, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 11. 2010, č. j. 23 C 197/2008-126, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 11. 2010, č. j. 23 C 197/2008-126, byla zamítnuta jeho žaloba navrhující, aby vedlejší účastníci (žalované) byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 222.750 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2011, č. j. 12 Co 215/2011-152, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrdil a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení.
Stěžovatel zejména uvádí, že uzavřel s vedlejší účastnící dvě smlouvy o dílo na dodávku dvou kuchyňských linek na míru, včetně spotřebičů. Nejdříve vedlejší účastnice dodala kuchyňskou linku do domu stěžovatele v Praze - Nedvězí. Vzhledem k tomu, že dodaný nábytek vykazoval vady, stěžovatel je reklamoval, ale vedlejší účastnice vytýkané vady neodstranila. Stěžovatel tedy odstoupil od obou smluv, a to dne 22. 11. 2004. Pro nedorozumění pak následně právní zástupce stěžovatele odstoupil od zmíněných smluv znovu, a to podáním ze dne 2. 5. 2005. Stěžovatel přitom - dle svého tvrzení - vedlejší účastníci upozorňoval, že kuchyňskou linku nepoužívá a opakovaně jí písemně vyzýval, aby si kuchyni z Prahy - Nedvězí odvezla, což však odmítla. Proto podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu o zaplacení částky 286.575 Kč s příslušenstvím oproti vrácení věci [podle stěžovatele se jednalo o řízení pod sp. zn. 27 C 92/2005].
Soud původně - podle stěžovatele - oprávněnost této žaloby uznal, konstatoval platné odstoupení od smlouvy a rozhodl, že si účastnící řízení mají vrátit plnění. Vzhledem k tomu, že stěžovatel předmětnou kuchyň nepoužíval a musel ji skladovat ve svém domě, protože vedlejší účastnice přes opakované výzvy si jí odmítala odvézt, podal následně žalobu o zaplacení 222.750 Kč, neboť se domníval, že vedlejší účastnici vzniklo bezdůvodné obohacení.
Obvodní soud pro Prahu 2 projednal tento žalobní návrh stěžovatele pod sp. zn. 23 C 197/2008 a rozhodl, že než učiní rozhodnutí ve věci samé, je oprávněn řešit předběžnou otázku, to je znovu zkoumat platnost odstoupení stěžovatele od smlouvy o dílo. Poukázal přitom na to, že vymezený žalobní petit je jiný a na tomto základě dovodil, že se nejedná o překážku věci rozhodnuté. Odvolací soud názoru soudu prvního stupně přisvědčil.
Stěžovatel má za to, že soud věc nesprávně posoudil, protože nově uplatněný nárok se opírá o naprosto stejné skutečnosti, jako v předchozím řízení; neuvádí žádnou skutečnost, která by v předchozím řízení nebyla uplatněna. Má za to, že soud nebyl oprávněn otázku platného odstoupení od smlouvy znovu posuzovat. Stěžovatel zastává názor, že tímto postupem obecných soudů bylo proto porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina") a ve smyslu čl. 2, ve smyslu čl. 3 odst. 4, ve smyslu čl. 90, ve smyslu čl. 96 Ústavy a konečně ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vedlejší účastnice - podle stěžovatele - v řízení před obecnými soudy začala tvrdit, že sice smlouvu o dílo se stěžovatelem podepsala, ale údajně se s ním domluvila jinak, než je v předmětné smlouvě uvedeno. Tvrdila, že stěžovatel si vybral nikoliv novou linku na zakázku, jak je uvedeno ve smlouvě, ale linku, která již byla vyrobena a vedlejší účastnice ji vystavovala ve své prodejně. To potvrdili i zaměstnanci vedlejší účastníci v řízení slyšení jako svědci; stěžovatel je však považuje už jen z toho důvodu za nevěrohodné, neboť jsou na vedlejší účastnici závislí.
Dále vedlejší účastnice prokazovala pravdivost tohoto svého tvrzení (tedy to, že stěžovatel měl zájem nikoliv o novou linku, ale o linku, která byla již dříve vyrobena) předložením "jakéhosi slevového letáku", o kterém tvrdila, že je součástí uzavřené smlouvy o dílo, a to přesto, že smlouva o dílo na tento leták žádným způsobem neodkazuje.
Podle stěžovatele na základě takto provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že provedené důkazy poskytují dostatečnou oporu pro závěr, že skutečná vůle účastníků směřovala k uzavření smlouvy o dodávce v prodejně vedlejší účastnice se nacházejícího a přesně individualizovaného kuchyňského nábytku, včetně spotřebičů, dílem přímo z expozice prodejní a dílem ze skladu. Podle stěžovatele je však takovýto skutkový závěr soudu zcela nesprávný a nemá oporu v provedeném dokazování.
Dále nalézací soud - podle stěžovatele - právě z důkazu slevovým letákem učinil závěr, že stěžovatel za sníženou cenu kuchyně z výprodeje očekával kuchyni novou. Ani tento závěr prý nemá oporu v provedeném dokazování. Výše ceny kuchyňské linky byla zmiňována pouze vedlejší účastnicí, přitom však cena kuchyňské linky od českého výrobce bez pracovní desky činící 80.000 Kč není nikterak neobvyklá. Žádný z provedených důkazů proto neopravňoval závěr soudu, že cena dodané linky byla tak nízká, že stěžovatel nemohl očekávat kuchyni novou.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 23 C 197/2008. Zjistil, že uvedený soud rozhodl rozsudkem z 18. 11. 2010, č. j. 23 C 197/2008-126, tak, že:
"I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 222.750,- Kč s úrokem z prodlení z této částky za období jdoucí od 1. 9. 2007 do zaplacení ročně ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o sedm procentních bodů, platné vždy pro první den každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, se zamítá.[...] II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení ve výši 46.560,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované."
Obvodní soud zdůraznil, že provedené dokazování poskytuje dostatečnou oporu pro závěr, že skutečná vůle účastníků směřovala k uzavření smlouvy o dodávce již zhotoveného, v prodejně žalované se nacházejícího a přesně individualizovaného kuchyňského nábytku, včetně spotřebičů, dílem přímo z expozice a dílem ze skladu. V tomto rozsahu a ohledně tohoto předmětu plnění pak smlouva mezi účastníky vznikla, na čemž nic nemění ani skutečnost, že písemné znění smlouvy o dílo (jež obligatorně písemnou formu nevyžaduje) tuto skutečnost nereflektuje dostatečně (právě pokud se jedná o stáří, stav a původ kuchyňského nábytku).
Soud dovodil - vycházeje z toho, že předmětem smlouvy bylo dodání a montáž kuchyňské linky z expozice, za cenu nižší než u srovnatelného výrobku zhotoveného na zakázku (jak bylo prokázáno slevovým letákem, ať už byl součástí smlouvy či nikoliv) - že odstoupení provedené dopisem stěžovatele ze dne 2. 5. 2005 nemůže obstát, "neboť důvod v něm směřující k porušení smlouvy podstatným způsobem (§345 odst. 2 obchodního zákoníku), není dán"; žalovaná dodala stěžovateli právě tu kuchyň, kterou si v její prodejně vybral.
Podle soudu neobstojí ani stěžovatelovo první odstoupení od téže smlouvy z 22. 11. 2004, a to pro naprostou skutkovou neurčitost důvodů vedoucích k odstoupení; stěžovatel v tomto odstoupení uvedl, že nainstalována linka neodpovídá dokumentaci podle smlouvy a trpí dalšími vadami. Není tedy zřejmé, jaké další vady měl stěžovatel na mysli; z reklamačního protokolu se totiž v této souvislosti podává, že se vady při předání díla omezovaly toliko na poškrábání dveří, částečně poškrábání lakovaných boků a částečné křivou lemovku (tedy nedostatky toliko kosmetické).
Ze shora uvedeného tedy podle obvodního soudu plyne, že kuchyně v domě stěžovatele byla umístěna v souladu se smlouvou, nikoliv bez právního důvodu. Nárok žalobou uplatněný již jen z toho důvodu není po právu. Skutečnost, že k odstranění kuchyně z domu stěžovatele došlo v návaznosti na právě opačnou právní úvahu, k níž dospěl soud pod sp. zn. 27 C 92/2005, na uvedeném závěru ničeho nemění. Překážka rei iudicatae zde dána není. Z ust. §159a odst. 1 o. s. ř. totiž plyne, že překážka věci rozhodnuté je dána tehdy, byla-li již v předchozím pravomocně skončeném řízení projednána stejná věc; o "stejnou věc" jde ve smyslu ust. §159a odst. 5 o. s. ř. tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Z žaloby stěžovatele vedené pod sp. zn. 27 C 92/2005 soud zjistil, že touto žalobou se stěžovatel spolu se svoji manželkou domáhal na žalované vrácení zaplacené ceny díla oproti odvozu žalovanou dodané kuchyně. Takto podané žalobě soud v řízení pod sp. zn. 27 C 92/2005 rozsudkem pravomocně vyhověl, neboť uzavřel, že žalobce od smlouvy platně odstoupil. Uvedené rozhodnutí nicméně nemůže představovat pro řízení v právě posuzované věci překážku věci rozhodnuté; to právě proto, že platnost odstoupení od smlouvy v něm byla řešena toliko jako otázka předběžná. Jestliže se tedy výrok rozsudku ve věci pod sp. zn. 27 C 92/2005 platností odstoupení nezabývá, pak to znamená, že soud v tomto řízení je oprávněn otázku platnosti odstoupení řešit, a to i případně odlišně, než jak ji soud vyřešil ve věci sp. zn. 27 C 92/2005.
Obvodní soud dále dovodil, že i pokud by bylo namístě nahlížet na smlouvu jako na neplatný právní úkon či naopak jako na platný právní úkon posléze zrušený odstoupením, pak i v takovém případě by bylo namístě shledat žalobou uplatněný nárok neoprávněným a žalobu zamítnout; to proto, že žalované žádné bezdůvodné obohacení na úkor stěžovatele nevzniklo.
Stěžovatel vychází v žalobě z toho, že se žalovaná obohatila o peněžitý ekvivalent jakéhosi skladného, jež by byla nucena vynaložit za účelem uložení kuchyně namísto bezplatného uložení u stěžovatele. Soudu však není zřejmé, v čem by bezdůvodné obohacení žalované mělo v dané věci spočívat. Tvrzení, že nebýt umístění kuchyně v domě žalobce, byla by jí žalovaná nucena "kdesi" za úplatu skladovat, je pouhou stěžovatelovou hypotézou, jež není podepřena žádnými důkazy. Nelze ostatně vyloučit, že nebýt montáže kuchyně u stěžovatele, koupil by si ji jiný zákazník nebo by měla zcela jiný osud (třeba demontáž a likvidace samotnou žalovanou). Žalovaná se tedy umístěním kuchyně v domě stěžovatele podle soudu nijak neobohatila, neboť nelze rozumně uvažovat, že v případě neumístění kuchyně v domě stěžovatele by v souvislosti s fyzickou existencí tohoto kuchyňského nábytku vznikly jakékoliv náklady. Jiná situace by byla, pokud by žalobce (v případě platného odstoupení od smlouvy) po marné výzvě k převzetí kuchyně a tedy po prodlení žalované kuchyň na své náklady uskladnil mimo objekt domu; "takto až do převzetí kuchyně vynaložených nákladů na uskladnění by se dle názoru soudu mohl stěžovatel domáhat z titulu škody jemu způsobené porušením povinnosti žalované nepřevzetím plnění".
K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 13. 9. 2011, č. j. 12 Co 215/2011-152, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 42.460 Kč (výrok II).
Městský soud uvedl, že se soud prvního stupně zcela správně vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k uzavřené smlouvě o dílo a následnému odstoupení od smlouvy. Tato otázka byla i podle městského soudu řešena pouze jako předběžná, není vyjádřena ve výrokové části rozsudku obvodního soudu sp. zn. 27 C 92/2005, a proto není její posouzení v tomto předchozím řízení pro soud závazné.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž správně dospěl k závěru, že vůle účastníků směřovala k uzavření smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla dodávka kuchyně vyrobené na míru, nikoliv však nové, ale již existující, vystavené v prodejně žalované, a to za sníženou cenu. Od tohoto závěru se pak odvíjelo i posouzení právního úkonu stěžovatele směřujícího k odstoupení od této smlouvy. I v tomto směru soud prvního stupně - podle odvolacího soudu - správně zjistil skutkový stav a dospěl ke správnému závěru, že tento právní úkon, ať již učiněný stěžovatelem v dopise ze dne 22. 11. 2004 nebo v dopise ze dne 2. 5. 2005, nebyl učiněn platně. Je proto správný závěr, že kuchyně byla u žalobce (stěžovatele) umístěna na základě právního důvodu a žalované tak nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. Pokud se soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zabýval i dalšími aspekty, na nichž bylo možné postavit zamítavé rozhodnutí ve věci, činil tak spíše z preventivních důvodů. Odvolací soud se proto těmito dalšími úvahami soudu prvního stupně již nezabýval.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě - pokud jde o posouzení "překážky věci rozhodnuté" - jsou napadená rozhodnutí (zejména to prvostupňové) správná. I podle doktríny se "věcí", respektive "toutéž věcí" rozumí předmět řízení chápaný toliko v procesním, nikoliv materiálním (širším) slova smyslu [srovnej k tomu například situaci, když svůj předmět řízení musí mít jak spor o negativní určovací žalobě, v němž je žalobcem tvrzená neexistence práva (právního vztahu), tak i řízení, v němž soud například žalobu zamítne pro nedostatek věcné legitimace - parafrázováno podle David L.; Ištvánek F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád, Komentář, I. díl Praha Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, s. 721 a násl.].
Za druhé, to, že se vedlejší účastnice na úkor stěžovatele bezdůvodně neobohatila (bez ohledu na posouzení stěžovatelova odstoupení od smlouvy) vystihl nalézací soud rovněž přiléhavě; nadto (správně) rozvinul úvahu i k možnostem stěžovatele žalovat vedlejší účastníci z titulu náhrady škody (srovnej k tomu podrobnou rekapitulaci odůvodnění prvostupňového rozhodnutí shora). Taková konkrétní situace však v souzené věci nenastala.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu