ECLI:CZ:US:2013:1.US.1644.13.1
sp. zn. I. ÚS 1644/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného advokátem JUDr. Markem Šťastným, se sídlem Ševčíkova 38, 341 01 Horažďovice, proti rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 18. 3. 2013, č. j. KRPC-36904-2/ČJ-2013-0200IZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přikázal Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, proti jehož zásahu ústavní stížnost směřuje, aby vyhovělo žádosti stěžovatele ze dne 12. 3. 2013 o obnovu řízení vedeného pod č. j. KRPC-60352-5/ČJ-2011-0200IZ. Stěžovatel tvrdí, že v záhlaví uvedeným rozhodnutím, kterým byla předmětná žádost o obnovu řízení zamítnuta, byla porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítlo žádost stěžovatele ze dne 12. 3. 2013 o obnovu řízení, ve kterém bylo Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje dne 20. 9. 2011 vydáno rozhodnutí č. j. KRPC-60352-5/ČJ-2011-0200IZ, kterým byl stěžovateli odejmut zbrojní průkaz č. AL 113509 pro ztrátu bezúhonnosti ve smyslu §22 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (dále jen "zákon o zbraních").
Důvodem uvedeného postupu byl rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 18 T 50/2010-231 ze dne 10. 3. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 307/2011-247 ze dne 26. 4. 2011, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §221 odst. 1, odst. 2, písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon") a trestného činu výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 24 měsíců.
Následně usnesením Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 18 T 50/2010-296 ze dne 4. 2. 2013 byl stěžovateli na základě rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb. ze dne 1. 1. 2013, o amnestii, prominut dle čl. IV odst. 1 písm. b) amnestie shora uvedený podmíněný odložený trest odnětí svobody. Stěžovatel následně podal předmětnou žádost o obnovu řízení, ve které tvrdil, že amnestie odůvodňuje jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování o odebrání zbrojního průkazu. Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje žádost o obnovu řízení v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítlo s odůvodněním, že dle §22 odst. 4 zákona o zbraních se při posuzování bezúhonnosti fyzické osoby nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního právního předpisu ani k jiným případům, v nichž nastává účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v záhlaví uvedené rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení odporuje čl. IV. odst. 3 amnestie, podle kterého se na osoby, kterým se promíjí trest, hledí, jako by odsouzeny nebyly a v této souvislosti odporuje také ústavně garantovanému principu presumpce neviny. Tento postup se podle stěžovatele rovněž dostává do rozporu s požadavkem na vnitřní bezrozpornost a konzistentnost právního řádu a do rozporu s ústavně garantovanou zásadou rovnosti. Podle stěžovatele usnesením soudu o tom, že je účasten amnestie, nabyl opět bezúhonnosti, a tudíž není v současnosti pro nevydání zbrojního průkazu důvod, přičemž opačný postup by dle názoru stěžovatele odporoval principu nulla poena sine lege.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální (procesní) předpoklady a podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), umožňující následné posouzení její věcné opodstatněnosti.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou i samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud nebyla ochráněna ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
Podle ustanovení §75 odst. 1 část věty před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesním prostředkem poskytnutým zákonem k ochraně práva je podle ustanovení §72 odst. 3 citovaného zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §100 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, rozhodnutí, jímž se žádost o obnovu řízení zamítá, se oznamuje pouze žadateli; ten proti němu může podat odvolání. Z kopie v záhlaví uvedeného rozhodnutí o zamítnutí žádosti o obnovu řízení Ústavní soud zjistil, že neobsahuje poučení o tom, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává. Takové poučení je přitom jednou z náležitostí správního rozhodnutí podle §68 odst. 5 správního řádu. V souvislosti s odvolací lhůtou je na tyto případy pamatováno v §83 odst. 2 správního řádu, kde se stanoví, že v případě chybějícího, neúplného nebo nesprávného poučení podle §68 odst. 5 lze odvolání podat do 15 dnů ode dne oznámení opravného usnesení podle §70 věty první, bylo-li vydáno, nejpozději však do 90 dnů ode dne oznámení rozhodnutí.
Vycházeje z výše uvedeného má Ústavní soud za to, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení o nesprávném postupu Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje při rozhodování o žádosti o obnovu řízení, měl se nejprve domáhat přezkumu napadeného rozhodnutí v řízení o odvolání a případně pak následně před soudy ve správním soudnictví. Jestliže stěžovatel řádně nevyužil přípustných prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a opomenutí stěžovatele napravoval. Naopak, svou případnou ingerencí by Ústavní soud mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci k tomu právním řádem povolaných.
Ústavní soud nad rámec tohoto odůvodnění poukazuje na svoji judikaturu k ustanovení §44 (speciálně vymezující pojem bezúhonnosti) předchozího zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a o střelivu, která má obecnější platnost i pro intepretaci současné úpravy předmětné bezúhonnosti v §22 zákona o zbraních, v jehož odst. 4 je stanoveno, že při posuzování bezúhonnosti fyzické osoby se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního právního předpisu ani k jiným případům, v nichž nastává účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 119/98 ze dne 13. 10. 1999 (N 138/16 SbNU 39) k úpravě bezúhonnosti obsažené v předchozím zákoně č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a o střelivu, konstatoval, že "ustanovení §44 odst. 1 zákona o střelných zbraních vymezuje bezúhonnost jasně a přesně a zcela evidentně z jeho konstrukce vyplývá, že pro vymezení bezúhonnosti je to, že se na žadatele případně hledí, jako by nebyl odsouzen, bez právního významu...a proto, s přihlédnutím k zachování rovnosti mezi žadateli o vydání zbrojního průkazu, musí být při posuzování bezúhonnosti žadatele odhlédnuto od všech případů zahlazení odsouzení, resp. vzniku domněnky neodsouzení, ať již jejich účinky nastávají přímo ze zákona, nebo až pravomocným rozhodnutím soudu, resp. rozhodnutí prezidenta republiky." Ústavní soud v této souvislosti poukazuje také na nález sp. zn. Pl. ÚS 16/98 ze dne 17. 2. 1999 (N 25/13 SbNU 177; 68/1999 Sb.), kterým byl zamítnut návrh na zrušení části ustanovení §44 předchozího zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a o střelivu.
Vzhledem k výše uvedenému - a se zřetelem na skutečnost, že nebyly zjištěny podmínky pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu - nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu