ECLI:CZ:US:2013:1.US.1651.10.1
sp. zn. I. ÚS 1651/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Štěrby, zastoupeného JUDr. Alexejem Přečkem, advokátem, se sídlem v Praze 18, Ostravská 626, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1637/2008, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 19 Co 303/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
Ve věci se jednalo o to, že soud prvního stupně - Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 43 C 548/2003, zamítl žalobu stěžovatele proti žalovaným K. Kliśovi a R. Kliśové na zaplacení částky 122.125 Kč s příslušenstvím, které se domáhal jako odměny za zprostředkování převodu družstevního bytu žalovaných. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 19 Co 303/2007, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1637/2008, stěžovatelovo dovolání odmítl.
Soud prvního stupně posoudil věc jako bezdůvodné obohacení žalovaných, nárok na vydání obohacení však neuznal a žalobu zamítl s tím, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno co do výše své újmy, plynoucí z titulu bezdůvodného obohacení.
Soud druhého stupně věc posoudil odlišně. Vycházel přitom z dokazování provedeného v prvním stupni (skutkový stav se neměnil) a vyslovil, že se nejednalo o bezdůvodné obohacení. Přesto je (prý) rozhodnutí prvního soudu věcně správné. Dovodil, že stěžovatel vykonával svoji činnost jako bezplatnou pomoc (charitu) a žádná odměna mezi účastníky sjednána nebyla.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti tvrdí, že pravomocným rozhodnutím soudu odvolacího a soudu dovolacího bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod. Pochybení odvolacího soudu prý spočívalo zejména v tom, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by seznámil stěžovatele před vydáním potvrzujícího rozsudku se svým odlišným právním názorem. Soud dovolací pak dovolání podané z důvodu nesprávného právního posouzení věci odmítl, aniž by se podle stěžovatele zabýval a vypořádal s jeho klíčovou argumentací v dovolání. Vedle toho též podle názoru stěžovatele ve věci nastal extrémní nesoulad právních závěrů soudů se skutkovými zjištěními z provedeného dokazování, resp. zjevný logický nesoulad, vybočující ze zásad spravedlivého procesu; rozhodnutí prý nejsou řádně, dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněna.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí, jak tvrdí stěžovatel. Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí dostatečně zabývaly a žádná základní práva stěžovatele neporušily; jeho ústavní stížnost je založena na několika právních názorech odlišných od názoru těchto soudů. Jejich závěry ve věci však nelze považovat za nepředvídatelné nebo překvapivé, jak se také domnívá stěžovatel. I přes odlišné posouzení otázky bezdůvodného obohacení dospěl odvolací soud v dané věci k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Z dokazování totiž nepochybně vyplynulo, že stěžovatel svoji činnost pro žalované vykonal bezplatně a několikrát je ubezpečil, že za svoji pomoc nebude nic chtít; proto nelze dovodit, že by se žalovaní na úkor stěžovatele jakkoli bezdůvodně obohatili či že by měli i jiný právní titul, který by jejich nárok opodstatňoval.
Ke stěžejní stěžovatelově námitce, totiž že rozhodnutí odvolacího soudu je prý pro něj překvapivé, se přesvědčivě v odůvodnění napadeného usnesení vyjádřil Nejvyšší soud. Uvedl zejména, že rozhodnutí odvolacího soudu lze považovat za překvapivé tehdy, pokud ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu věci předvídat, o takovou situaci však v dané věci nešlo. Odvolací soud rozhodl při jednání, ve kterém měli účastníci řízení možnost se k věci vyjádřit a činit návrhy na doplnění dokazování. Skutečnost, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce zčásti odlišně, nečiní jeho rozhodnutí překvapivým (srov. §212a o. s. ř.). O takové rozhodnutí by se jednalo, pokud by odvolací soud založil své rozhodnutí na skutečnostech, které nebyly účastníkům známy, nebo o kterých sice věděli, ale nepovažovali je za rozhodné. V posuzovaném případě vycházel odvolací soud stejně jako soud prvního stupně ze zjištění, že stěžovatel žalovaným podle předchozí dohody vypomohl při výměně, resp. prodeji bytu ze známosti, tedy nikoli na základě zprostředkovatelské smlouvy v rámci podnikatelské (realitní) činnosti, tj. za účelem finančního zisku. Zde Ústavní soud k závěrům Nejvyššího soudu jen poznamenává, že překvapivé muselo naopak být pro žalované, že po nich stěžovatel za tuto pomoc nemalou částku najednou vymáhá.
S uvedenými závěry napadených rozhodnutí, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatele, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, pochopitelně sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá. Lze i znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva jednoduchého.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu