ECLI:CZ:US:2013:1.US.1656.13.1
sp. zn. I. ÚS 1656/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Lenky Janouškové, zastoupené JUDr. Táňou Fízeľovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Všehrdova 525, Uherské Hradiště, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 38 Co 503/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 22. 5. 2013, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 38 Co 503/2012. Tímto usnesením bylo podle §221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o odvolání matky - stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. 5. 2012 č. j. 0 Nc 114/2009-16, jímž bylo k návrhu otce Martina Janouška nařízeno předběžné opatření ve věci úpravy styku otce s nezletilými dětmi od 4. 5. 2012 do 8. 5. 2012. Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že napadené usnesení bylo soudem prvního stupně odvolacímu soudu předloženo k rozhodnutí o odvolání až poté, co pozbylo účinnosti. Rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně, které mělo být předmětem odvolacího řízení, v době rozhodování odvolacího soudu podle názoru tohoto soudu již neexistovalo a nebyla tedy splněna podmínka, za níž mohl odvolací soud o odvolání matky věcně rozhodnout.
Tímto rozhodnutím Krajského soudu v Brně došlo podle stěžovatelky k porušení jejího práva na spravedlivý proces a přístup k soudu zakotvený v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle názoru stěžovatelky byl postupem Krajského soudu v Brně porušen také princip rovnosti účastníků v řízení zakotvený v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současně stěžovatelka požádala Ústavní soud, aby ve smyslu §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), náklady na její právní zastoupení uhradil stát a v případě, že Ústavní soud této žádosti nevyhoví, aby bylo stěžovatelce podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje formální náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita, kdy jsou především obecné soudy povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, a to v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Ústavní stížnost tak lze podat pouze tehdy, pokud byly před jejím podáním vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon účastníku řízení k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3).
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., podle kterého může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Podaná ústavní stížnost pak směřuje právě proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání stěžovatelky. Stěžovatelka však v podané ústavní stížnosti neuvádí, že by tento mimořádný opravný prostředek, tedy žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř., uplatnila a postup odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno odvolací řízení, učinila předmětem žaloby pro zmatečnost.
Vzhledem k neuplatnění mimořádného opravného prostředku a v souladu se svou ustálenou judikaturou (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1657/13 ze dne 12. 6. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 119/13 ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 3760/11 ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 1073/11 ze dne 13. 9. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz) musel Ústavní soud učinit závěr, že předložená ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Jelikož nebyly naplněny podmínky uvedené v ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nebylo možno rozhodnout, že náklady na právní zastoupení stěžovatelky hradí stát a současně nebylo vyhověno ani žádosti stěžovatelky, aby jí podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Z vyložených důvodů nezbylo než ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu