ECLI:CZ:US:2013:1.US.1695.13.1
sp. zn. I. ÚS 1695/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Hakla, zastoupeného Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem České Budějovice, Krajinská 224/37, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 3. 2013, č.j. 28 Cdo 257/2013-680, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Stěžovatel se svou žalobou domáhal v občanském soudním řízení, aby Státnímu pozemkovému úřadu (zde vedlejšímu účastníkovi řízení) byla uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu pozemků k uspokojení nevypořádaného restitučního nároku stěžovatele ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Okresní soud v Prachaticích svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, č.j. 2 C 93/2006-590, žalobě stěžovatele v části, v níž se stěžovatel domáhal uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu pozemku parc. č. X1 a parc. č. X2, nacházejících se v katastrálním území České Budějovice 7 a zapsaných na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště České Budějovice, vyhověl. Tento rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 7. 2012, č.j. 5 Co 570/2012-639.
3. Toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo následně ze strany vedlejšího účastníka napadeno dovoláním. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, č.j. 28 Cdo 257/2013-680, tak, že rozsudek odvolacího soudu a výroky I., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V této stížnosti stěžovatel uvedl, že rozhodnutím dovolacího soudu bylo předně porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když dovolací soud věcně rozhodl o dovolání vedlejšího účastníka, jež bylo dle tvrzení stěžovatele podáno zjevně opožděně. Toto své tvrzení odůvodnil stěžovatel poukazem na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo právnímu zástupci vedlejšího účastníka doručeno dne 30. 8. 2012 a lhůta k podání dovolání proto vedlejšímu účastníku v souladu s ustanovením §240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, uplynula dne 30. 10. 2012. Stěžovatel se pak neztotožnil s tvrzením dovolacího soudu, že dovolání vedlejšího účastníka bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě, když bylo dne 30. 10. 2012 podáno k poštovní přepravě. Dle tvrzení stěžovatele vyplývá z obálky zásilky obsahující dovolání, jež byla založena do soudního spisu, že vedlejší účastník zaslal dovolání formou tzv. obyčejné zásilky, přičemž dle čl. 11 poštovních podmínek základní poštovní služby platí, že podání obyčejné listovní zásilky není poštou nijak stvrzováno. Pokud tedy obálka obsahuje razítko s uvedením data 30. 10. 2012, poštovního směrovacího čísla a názvu obce K., není možno z tohoto dle názoru stěžovatele dovodit, že vedlejší účastník skutečně v poslední den lhůty k podání dovolání zásilku podal k poštovní přepravě.
5. Neoprávněný zásah do práva stěžovatele na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny pak stěžovatel spatřoval především v tom, že dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a výroky I., III. a IV. rozhodnutí soudu prvního stupně s odůvodněním, že se soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích řádně nezabývaly námitkou vedlejšího účastníka, dle které není možné převést na stěžovatele vlastnické právo k předmětným pozemkům, neboť takovému postupu brání ustanovení §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Dle tohoto tzv. blokačního ustanovení zákona o půdě nebylo možno majetek, jehož původními vlastníky byly církve, náboženské řády a kongregace, převádět do vlastnictví jiných osob až do přijetí zákonů o tomto majetku. Vzhledem ke skutečnosti, že se soudy nižších stupňů touto námitkou vedlejšího účastníka dle názoru dovolacího soudu řádně nezabývaly, vrátil dovolací soud věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v jehož rámci bude dle dovolacího soudu nezbytné doplnit skutková zjištění o tom, zda byly předmětné pozemky původně ve vlastnictví církve nebo náboženské společnosti či nikoli. V tomto postupu však stěžovatel spatřoval porušení svých práv spočívající v tom, že dovolací soud nevzal při svém rozhodování v potaz ochranu vlastnického práva stěžovatele, když při rozhodování věci neměl na zřeteli, že se v daném případě jedná o výjimečný případ dlouhodobého neuspokojení restitučních nároků stěžovatele, jež je zapříčiněno liknavým a protiprávním jednáním vedlejšího účastníka.
III.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež fyzickým i právnickým osobám slouží k ochraně jejich práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve tehdy, pokud tato nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
7. Tak tomu ovšem není v případě kasačních rozhodnutí, tj. rozhodnutí, jež nejsou konečná, ale dochází jimi toliko ke zrušení rozhodnutí jemu předcházejících či jejich částí a věc se vrací instančně podřízeným orgánům k dalšímu řízení, v jehož rámci mohou účastníci řízení uplatňovat příslušné procesní prostředky na ochranu svých práv. Ústavní stížnosti, směřující proti těmto typům rozhodnutí, jsou tak zásadně nepřípustné (srov. např. unesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 40, č. 4, str. 781, či usnesení sp. zn. III. ÚS 2623/08, sp. zn. I. ÚS 87/09, sp. zn. II. ÚS 1472/09, dostupná na http://nalus.usoud.cz)
8. Rovněž v posuzované věci brojí stěžovatel proti kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu, jímž dovolací soud zrušil dovoláním napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů a vrátil jim věc k dalšímu řízení za účelem doplnění skutkového stavu. Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti věcnému závěru dovolacího soudu o nutnosti zrušení předcházejících rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení za účelem doplnění skutkových zjištění, odmítnout jako nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, neboť se jedná o předčasnou ústavní stížnost, když stěžovatel se bude moci i nadále domáhat ochrany svých práv v pokračujícím občanském soudním řízení.
9. Ve vztahu k té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítal porušení svého práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít tím, že dovolací soud napadeným rozhodnutím rozhodl o dovolání vedlejšího účastníka, jež bylo dle tvrzení stěžovatele podáno až po uplynutí zákonem stanovené lhůty, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud si v této souvislosti dovoluje poukázat především na to, že lhůta pro podání dovolání je lhůtou procesní, k jejímuž zachování postačuje, pokud je dovolání nejpozději v poslední den této lhůty předáno k poštovní přepravě, přičemž není rozhodné, zda je příslušnému soudnímu orgánu zasláno ve formě tzv. obyčejné zásilky či zásilky doporučené, neboť právní předpisy formu takové zásilky nikterak nepředepisují. Včasnost podaného návrhu se pak vždy posuzuje podle data uvedeného na razítku poskytovatele poštovních služeb, jenž podání převzal k poštovní přepravě. Obsahuje-li obálka s dovoláním vedlejšího účastníka razítko poskytovatele poštovních služeb s uvedením data 30. 10. 2012 (což stěžovatel ve své ústavní stížnosti nikterak nerozporuje), pak z této skutečnosti dle názoru Ústavního soudu nepochybně vyplývá, že nejpozději tohoto dne byla zásilka předána poskytovateli poštovních služeb k poštovní přepravě, neboť tento musel mít nutně nejpozději v tento den možnost se zásilkou disponovat a opatřit ji svým razítkem, a proto nelze než uzavřít, že lhůta pro podání dovolání byla ze strany vedlejšího účastníka zachována a dovolací soud byl tedy oprávněn o podaném dovolání věcně rozhodnout. Námitka stěžovatele, že zásilka byla odeslána z obce K., a nikoli z hlavního města Prahy, kde sídlí advokátní kancelář, jež vedlejšího účastníka zastupuje v řízení před obecnými soudy, je ve vztahu k otázce posouzení včasnosti dovolání zcela bez právního významu.
IV.
10. Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a z části podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2013
Jiří Nykodým, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu