ECLI:CZ:US:2013:1.US.1779.13.2
sp. zn. I. ÚS 1779/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Dítětové, zastoupené advokátkou JUDr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, se sídlem Muchova 9/223, 160 00 Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2013, č. j. 6 Ads 138/2012-19, za účasti Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení jejích ústavním pořádkem garantovaných práv, zakotvených zejména v čl. 1, čl. 30, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy, v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Ze spisového materiálu vyplývá, že si stěžovatelka, která je osobou s přiznaným plným invalidním důchodem a s nárokem na starobní důchod, požádala o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatku na bydlení (§33 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o pomoci v hmotné nouzi"). Této její žádosti Úřad městské části Praha 10 rozhodnutím ze dne 14. 9. 2011, č. j. 46595/2011/AAJ nevyhověl s odůvodněním, že stěžovatelka nemá nárok na dávku příspěvku na živobytí (§33 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi). Ten ji nebyl přiznán rozhodnutím Úřadu městské čísti Praha 10 ze dne 14. 9. 2011, č. j. 46581/2011/AAJ, s odůvodněním, že částka příjmu stěžovatelky po odečtení přiměřených nákladů bydlení činí 6.691,10 Kč a není tak nižší než částka živobytí stěžovatelky, tj. 3.126 Kč.
Proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10 o nepřiznání nároku na dávku příspěvku na živobytí podala stěžovatelka odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 22. 11. 2011, č. j. MHMP 971020/2011, s odůvodněním, že stěžovatelka není osobou v hmotné nouzi podle §2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi.
Dále rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 22. 11. 2011, č. j. MHMP 963373/2011 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10, jímž stěžovatelce nebyl přiznán doplatek na bydlení, a uvedené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo potvrzeno s odůvodněním, že stěžovatelka nesplňuje podmínku vzniku tohoto nároku upravenou v ustanovení §33 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť nezískala nárok na příspěvek na živobytí.
Proti oběma těmto rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy podala stěžovatelka správní žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2012, č. j. 1 Ad 91/2011-49, tak, že žalobu stěžovatelky zamítl, neboť po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu věci a nepochybil, pokud dovodil, že stěžovatelka nárok na doplatek na bydlení nemá, neboť jí nevznikl nárok na příspěvek na živobytí požadovaný ustanovením §33 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť není osobou v hmotné nouzi dle §2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Přitom dospěl k závěru, že na tento případ nelze aplikovat ustanovení §2 odst. 3 téhož zákona, neboť podle tohoto ustanovení se posuzuje stav hmotné nouze pro účely dávky mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví, která podle městského soudu stěžovatelce ani nehrozí.
O kasační stížnosti stěžovatelkou podané proti uvedenému rozhodnutí správního soudu rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že kasační stížnost zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně vyjádřil k námitkám stěžovatelky, které jsou obdobné povahy, jako námitky uváděné nyní v ústavní stížnosti.
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítala, že se městský soud nevypořádal s namítaným porušováním jejích ústavně garantovaných práv a nedodržováním mezinárodních dohod, kterými je Česká republika vázána, neboť je jí pro povinnost platby poplatků ve zdravotnictví, zdražování léků a lékařských ošetření nutných k životu, za současného snižování plateb ze strany zdravotních pojišťoven, znemožněn z finančních důvodů přístup k lékařské péči a k životu nutnému lékařskému ošetření.
Dále ve své kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že správní orgány obou stupňů i správní soud nesprávně aplikovaly §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi a namítla rovněž, že ji nelze klást k tíži velikost bytu, který užívá. Stěžovatelka ve své kasační stížnosti také žádala o zrušení částí zákonů pro jejich rozpor s ústavním pořádkem a sjednanými mezinárodními dohodami.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí objasnil konstrukci dávek systému hmotné nouze a vysvětlil, že pro vznik nároku na doplatek na bydlení v systému hmotné nouze (§33 odst. 1 a 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi) musí být mimo jiné splněna podmínka, že žadatel musí mít nárok na příspěvek na živobytí ze systému hmotné nouze [§2 odst. 2 písm. a) a §21 zákona o pomoci v hmotné nouzi]. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že nárok na příspěvek na živobytí stěžovatelce nevznikl proto, že není osobou v hmotné nouzi a dále odůvodnil, proč pro nárok na příspěvek na živobytí se předpokládá posouzení stavu hmotné nouze osoby podle §2 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi a nikoliv podle §2 odst. 3 téhož zákona, jak stěžovatelka ve své kasační stížnosti namítala.
Nejvyšší správní soud dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil názor, že tím, že zákon o hmotné nouzi takto vzájemně provázal podmínky pro vznik nároku na doplatek na bydlení, stát definuje, jakou příjmovou kategorii osob je ochoten podporovat v tomto systému. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v systému pomoci v hmotné nouzi zákonodárce koncepcí rozhodného příspěvku na živobytí deklaruje, že by mělo být zájmem oprávněné osoby, aby úměrně své nepříznivé sociální situaci nevydávala náklady na bydlení více než ve výši zákonných koeficientů výše rozhodného příjmu. Nejvyšší správní soud v této souvislosti rozvedl důvody, které vedly k závěru o nesplnění jedné z těchto podmínek u stěžovatelky, a to nároku na příspěvek na živobytí, a zároveň v této části svého odůvodnění také zdůvodnil, proč stěžovatelka není osobou v hmotné nouzi.
II.
Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka v podstatě obdobně jako v kasační stížnosti polemizuje se závěry v dané věci dovozovanými dříve ve věci rozhodujícími orgány.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že její námitka, že správní orgány měly aplikovat ustanovení §2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi, není důvodná. Stěžovatelka také namítá, že k její tíži nelze klást, že sama obývá byt o velikosti 95,88 m2.
Podle stěžovatelky se správní orgány dostatečně nevypořádaly s namítanými průtahy správního řízení, kdy o žádostech stěžovatelky bylo opakovaně rozhodováno v rozporu se zákonem, který jednoznačně vymezuje lhůtu pro vyřizování žádostí správními orgány.
Dále má stěžovatelka za to, že zavedením povinnosti poplatků ve zdravotnictví a lékárnách a jejich následném zdražení, včetně opakovaného zdražování k životu nutných léků a rovněž opakovaného snižování jejich plateb zdravotními pojišťovnami, je stěžovatelce z finančních důvodů znemožněn přístup k lékařské péči a k životu nutnému lékařskému ošetření.
Stěžovatelka dále dává najevo nesouhlas s výpočtem přiměřených nákladů na bydlení, který byl použit v případě stěžovatelkou podaných žádostí o příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. Příslušné koeficienty obsažené v zákoně o pomoci v hmotné nouzi jsou podle stěžovatelky v rozporu s právními předpisy stejné právní síly, jakým je zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného, ve znění pozdějších předpisů, a dále opakované zvyšování DPH a dalších daní, což je současně v kolizi s opakovaným zákonným rušením sociálních dávek bez náhrad a rovněž nedostatečnou valorizací důchodů.
Stěžovatelka tak ve své ústavní stížnosti požaduje, aby Ústavní soud zrušil tyto koeficienty a nahradil je větou "odůvodněné cílové náklady na bydlení". Stěžovatelka se dále na Ústavní soud obrací s návrhem na okamžité zrušení platby všech zavedených a zdražených regulačních poplatků u lékařů, v nemocnicích, lékárnách a jiných ústavech pro určité skupiny osob. Stěžovatelka se na Ústavní soud obrací rovněž s návrhem na úpravu výše existenčního a životního minima.
III.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, však v projednávané věci nenastala. Nejvyšší správní soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Na prvém místě bylo třeba posoudit, zda napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do práva zaručovaného článkem 30 Listiny, který s ohledem na povahu věci přichází v úvahu spolu s právem na soudní ochranu, zaručovaným článkem 36 a násl. Listiny.
Článek 30 odst. 1 a 2 Listiny stanoví, že občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele a že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek s tím, že podrobnosti stanoví zákon. Ve smyslu ustanovení čl. 41 odst. 1 Listiny se tak těchto práv lze domáhat pouze v mezích zákonů, které ustanovení čl. 30 Listiny provádějí. Ústavní soud se tedy zaměřil na posouzení toho, zda Nejvyšší správní soud, přezkoumávající rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů, postupoval při posuzování splnění podmínek nároku stěžovatelkou u správních orgánů uplatněného, ústavně konformním způsobem při aplikaci a výkladu zákona o pomoci v hmotné nouzi a zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní sociální podpoře"), které jsou jedněmi ze zákonů provádějících garanci práva plynoucího z čl. 30 Listiny a které upravují podmínky vzniku nároku na doplatek na bydlení. Po seznámení se s obsahem připojeného spisu však Ústavní soud důvod pro svůj zásah nezjistil.
Za stavu, kdy ani stěžovatelka nezpochybňovala skutková zjištění, týkající se samotných zjištěných příjmů a nákladů na bydlení, je možno odkázat na odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu, který se podrobně vypořádal s námitkami stěžovatelky, v zásadě opakovanými nyní v ústavní stížnosti.
Kasační soud podrobně, zákonu odpovídajícím způsobem, jak shora naznačeno, objasnil konstrukci jednotlivých dávek poskytovaných v systému hmotné nouze, tj. doplatku na bydlení a příspěvku na živobytí a podmínky vzniku nároku na ně, a ústavně konformním způsobem rovněž objasnil důvod, proč stěžovatelka není osobou v hmotné nouzi, jakožto podmínku pro vznik nároku na doplatek na bydlení. V odůvodnění svého rozhodnutí tak již kasační soud reagoval na námitky stěžovatelky, které jsou uváděny rovněž v její ústavní stížnosti, a to způsobem, proti němuž nemá Ústavní soud výhrady (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 105/09 ze dne 9. 4. 2009).
Ústavní soud tak uzavírá, že způsob aplikace příslušných ustanovení a jejich interpretaci kasačním soudem v napadeném rozhodnutí považuje za ústavně konformní a jakkoli vnímá nepříznivou finanční situaci stěžovatelky jako svízelnou, důvod pro svůj zásah z toho důvodu, že by napadeným rozhodnutím bylo porušeno ústavně garantované právo stěžovatelky, neshledal. Skutečnost, že správní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Proto tuto část ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Ve věci námitek stěžovatelky o průtazích správního řízení, kdy v řízeních o žádostech stěžovatelky podle jejího tvrzení byly opakovaně porušovány lhůty pro rozhodnutí správních orgánů podle správního řádu a řízení před správními orgány tak probíhalo neúměrně dlouhou dobu, Ústavní soud konstatuje, že musel vzít v úvahu, že ústavní stížnost směřuje proti průtahům v již skončeném řízení. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, když to přísluší jiným orgánům veřejné moci. Jinými slovy: Ústavní soud tedy nemůže závazně předjímat existenci neodůvodněných průtahů v meritorně skončeném řízení, nevyčerpal-li stěžovatel procesní prostředky dané mu zejména zákonem č. 82/1998 Sb. Stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnout o existenci práva na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) přísluší v případě sporu soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07 (N 122/46 SbNU 151)]. V části směřující proti délce řízení je tedy ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o návrh na zrušení části ustanovení §9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, kterou je stanoveno, že pro účely tohoto zákona mohou být za přiměřené považovány náklady na bydlení nejvýše "do výše 30 %, a v hlavním městě Praze do výše 35 % příjmu osoby nebo společně posuzovaných osob", Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že pokud jde o další stěžovatelčiny námitky vůči normotvorbě zákonodárce (např. žádost o zrušení platby všech zavedených regulačních poplatků atp.), nejedná se o zákony, které byly při rozhodování o přiznání doplatku na bydlení nebo o příspěvku na živobytí, ani posléze soudy v řízení, o které se v této ústavní stížnosti jedná, aplikovány. Ústavní soud připomíná, že podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, ovšem toliko tehdy, pokud jejich "uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti". Ústavní soud rozumí tímto "uplatněním" přímou aplikaci daného ustanovení právního předpisu provedenou orgánem veřejné moci v daném řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu