ECLI:CZ:US:2013:1.US.1706.12.1
sp. zn. I. ÚS 1706/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelek Insolvenční agentury, v. o. s., se sídlem Západní 16, Karlovy Vary a Lenky Simrothové, zastoupených JUDr. Karlem Kolářem, advokátem, se sídlem Klaudiánova 1, Mladá Boleslav, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 54 INS 17727/2011-B-10 ze dne 7. 3. 2012 a proti usnesení schůze věřitelů z téhož dne v tomtéž insolvenčním řízení, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §28, §29 a §30 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ve své společné ústavní stížnosti stěžovatelky napadly v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a ustanovení insolvenčního zákona a navrhly jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z čl. 36 odst. a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka Insolvenční agentura v.o.s. (dále jen "první stěžovatelka") byla usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 54 INS 17727/2011-A-22 ze dne 2. 1. 2012 ustanovena v předmětném insolvenčním řízení insolvenčním správcem. Stěžovatelka Lenka Simrothová (dále jen "druhá stěžovatelka") je věřitelem v daném insolvenčním řízení s pohledávkou vyplývající z pracovněprávního nároku.
3. Napadeným usnesením schůze věřitelů, konaná dne 7. 3. 2012, rozhodla o odvolání první stěžovatelky z funkce insolvenčního správce a rozhodla o ustanovení nového. Krajský soud v Plzni v napadeném usnesení toto rozhodnutí potvrdil s odkazem na ustanovení §29 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
II. Argumentace navrhovatelek
4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že úprava odvolání insolvenčního správce podle §28, 29 a 30 insolvenčního zákona je v rozporu s ústavně zaručenými právy účastníků insolvenčního řízení. Podle jejich názoru tato zákonná úprava, která umožňuje většině na schůzi věřitelů neomezeně rozhodnout o odvolání insolvenčního správce z funkce a ustanovit nového insolvenčního správce, zasahuje do práva na spravedlivý proces, konkrétně je v rozporu s požadavkem na nestrannost a nezávislost insolvenčního správce. Čl. 81 Ústavy stanoví, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje každému právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V případě úpadkového práva soud ustanovuje v řízení osobu insolvenčního správce, který je zvláštním subjektem zúčastněným na řízení. Insolvenční správce činí v řízení dva druhy úkonů: a) úkony, jimiž připravuje podklady pro rozhodnutí soudu (např. zprávy insolvenčního správce o jeho činnosti), a úkony které podléhají souhlasu soudu a b) úkony, které jsou samostatným a nezávislým rozhodnutím insolvenčního správce a nepodléhají tedy souhlasu ani kontrole soudu či jiné osoby. Jako příklad stěžovatelky uvádějí popírání přihlášených pohledávek věřitelů a soupis majetkové podstaty dlužníka.
5. Důsledky úkonů provedených insolvenčním správcem uvedené pod písm. b) lze podrobit soudnímu přezkumu (žaloba o určení existence přihlášené pohledávky, žaloba na vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty dlužníka), avšak v rozhodování, zda insolvenční správce tento úkon učiní či nikoliv, je tento zcela nezávislý. Toto rozhodnutí žádnému přezkumu nepodléhá se všemi z toho plynoucími důsledky (např. že pokud insolvenční správce pohledávku dlužníka nepopře, či nesepíše určitou věc do majetkové podstaty dlužníka, nebude tato otázka ani předmětem soudního přezkumu). Z tohoto vymezení insolvenčního správce jako speciálního subjektu soudního řízení v oblasti úpadkového práva vyplývá zejména požadavek na jeho nezávislosti na všech účastnících soudního řízení. V jistém smyslu jsou na insolvenčního správce přenášeny úkony, které by příslušely soudu. Porušení principu nezávislosti insolvenčního správce je dle stěžovatelek v konečném důsledku porušením principu nezávislosti soudního řízení.
6. Insolvenční správce v určitých svých úkonech vystupuje přímo proti konkrétním věřitelům - v případě popírání jejich pohledávek a může s nimi být v soudním sporu. Zájem věřitele na tom, aby insolvenční správce byl jemu spřízněnou osobou, je tedy naprosto zřejmý. Věřitel, který má nadpoloviční většinu počítanou podle výše pohledávek, tak má jednoznačně možnost ovlivnit průběh insolvenčního řízení ve svůj prospěch odvoláním insolvenčního správce a ustanovením jiného.
7. Tyto skutečnosti nemůže zhojit ani požadavek na nepodjatost nově ustanoveného insolvenčního správce. Nezávislost nespočívá pouze v nepodjatosti - již jen pouhá možnost, že věřitel může insolvenčního správce odvolat může ovlivnit jeho rozhodování (např. při přezkoumávání pohledávek). Situace je obdobná, jako kdyby právní úprava umožňovala účastníkům soudního řízení při prvním jednání odvolat soudce a ustanovit jiného a bylo by argumentováno tím, že i nově jmenovaný soudce musí být nepodjatý.
8. Skutečnost, že věřitel, který má nadpoloviční většinu počítanou podle výše pohledávek může odvolat insolvenčního správce a ustanovit nového, je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků, jelikož tento věřitel může ze shora uvedených důvodů ovlivnit insolvenční řízení ve svůj prospěch na úkor ostatních věřitelů i dlužníka. To je podle stěžovatelek v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny.
9. Přezkoumávání pohledávek v insolvenčním řízení nahrazuje nalézací řízení, ve kterém by rozhodoval soud o věřitelem podané žalobě na zaplacení jeho pohledávky vůči dlužníkovi v případě, že by neprobíhalo insolvenční řízení. Oprávněnost věřitelovy pohledávky v tomto případě posuzuje nezávislý soud. V insolvenčním řízení je posouzení oprávněnosti věřitelovy pohledávky svěřeno insolvenčnímu správci. Až v případě popření pohledávky může o případné žalobě rozhodovat soud. O oprávněnosti věřitelovy pohledávky je s konečnou platností rozhodnuto insolvenčním správcem. Pokud je v insolvenčním řízení rozhodování o oprávněnosti pohledávek věřitelů (které by jinak příslušelo soudu) svěřeno insolvenčnímu správci, zakládá zákonná úprava umožňující ovlivnění jeho nezávislosti (již jen z tohoto důvodu) ve svém důsledku porušení zásady uvedené v čl. 81 Ústavy.
10. Zároveň je napadená úprava v rozporu s principem proporcionality, protože účelu - posílení práv věřitele - ani není schopna dosáhnout. Naopak je schopna některé věřitele poškodit.
III. Hodnocení Ústavního soudu
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že stěžovatelky žádné konkrétní důvody, proč by mělo být napadenými usneseními zasaženo do jejích práv, nevznáší. Namítají obecně protiústavnost napadených ustanovení insolvenčního zákona. Ústavní soud však ústavní stížnost za actio popularis nepovažuje, neboť napadená ustanovení byla aplikována vůči stěžovatelkám. První stěžovatelka, jako insolvenční správce byla na základě napadených ustanovení odvolána, v případě druhé stěžovatelky byl proti její vůli odvolán stávající insolvenční správce a nahrazen jiným.
13. Nicméně vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatelek je vedena téměř výlučně v abstraktní rovině proti napadeným ustanovením insolvenčního zákona, považuje Ústavní soud za nutné úvodem připomenout, že návrh podaný podle §74 zákona o Ústavním soudu na zrušení ustanovení zákona je návrhem akcesorickým a předpokládá tudíž řádně podanou a přípustnou ústavní stížnost [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/06 ze dne 11. 7. 2006 (N 130/42 SbNU 13; 397/2006 Sb.)]. Ústavní soud musí tedy nejdříve posoudit, zda stížnost stěžovatelek je způsobilá k meritornímu přezkumu, či zda zde není naplněn některý z důvodů vedoucích k odmítnutí stížnosti. Neboť i kdyby návrh na zrušení právního předpisu nebylo možno za zjevně neopodstatněný považovat (napadený právní předpis by byl z hlediska svého souladu s ústavním pořádkem in abstracto podezřelý), nebude možno tento projednat, bude-li na místě ústavní stížnost z nějakého důvodu odmítnout (srov. též Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha: ASPI, 2007, s. 422).
14. Výše uvedené platí i pro ústavní stížnosti, které jsou zjevně neopodstatněné. Jak uvedl Ústavní soud již v usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 (U 22/4 SbNU 351): "Jestliže tedy nezbylo než o samotné ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem [nyní podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se tento výrok promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 [zákona o ústavním soudu]; je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad vedl by ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (...) zcela nežádoucně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají." (obdobně viz například usnesení sp. zn. II. ÚS 3241/10 ze dne 26. 5. 2011, §38, či usnesení sp. zn. II. ÚS 1039/10 ze dne 25. 11. 2010).
15. V nyní projednávané stížnosti stěžovatelky namítají výlučně porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť mají za to, že osoba insolvenčního správce je nadána veřejnou mocí a činí určitá autoritativní rozhodnutí, a proto by se na ni měly vztahovat požadavky na soudní orgán. Tato argumentace však nijak nedopadá na řízení před Krajským soudem v Plzni, které je napadeno a z něhož vzešla projednávaná ústavní stížnost. V tomto řízení stěžovatelky nijak porušení svého práva na spravedlivý proces nenamítají. Ústavní soud ani žádné takové porušení v tomto řízení nespatřuje. Námitka porušení práva na spravedlivý proces v řízení, které jediné může být nyní předmětem ústavního přezkumu, je tedy zjevně neopodstatněná a je nutno ji odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Z ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatelky problém vidí v potencionálním dopadu napadených rozhodnutí na nestrannost rozhodování insolvenčních správců. Jde jim v prvé řadě o ochranu majetku druhé stěžovatelky, kdy se obávají, že nově dosazený správce by mohl upřednostňovat zájmy jiných věřitelů, což by v důsledku mohlo mít negativní dopad na vymahatelnost pohledávky druhé stěžovatelky. S ohledem na tuto argumentaci je nutno stížnost druhé stěžovatelky zkoumat i z pohledu jejího práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k evropské Úmluvě na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol č. 1"). Uvedenému závěru svědčí i ta část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelky argumentují, že napadená zákonná úprava je neproporcionální. Test proporcionality je vlastní právu na ochranu majetku, nikoliv však již obecně právu na spravedlivý proces.
17. Ústavní soud je však toho názoru, že ani právo na ochranu majetku druhé stěžovatelky nebylo v dané věci porušeno.
18. Jak již bylo zmíněno, argumentace stěžovatelek je vedena v abstraktní rovině s tím, že napadená ustanovení jsou protiústavní. Co se týče konkrétní újmy, která měla druhé stěžovatelce v dané věci vzniknout, tedy v čem spatřuje porušení svého základního práva ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pouze v jedné větě uvádí, že "má důvod se domnívat, že pokud největší věřitel prosadil odvolání [dosavadního insolvenčního správce], aniž by uvedl jediný důvod a ihned jmenoval jiného insolvenčního správce, že tím sleduje své zájmy v řízení."
19. Ústavní soud však podotýká, že napadeným rozhodnutím byl pouze jeden insolvenční správce nahrazen jiným. Situace druhé stěžovatelky, co se jejího majetku týče, se napadeným rozhodnutím nijak nezměnila Stěžovatelka ani netvrdí, že by dané rozhodnutí konkrétně nějakým způsobem negativně ovlivnilo vymahatelnost její pohledávky, negativně zasáhlo její právo disponovat se svým majetkem, či jinak dopadlo na její majetková práva. Snáší pouze hypotetickou námitku, že by tomu tak mohlo být s ohledem na možná budoucí rozhodnutí nového insolvenčního správce. Ústavní soud však nemůže při posuzování, zda došlo k zásahu do majetku stěžovatelky, rozhodovat na základě hypotetických úvah. Je tedy třeba uzavřít, že napadeným rozhodnutím o změně insolvenčního správce vůbec nedošlo k zásahu do práva na majetek stěžovatelky a i tuto námitku druhé stěžovatelky je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
20. Takový závěr je i v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který také, jako jeden z kroků zkoumání, zda došlo k porušení negativních závazků u čl. 1 Protokolu č. 1, vyžaduje existenci zásahu do tohoto práva. Pokud tomu tak není, nemůže dojít k porušení práva na majetek (viz například rozsudek velkého senátu ve věci Anheuser-Busch Inc. proti Portugalsku ze dne 11. 1. 2007 č. 73049/01, §87). Zbývá dodat, že o pozitivní závazky v nyní projednávané věci také nejde. Stěžovatelky namítají, že přijetím napadených ustanovení insolvenčního zákona, které byly aplikovány v jejich případě, stát zasáhl do jejích práv. Namítají tedy porušení negativního závazku.
21. Pokud jde o první stěžovatelku, tak lze k uvedenému dodat, že argumentace stěžovatelek týkající se majetkových práv se soustřeďuje výlučně na postavení věřitelů, případně dlužníka. První stěžovatelka nikde nenamítá, že by jejím odvoláním mohlo být zasaženo do jejích majetkových práv a Ústavní soud tedy nemá důvod přezkoumat napadená rozhodnutí z tohoto pohledu. Jediná věta v ústavní stížnosti, která konkretizuje dopad napadených ustanovení na první stěžovatelku, uvádí, že odvoláním byla porušena její nezávislost. Právo na nezávislého a nestranného soudce je však právem účastníka řízení a nikoliv osoby, která spor rozhoduje. První stěžovatelka nemůže namítat, fakticky sama proti sobě, absenci nezávislosti a nestrannosti svého rozhodování. Pokud jde o námitku strannosti nově zvoleného správce, tak ta ze strany první stěžovatelky není již vůbec přiléhavá. Případná podjatost nového správce nemá žádný vliv na postavení první stěžovatelky, která není nijak účastníkem pokračujícího insolvenčního řízení.
22. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
23. Pokud jde o návrh na zrušení namítaných ustanovení insolvenčního zákona, tak ústavní soud opakuje, že tento má pouze, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, akcesorickou povahu a proti "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 2162/13 ze dne 24. 9. 2013).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně senátu