ECLI:CZ:US:2013:1.US.1895.13.2
sp. zn. I. ÚS 1895/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. David Ratha, t. č. Vazební věznice, P. O. BOX 7, 161 02 Praha 614 - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem Ph.D., advokátem, se sídlem Valentinská 56/11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2013, č. j. 14 To 156/2013-162, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 7 To 39/2013, za účasti Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2013, stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 14 To 156/2013-162 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zrušeno prvostupňové usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 3. 2013, č. j. 0 Nt 605/2013-77, a nově bylo rozhodnuto tak, že byla podle §71a zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby a nebyla přijmuta opatření k nahrazení vazby podle §73 odst. 1 písm. a), c) a §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu.
Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 5. 2013, sp. zn. 7 To 39/2013 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti prvostupňovému usnesení krajského soudu ze dne 2. 4. 2013, č. j. 14 To 155/2013 - 149, jímž bylo rozhodnuto tak, že podle §31 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v §30 odst. 1 trestního řádu předseda senátu Mgr. Josef Gotěk a soudci JUDr. Oldřiška Rysová a JUDr. Aleš Kublák nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného MUDr. Davida Ratha vedené u krajského soudu pod sp. zn. 14 To 155/2013 a 14 To 156/2013.
Stěžovatel se nejprve vrací ke svému zadržení, kdy namítá, že toto zadržení nebylo přesně zaprotokolováno. Z audiovizuálního záznamu, provedenému vazebním soudem jako důkaz až dne 8. března 2013, vyplývá, že tašku s krabicí, ve které byly následně nalezeny bankovky, od něj policie převzala, aniž by on tomu jakkoliv bránil. Není tedy pravda, jak je uváděno v policejním protokolu, že mu tato taška byla odňata. Daný protokol o provedení osobní prohlídky a ohledání věci přitom byl tím důkazem, na jehož základě byl vzat do vazby.
Stěžovatel dále obsáhle rekapituluje svou již dříve uplatňovanou argumentaci týkající se "manipulace s důkazy" a problematiky odposlechů, s tím, že tato argumentace sice již byla posuzována v rámci jeho ústavních stížností sp. zn. I. ÚS 3946/12, III. ÚS 4460/12 a I. ÚS 4596/12, nicméně se závěry Ústavního soudu, pro které tyto ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné, nesouhlasí.
Stěžovatel poukazuje také na délku dosavadní vazby, kdy je stíhán již 13 měsíců.
V poslední části své ústavní stížnosti se stěžovatel zabývá problematikou nestrannosti soudce, kdy znovu vznáší svoji argumentaci uplatňovanou v tomto směru již v jeho ústavních stížnostech sp. zn. III. ÚS 3947/12 a I. ÚS 3946/12 a tuto dále rozvíjí poukazy na určitou provázanost mezi ve věci činnými osobami, například že JUDr. Lenka Bradáčová, která může vykonávat dohled nad nyní intervenujícím státním zástupcem JUDr. Petrem Jirátem, má přátelský vztah s místopředsedkyní krajského soudu JUDr. Martinou Kasíkovou, přičemž na tomto krajském soudu pracuje a je tedy její podřízenou paní Kateřina Goťková, která je manželkou Mgr. Josefa Goťka, soudce rozhodujícího ve stěžovatelově věci. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud v tomto směru provedl k důkazu výslech bývalého ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Pospíšila, JUDr. Lenky Bradáčové, JUDr. Martiny Kasíkové a Kateřiny Goťkové.
Stěžovatel je přesvědčen, že byla porušena jeho práva ústavně zaručená čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 25 a čl. 26 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté (shodně například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4460/12).
Tato zásada se v dané věci plně uplatní jak pokud jde o problematiku "manipulace s důkazy" a odposlechů, tak i ve vztahu k námitkám proti nestrannosti soudce. V tomto směru je na místě dále odkázat na odůvodnění příslušných usnesení Ústavního soudu (jejich sp. zn. již byly shora citovány).
Na uvedeném závěru nemohou ničehož změnit dílčí doplnění stěžovatelovy argumentace, kdy otázka, zda taška s krabicí s penězi byla vydána nebo odňata zjevně není v kontextu nyní posuzovaného nijak klíčová. Stěžovatelem dovozovaný řetěz vztahů, který má dovozovat podjatost soudce, je pak již na prvý pohled zcela obskurní a irelevantní.
Pokud jde o dosavadní délku řízení, ta stávající vazební důvody neoslabila, kdy v tomto směru lze plně odkázat na odůvodnění usnesení krajského soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu