ECLI:CZ:US:2013:1.US.1886.13.1
sp. zn. I. ÚS 1886/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Ludvíka Hůrky, zastoupeného JUDr. Marcelou Dopitovou, advokátkou se sídlem Přípotoční 1519/10c, 101 00 Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2012 č. j. 33 Cdo 3557/2012 - 126, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012 č. j. 21 Co 607/2011 - 103 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2011 č. j. 113 EC 34/2009 - 75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení zásady autonomie vůle ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, uzavřel stěžovatel jako kupující s žalobcem kupní smlouvu, v níž byla kupní cena stanovena ve výši 3 000 000 Kč. Ve smlouvě bylo dále dohodnuto, že část této ceny (1 000 000 Kč) bude uložena v notářské úschově s tím, že k jejímu vydání dojde poté, kdy žalobce předloží doklady prokazující zhojení právních vad vzniklých při jiné smlouvě uzavřené mezi žalobcem a stěžovatelem. Zároveň bylo ujednáno, že pokud uvedené doklady nebudou předloženy do 30. 11. 2009, je notářka pověřena k vrácení částky stěžovateli.
K předložení dokumentů nedošlo, což si obě strany dávaly vzájemně za vinu. Žalobce situaci interpretoval tak, že předmětné ujednání ve smlouvě bylo podmínkou splatnosti. Jelikož splnění této podmínky podle žalobce stěžovatel zmařil, podmínka odpadla, a proto stěžovatele dne 26. 8. 2009 vyzval k zaplacení zbytku ceny a následně podal žalobu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl napadeným rozsudkem tak, že je stěžovatel povinen zaplatit částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím od 1. 9. 2009. Podle soudu prvního stupně je předmětné ujednání potřeba interpretovat jako stanovení doby plnění závazku. Jelikož stěžovatel svým chováním znemožňoval, aby ke splatnosti došlo, bylo jeho jednání v rozporu s dobrými mravy, a nepožívalo tak soudní ochrany. Soud na základě výše uvedeného usoudil, že na ujednání o splatnosti se hledí, jako by neexistovalo. Za těchto okolností je pak podle §563 občanského zákoníku dluh splatný na výzvu věřitele. Žalobce stěžovatele vyzval k plnění dne 26. 8. 2009 s tím, aby plnil do pěti dnů. Stěžovatel tudíž byl od 1. 9. 2009 v prodlení.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobci přiznal příslušenství žalované částky až od 2. 12. 2009. Podle odvolacího soudu je sporné ujednání skutečně nutno považovat za ujednání o době splatnosti. Oproti prvostupňovému soudu však usoudil, že splatnost pohledávky nastala z důvodů, které nelze jednostranně shledat na straně žalobce ani žalovaného, přičemž toto posouzení ani není pro věc rozhodující. Jak odvolací soud uvedl, přestože k plnění z notářské úschovy ve lhůtě do 30. 11. 2009 nedošlo a částka byla vrácena kupujícímu, neznamená to, že by dále netrval závazek kupujícího uhradit zbytek kupní ceny ve výši 1 000 000 Kč. Ujednání o splatnosti kupní ceny se totiž podle odvolacího soudu existence stěžovatelova závazku nijak nedotklo. Odvolací soud následně ve smyslu §563 občanského zákoníku shledal, že stěžovatel je povinen plnit na požádání žalobce, avšak až poté, kdy původně určená lhůta k plnění z notářské úschovy marně uplynula. Žalobce stěžovatele vyzval k plnění již dne 26. 8. 2009, stěžovatel se tak dostal do prodlení dne 2. 12. 2009.
Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto. Podle Nejvyššího soudu byla smlouva interpretována v souladu se zásadami pro výklad právních úkonů.
Stěžovatel proto následně podal ústavní stížnost. V ní poukazuje na to, že provedená interpretace smlouvy je ve zjevném rozporu s vůlí stran. Podle stěžovatele se strany dohodly, že zaplacení zbytku ceny bude vázáno na odstranění určitých právních vad. Dokud žalobce právní vady nezhojí, zbytek kupní ceny neobdrží. Stěžovatel tedy požadoval zhojení právních vad a žalobce částku 1 000 000 Kč, kterou bylo toto zhojení stranami vyčísleno. Tato podmínka podle stěžovatele nutně trvala i poté, co byla částka v souladu se smlouvou vrácena z notářské úschovy. Jiný výklad by žalobce vůbec nevedl k odstranění oněch právních vad, což je ve zjevném rozporu s tím, co si strany ujednaly. Obecné soudy proto podle stěžovatele postupovaly v rozporu s §35 odst. 2 občanského zákoníku a s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03 ze dne 28. 1. 2004, podle něhož nelze z ústavněprávního hlediska akceptovat právní formalismus orgánů veřejné moci zasahující do smluvní svobody občanů.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že interpretace smluv jakožto projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je úkolem obecných soudů. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy jen výjimečně, a to v případech, kdy postupem soudů došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv. Ústavní soud přitom se stěžovatelem souhlasí, že takovým zásahem může být i nepřípustný formalismus při interpretaci smlouvy, kdy soud postupuje ve zjevném rozporu s vůlí smluvních stran.
V předmětné věci však Ústavní soud takové pochybení neshledal. Je potřeba zdůraznit, že vztahy mezi stranami byly složité a sporné ustanovení nenabízí žádný zřejmý výklad, ke kterému by snad soudy nepřihlédly jen z důvodu formálních nedostatků. Problematičnost ustanovení ostatně vyplývá i z měnících se postojů samotného stěžovatele. Z důkazů předložených obecnými soudy je patrné, že se stěžovatel odmítal podílet na napravení právních vad (jež by vedlo ke splatnosti zbytku ceny) s komentářem, že po 30. 11. 2009 je naopak připraven k nápravě dopomoci. Z toho nepochybně vyplývá, že s uvedeným datem stěžovatel spojoval jiné následky, než které uvádí v ústavní stížnosti, kde naopak tvrdí, že podmínky smlouvy se nemění ani po dni 30. 11. 2009. Pokud dokonce ani samotná strana sporu nemá o účincích smlouvy jasno, jen těžko lze odvolacímu soudu vyčítat, že nepřípustným formalismem jednal v rozporu s vůlí stran. Vůlí obou stran zjevně nebylo, aby se nesplněním stanovených požadavků (jimiž mělo dojít pouze k nápravě nedostatků jiné smlouvy) ke dni 30. 11. 2009 snížila kupní cena o 1 000 000 Kč. Stejně tak ovšem z důkazů nevyplývá, že by strany s uplynutím tohoto data a s navrácením částky kupujícímu nespojovaly vůbec žádné následky. Stanovení daného data by tím částečně ztratilo opodstatnění, přičemž stěžovatelovo avizované jednání (ochota pomoci až po 30. 11. 2009) by bylo zcela nelogické.
Za daných okolností lze uzavřít, že obecné soudy nepostupovaly v rozporu s §35 odst. 2 občanského zákoníku ani se stěžovatelem zmíněným nálezem sp. zn. I. ÚS 546/03. Výklad smlouvy se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavý a spravedlivý, čímž jsou možnosti ústavního přezkumu vyčerpány.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Soudce Vojen Güttler, uvedený v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byl v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) nahrazen soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Soudce Jaroslav Fenyk byl v souladu s rozvrhem práce nahrazen soudcem Ludvíkem Davidem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2013
Ludvík David, v. r.
předseda senátu