ECLI:CZ:US:2013:1.US.1686.13.1
sp. zn. I. ÚS 1686/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Koutné, zastoupené advokátem Mgr. Václavem Kotkem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 10, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2013, č. j. 21 Co 107/2012-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se obrátila na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že se jím cítí být dotčena na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.
Městský soud v Brně vyhověl stěžovatelce, jakožto žalobkyni, a uložil žalovanému (Statutární město Brno) zaplatit žalobkyni částku 42 300,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodl tak, že se odvolací řízení zastavuje ve vztahu k části výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 19 035,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a že se rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 23 265,- Kč s příslušenstvím (výrok II.).
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž nesouhlasí především s určením výše bezdůvodného obohacení, jak provedl odvolací soud. Dovolávala se, aby výše bezdůvodného obohacení byla určena na základě obvyklého nájemného pozemku (jak rozhodl soud prvního stupně), a nikoli na základě cenových výměrů Ministerstva financí (jak učinil odvolací soud).
Poukazuje na to, že výše nájemného sjednávaného za pronájem obdobných pozemků k obdobným účelům ve stejném katastrálním území mezi vlastníky pozemků a městem Brno činí částku 90,- až 100,- Kč za m2 a rok, zatímco v jejím případě město Brno tvrdí, že maximální nájemné je pouze 45,- Kč za m2 a rok. I z důkazu znaleckým posudkem vyplývá závěr, že obvyklé nájemné pozemku, jehož podstatnou část zaujímá účelová místní komunikace, je 110,- Kč za m2 a rok.
Stěžovatelka dále uvádí, že odvolací soud pominul rozpor cenových výměrů s ustanovením §1 odst. 6 zákona o cenách, kde je stanoveno, v jakých případech je možné cenu regulovat. Domnívá se, že cenové výměry mohou být použity jen v případech, kdy je uzavřena smlouva, což dovozuje z textu samotného výměru, který používá pojmy "prodávající" a "kupující" a pouze na pronájem pozemků k "nepodnikatelským" účelům.
Poukazuje na rozpor spočívající v tom, že osoba, která neoprávněně užívá cizí majetek a neužívá jej k podnikatelským účelům, musí vydat bezdůvodné obohacení pouze ve výši regulované cenovým výměrem, zatímco osoba, která takový majetek užívá k podnikatelským účelům, musí vydat bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného. Vlastnické právo tak nemá pro všechny vlastníky stejný zákonný obsah a ochranu.
Rozhodnutí odvolacího soudu považuje též za překvapivé, neboť odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně, který výši nároku, odvozenou od obvyklého nájemného v daném místě a čase, považoval za oprávněnou. Postrádá také řádné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
III.
Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.
Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
Ústavní soud tedy nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
Obecné soudy náležitě zjistily skutkový stav, který vyplývá z provedeného dokazování. Důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy samostatně, jakož i ve vzájemné souvislosti. Právní posouzení pak vychází ze skutkových závěrů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je jasné, logické, dostatečně odůvodněné a nenese znaky svévole. Odvolací soud uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které právní normy aplikoval. V odůvodnění srozumitelně objasnil, na základě čeho byla stanovena výše bezdůvodného obohacení. Běžné podústavní právo bylo v daném případě aplikováno ústavně konformním způsobem.
Ústavní soud z rozhodnutí obecných soudů zjistil, že se jedná o pozemek, evidovaný na příslušném listu vlastnictví katastru nemovitostí jako orná půda a nachází se v zastavěném území obce. Zaujímá část plochy účelové místní komunikace s využitím jako veřejná asfaltová komunikace. Komunikace slouží k veřejnému přístupu vlastníků jednotlivých nemovitostí, což nepochybně naplňuje znak veřejného zájmu na veřejném užívání takového pozemku.
Soud prvního stupně vyšel při vyčíslení výše bezdůvodného obohacení z obvyklého nájemného stanoveného znaleckým posudkem. Odvolací soud změnu rozsudku odůvodnil nutností aplikace cenových výměrů Ministerstva financí č. 01/2007, 01/2008, 01/2009, 01/2010, kterými se vydává seznam zboží s regulovanými cenami. Vycházel tak z existence regulace nájemného z pozemků v daném období a dostatečným způsobem objasnil, proč nebylo možné akceptovat návrh stěžovatelky na určení výše bezdůvodného obohacení na základě obvyklého nájemného. Vypořádal se i s námitkami stěžovatelky, týkajícími se použití cenových předpisů jen na případy, kdy byla mezi stranami uzavřena příslušná smlouva.
Ohledně námitky stěžovatelky, týkající se nepřípustného zásahu do jejího vlastnického práva použitím příslušné části cenových předpisů, Ústavní soud již v minulosti uvedl, že ochrana vlastnického práva nevylučuje regulaci nájemného jako ústavní formy realizace politiky státu v případě, že se pohybuje v rámci vymezeném ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. To znamená, že musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Vlastnictví již ze samotné Listiny nelze chápat jako neomezitelné právo, omezeno však podle Listiny může být pouze zákonem a za podmínek stanovených Listinou a pouze v rozsahu, v jakém se nedotýká podstaty vlastnictví, přičemž i při tomto omezení platí zákaz diskriminace. Pravidlem je proto stanovení nájemného dohodou, regulace je pak výjimkou, která by měla být časově omezena na nutnou dobu [nález sp. zn. Pl. ÚS 8/02 ze dne 20. 11. 2002 (N 142/28 SbNU 237; 528/2002 Sb.).
Předmětný pozemek se nachází v zastavěném území obce, na jehož části se nachází účelová místní komunikace, která slouží k veřejnému přístupu vlastníků nemovitostí.
Za situace, kdy nebyla uzavřena mezi vlastníkem pozemku (stěžovatelkou) a uživatelem pozemku (žalovaný - Město Brno) nájemní smlouva, dochází k tomu, že se žalovaný bez právního důvodu na úkor stěžovatelky bezdůvodně obohacuje. Potud byla rozhodnutí obecných soudů souladná. Odlišné právní posouzení spočívalo v určení výše bezdůvodného obohacení.
Podle stávající judikatury výši bezdůvodného obohacení spočívající v užívání nemovitosti lze určit peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným v daném místě a čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla právě formou nájmu. Nájemné z pozemků je třeba posoudit jako cenu zboží ve smyslu §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, jehož výše může být postupem upraveným tímto zákonem regulována (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 393/99). Vzhledem k tomu, že je pozemek používán k jiným než podnikatelským účelům, což je podmínkou aplikace uvedených cenových výměrů, bylo nutné aplikovat za účelem určení samotné výše bezdůvodného obohacení cenové výměry Ministerstva financí ČR, provádějící cenovou regulaci.
V posuzovaném případě je současně dán veřejný zájem na veřejném užívání takového pozemku. Jde o legitimní důvod pro regulaci ceny těchto pozemků, a to nejen k ochraně veřejného zájmu, ale i k ochraně samotných vlastníků těchto pozemků.
K námitce stěžovatelky, týkající se uzavřených nájemních smluv mezi vlastníky pozemků ve stejném katastrálním území a městem Brno a v nich stanoveného vyššího nájemného než je regulované nájemné podle cenových výměrů, Ústavní soud uvádí toliko, že mu nepřísluší přezkoumávat právní vztahy subjektů, které nejsou účastníky daného řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. Jak již dříve uvedl, rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovatelům známo, že daná právní kvalifikace je možná (viz nález sp. zn. II. ÚS 2804/10). O tzv. překvapivé rozhodnutí jde vždy, kdy v důsledku změny právního náhledu odvolacího soudu je účastníku řízení odňata možnost skutkově i právně argumentovat, případně i předložit důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní, což ve svém důsledku představuje porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Skutkový stav byl v předmětné věci náležitě zjištěn a právně posouzen. Nelze souhlasit s názorem stěžovatelky ohledně překvapivosti úvah odvolacího soudu, týkajících se aplikace cenových výměrů Ministerstva financí při stanovení výše bezdůvodného obohacení. Jejich použití nemohlo být pro stěžovatelku nepředvídatelné, neboť jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v odvolacím řízení se jejich použití dovolával žalovaný (Statutární město Brno) a stěžovatelka se rovněž k jejich aplikaci v průběhu obou řízení vyjádřila. Stěžovatelce zastoupené kvalifikovaným právním zástupcem navíc s ohledem na dosavadní průběh řízení mělo, resp. mohlo být zřejmé, jaká právní posouzení mohou přicházet v úvahu.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že obecné soudy opřely rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Obecné soudy v předmětné věci aplikovaly pouze běžné podústavní právo, závěr odvolacího soudu dle názoru Ústavního soudu nezakládá nepřijatelné ústavně právní konsekvence. Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní, nevybočující z mezí ústavnosti, není projevem libovůle či svévole.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, když obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, byla ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu