ECLI:CZ:US:2013:1.US.1863.13.1
sp. zn. I. ÚS 1863/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Gejzy Kokyho, t. č. Věznice Plzeň, 306 35 Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Nám. Republiky 2, 301 00 Plzeň, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 6 To 159/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2013, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 6 To 159/2013.
Dne 16. 11. 2012 bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Usnesení nabylo právní moci dne 20. 11. 2012. Státní zástupce podal u Okresního soudu Plzeň - město na stěžovatele dne 19. 2. 2013 obžalobu pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 3. 2013, č.j. 8 T 20/2013-362, soud rozhodl tak, že podle §7la trestního řádu se zamítá žádost obžalovaného o propuštění z vazby na svobodu, dále podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu nepřijal písemný slib obžalovaného a podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu nestanovil dohled probačního úředníka nad obžalovaným. Dále Okresní soud Plzeň - město uvedeným usnesením podle §72 odst. 3 a §71 odst. 1 trestního řádu rozhodl, že obžalovaný Gejza Koky se i nadále ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu. Krajský soud v Plzni rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2013 tak, že stížnost obžalovaného proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Stěžovatel v rozhodnutích soudů spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. Právo stěžovatele bylo dle jeho názoru soudy porušeno zejména v tom, že nebyl dodržen zákonem stanovený postup rozhodování o dalším trvání vazby a je tak omezován na svobodě bez zákonného podkladu.
Podle ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby. Podle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu je třeba návrh státního zástupce na vydání rozhodnutí soudce o dalším trvání vazby podle odstavce 1 doručit soudu nejpozději patnáct dnů před uplynutím lhůty tří měsíců.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v této souvislosti namítá, že rozhodnutí o vzetí do vazby v jeho věci nabylo právní moci dne 20. 11. 2012. Státní zástupce podal obžalobu dne 19. 2. 2013, tedy den před uplynutím lhůty podle §72 odst. 2 trestního řádu, aniž by činil jakékoli úkony, předpokládané zákonem a týkající se omezení stěžovatele na svobodě. Podle právního názoru stěžovatele je takový postup v rozporu s trestním řádem, když je nepřípustně prodlužována doba omezení na svobodě, aniž by byly zákonem předvídaným způsobem přezkoumány důvody jejího trvání.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o Ústavním soudu), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10 nebo usnesení ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 40/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost. Vzhledem k tomu, že vazba může významným způsobem zasáhnout do osobní svobody jednotlivce, je jí v judikatuře Ústavního soudu vždy věnována náležitá pozornost.
Institut pravidelného a propadnou lhůtou sankcionovaného rozhodování o trvání vazby byl do trestního řádu zakotven novelou č. 265/2001 Sb. na podporu ustanovení §71 odst. 1 trestního řádu, podle kterého orgány činné v trestním řízení jsou povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze použít některé ze subsidiárních opatření, které mohou vazbu nahradit především jako náhrada za dřívější prodlužování vazby. Novelou trestního řádu, č. 459/2011 Sb., byla pravomoc rozhodovat o dalším trvání vazby v přípravném řízení přenesena ze státního zástupce na soud.
Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je dle názoru Ústavního soudu zapotřebí rozlišovat posuzování vazby před a po podání obžaloby. V přípravném řízení je soudce povinen na návrh státního zástupce rozhodnout o dalším trvání vazby nejpozději každé tři měsíce. Skončením přípravného řízení, resp. podáním obžaloby, zmíněná povinnost pro tyto orgány přípravného řízení končí a přechází na soud rozhodující o obžalobě, který je povinen rozhodnout o dalším trvání vazby nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy u něj byla obžaloba podána. Pokud se tedy věc dostává obžalobou před soud, státní zástupce a soudce z přípravného řízení jsou tímto okamžikem z dalšího rozhodování o tom, zda vazba trvá nebo ne, vyloučeni a soudu po podání obžaloby automaticky a zcela bez ohledu na to, v jaké fázi tříměsíční lhůty z §72 odst. 1 trestního řádu k podání obžaloby došlo, začíná běžet nová povinná lhůta k rozhodnutí v délce třiceti dnů. Zákon tak počítá s tím, že podáním obžaloby nastupuje přísnější, nezávislá kontrola ze strany soudu - přímo, namísto dřívější kontroly státním zástupcem, který podával návrh soudci na přezkum trvání vazebních důvodů. V každé fázi trestního řízení pak navíc i nadále trvá soudní povinnost průběžného zkoumání důvodů vazby ve smyslu ustanovení §71 trestního řádu.
V případě stěžovatele nabylo rozhodnutí o vzetí do vazby právní moci dne 20. 11. 2012. Státní zástupce podal obžalobu dne 19. 2. 2013, tedy den před uplynutím tříměsíční lhůty, ve které by měl soud na návrh státního zástupce rozhodnout o dalším trvání vazby. Podáním obžaloby pak automaticky vznikla povinnost soudu rozhodnout o dalším trvání vazby, a to nejpozději do třiceti dnů. Za situace, kdy státní zástupce věděl, že před uplynutím lhůty tří měsíců podá obžalobu, nemělo by smysl, aby podle §72 odst. 2 trestního řádu podával nejpozději 15 dnů před uplynutím tříměsíční lhůty soudu návrh na rozhodnutí o dalším trvání vazby. Soud by už o takovém návrhu po podání obžaloby nemohl rozhodnout, jelikož podáním obžaloby se věc z přípravného řízení přesouvá do řízení před soudem a stejně tak se přesouvá i rozhodování o dalším trvání vazby. Pokud by však státní zástupce obžalobu v plynoucí tříměsíční lhůtě pro rozhodování o dalším trvání vazby podat nestihl a nepodal by ani v patnáctidenní lhůtě návrh na prodloužení vazby, obviněný by musel být po jejím uplynutí neprodleně z vazby propuštěn.
Námitka stěžovatele směřující proti údajnému pochybení státního zástupce při hodnocení trvání vazebního důvodu podle §67 písm. b) trestního řádu nemá ústavní dimenzi, protože plyne teprve z právního názoru vysloveného v odůvodnění rozhodnutí okresního soudu po podání obžaloby, na omezení svobody stěžovatele navíc neměla faktický vliv, když jiné znevýhodnění, které by ústavní roviny dosahovalo, ústavní stížnost nikterak nekonkretizuje.
Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování, při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustily svévole a jimi provedený výklad není dle názoru Ústavního soudu v rozporu s Listinou a Úmluvou. Faktické prodloužení intervalu kontroly trvání vazby, ke kterému může z výše uvedených důvodů výjimečně dojít, nenarušuje nepřiměřeným způsobem podstatu soudní ochrany osobní svobody vazebně stíhaných a právní jistotu obviněných, resp. obžalovaných, ohledně délky trvání vazby. V předmětné věci tak rozhodováním obecných soudů nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces ani ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do osobní svobody.
Ústavní soud na základě výše uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu