ECLI:CZ:US:2013:1.US.1854.13.1
sp. zn. I. ÚS 1854/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti T. K., zastoupeného JUDr. Samuelem Baránikem, hostujícím evropským advokátem se sídlem Grösslingová 4, 811 09 Bratislava 1, Slovenská republika, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013 č. j. 17 Co 54/2013 - 505 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2012 č. j. 13 C 1/2011 - 415, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále práva na ochranu rodičovské výchovy ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 5 Úmluvy o právech dítěte.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byl stěžovatel v době rozhodování obecných soudů manželem odděleně žijící žalobkyně, která u soudu žádala stanovení výživného podle §91 zákona o rodině. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 bylo o žalobě rozhodnuto tak, že se stěžovateli ukládá povinnost zaplatit žalobkyni výživné za období od 6. 1. 2011 do 31. 12. 2011 ve výši 8 000 Kč měsíčně a za období od 1. 1. 2012 ve výši 6 000 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podali oba účastníci odvolání.
Během odvolacího řízení vzala žalobkyně částečně žalobu zpět, a to ohledně stanovení výživného pro dobu od 12. 11. 2012. Odvolací soud následně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, když pouze v návaznosti na změnu posuzovaného období změnil dlužnou částku. Prvostupňový rozsudek byl dále zrušen ve výroku o nákladech řízení a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Stěžovatel proti těmto rozhodnutím podal ústavní stížnost. Obecným soudům v ní prvně vyčítá, že dostatečně nereflektovaly závěry Městského soudu v Praze uvedené v usnesení č. j. 17 Co 101/2011 (patrně myšleno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2012 č. j. 17 Co 220/2012 - 314), v němž dotyčný soud zamítl návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření, jímž by bylo stěžovateli uloženo platit žalobkyni na její výživu částku 6 000 Kč měsíčně. Obecné soudy údajně nebraly okolnosti uvedené v tomto usnesení vůbec do úvahy, čímž porušily povinnost zjistit majetkové poměry každého z manželů ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 376/2000.
Podle stěžovatele dále odvolací soud pochybil, pokud při výměře výživného nezohlednil jeho náklady spojené s navštěvováním dcery, která žije s žalobkyní v Sokolově, kam stěžovatel musí dojíždět z Prahy. Stěžovatel údajně není kvůli stanovenému výživnému schopen finančně pokrýt náklady cestování za dcerou, pročež rozhodnutím soudu došlo k faktickému omezení styku stěžovatele s jeho dítětem, a to v rozporu s Úmluvou o právech dítěte.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v zásadě nepřísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Přezkum Ústavním soudem je omezen pouze na zjištění, zda postup soudů dostál ústavněprávním požadavkům.
Z principu nezávislosti soudů vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. Je proto na obecných soudech, aby rozhodly, které důkazy jsou nezbytné pro správné zjištění skutkového stavu. Stejně tak je v rukou obecných soudů, aby provedené důkazy zhodnotily a vyvodily z nich pro věc podstatné závěry. Ústavní soud přitom do tohoto procesu smí zakročit jen zcela výjimečně, především pak v případech, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu.
Z obou rozhodnutí v předmětné věci je zřejmé, že se soudy zjištěním skutkového stavu velmi podrobně zabývaly a své závěry založily na bohatém a rozličném důkazním materiálu. V odůvodnění jsou také srozumitelně popsány myšlenkové pochody soudů, přičemž Ústavní soud považuje jejich závěry za přiléhavé a ústavně konformní. Majetkové poměry manželů tedy byly zjištěny dostatečně, a postup soudů tak nebyl v rozporu se stěžovatelem citovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. IV. ÚS 376/2000. Obecným soudům přitom nelze vyčítat, pokud by v řízení ve věci stanovení výživného podle §96 zákona o rodině považovaly za relevantní jiná fakta, než kterými bylo argumentováno v usnesení o zamítnutí předběžného opatření podle §76 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Městský soud v Praze ostatně v daném usnesení výslovně upozornil, že smysl a účel předběžného opatření (a tedy i relevantní okolnosti) nelze s účelem ustanovení §91 zákona o rodině zaměňovat.
Vzhledem k výše uvedenému je pak nutno odmítnout také druhou stěžovatelovu námitku, a sice že odvolací soud nepřihlédl k jeho výdajům na cestování za dcerou. Ústavní soud především upozorňuje, že ačkoli odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dané výdaje do úvahy skutečně nevzal, ke zvýšení výživného oproti prvostupňovému rozhodnutí nedošlo. Postup odvolacího soudu se tak reálně na finančních možnostech stěžovatele neprojevil, případně projevil jen zanedbatelně. Z dostupných informací je nepochybné, že stěžovateli uložená vyživovací povinnost je přiměřená jeho finanční situaci a k nemožnosti navštěvovat dceru zjevně nevede. Jak ostatně odvolací soud podotkl, vynaložené náklady na cestování za dcerou mohou být případně zohledněny v opatrovnickém řízení.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Změna ve složení I. senátu Ústavního soudu oproti sdělení ze dne 14. 6. 2013 plyne z nového složení tohoto senátu od 8. 8. 2013.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2013
Ludvík David, v. r.
předseda senátu