ECLI:CZ:US:2013:1.US.1764.13.1
sp. zn. I. ÚS 1764/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Antonína Koutného a 2) Renaty Koutné, obou zastoupených Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 519/35, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 3. 2013, č.j. 9 EXE 1024/2011-236, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 12 Co 457/2011, a usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 3. 2011, č.j. 9 EXE 1024/2011-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 3. 6. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 30. 5. 2013, jíž se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva garantovaná jim čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 81, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a dále práva zaručená čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 4, čl. 12 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholným orgánem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
4. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovatelům poskytuje k ochraně jejich práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatelé všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpali. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
5. Z ústavní stížnosti, jakož i z jí napadených rozhodnutí, je zřejmé, že se stěžovatelé bránili proti tvrzenému porušení jejich ústavně garantovaných práv, k němuž mělo dojít v rámci exekuce, jež byla na majetek stěžovatelů nařízena usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. 3. 2011, č.j. 9 EXE 1024/2011-16, a k jejímuž provedení byl pověřen Mgr. Daniel Vlček, soudní exekutor, žalobou pro zmatečnost podanou Okresnímu soudu ve Vyškově. Touto žalobou se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedeného usnesení o nařízení exekuce a dále zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2012, č.j. 12 Co 457/2011-132, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o zastavení řízení o odvolání stěžovatelů proti usnesení o nařízení exekuce, a to z důvodu, že předmětné exekuční řízení bylo v mezidobí k návrhu oprávněného zastaveno. Důvodem pro zrušení předmětných rozhodnutí měla být jednak nezákonnost usnesení exekučního soudu, jednak skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo stěžovatelům dle jejich tvrzení nikdy doručeno, a dále skutečnost, že o odvolání stěžovatelů nerozhodoval nezávislý soud (jak stěžovatelé uvedli ve své ústavní stížnosti).
6. Soud prvního stupně však žalobu pro zmatečnost zamítl, a to s odůvodněním, že v části, v níž směřuje proti usnesení o nařízení exekuce, není v souladu s ustanovením §229 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ve spojení s ustanovením §254 odst. 2 občanského soudního řádu žaloba pro zmatečnost přípustná, a v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení odvolacího řízení, byla podána opožděně, tj. až po marném uplynutí lhůty stanovené v §234 odst. 1 občanského soudního řádu, když usnesení odvolacího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 5. 6. 2012 a žaloba pro zmatečnost podána až dne 10. 12. 2012.
7. Stěžovatelé pak byli v usnesení o zamítnutí žaloby pro zmatečnost poučeni o tom, že proti tomuto usnesení lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení. Stěžovatelé však tohoto procesního prostředku k ochraně svých práv nevyužili, v důsledku čehož nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (nadto v situaci, kdy se proti případnému, pro stěžovatele nepříznivému rozhodnutí odvolacího soudu mohli dále bránit dovoláním, které je v souladu s ustanovením §237 a násl. občanského soudního řádu rovněž přípustné).
8. Vzhledem k výše uvedenému a dále ke skutečnosti, že odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě pro zmatečnost nebylo stěžovateli podáno, nevyčerpali stěžovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a jejich ústavní stížnost je tak dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
9. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelé jejich existenci ani netvrdili.
10. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2013
Jaroslav Fenyk, v. r.
soudce Ústavního soudu