ECLI:CZ:US:2013:1.US.1902.11.1
sp. zn. I. ÚS 1902/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 12. června 2013 sp. zn. I. ÚS 1902/11 ve věci ústavní stížnosti Františka Kašpara a Jaroslavy Kašparové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 21 Cdo 3233/2009-305 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 4. 2011 č. j. 22 Co 67/2008-357, jimiž bylo rozhodnuto, že žalobci (vedlejší účastníci v řízení o ústavní stížnosti) jsou dědici zůstavitele Romana Kašpara, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové -pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a a) Ondřeje Nyklíčka, bez právního zastoupení, b) Josefa Nyklíčka, bez právního zastoupení, a c) Evy Nyklíčkové, bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 4. 2011 č. j. 22 Co 67/2008-357 bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a právo na dědění podle čl. 11 odst. 1 věty třetí Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 21. 4. 2011 č. j. 22 Co 67/2008-357 se ruší.
III. Ústavní stížnost v části, která směřuje proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 č. j. 21 Cdo 3233/2009-305, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 30. 11. 2007 č. j. 11 C 54/2006-183 určil, že Ondřej Nyklíček a Josef Nyklíček (dále jen "žalobci") jsou dědici zůstavitele Romana Kašpara (dále jen "zůstavitel"). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že existují zjištěné okolnosti svědčící v souzené věci pro závěr, že nejméně po dobu jednoho roku před smrtí zůstavitele žili žalobci s jejich matkou a se zůstavitelem ve společné domácnosti, matka vedla se zůstavitelem společnou domácnost, o kterou s ním pečovala, a oni byli odkázáni výživou na zůstavitele, přičemž na tom nic nemění, že zůstavitel nebyl povinen o žalobce pečovat ani jim poskytovat výživu. Do výživy spadá přitom nejen uspokojování základních potřeb k výživě, ale i uspokojování potřeb ostatních jako je ošacení, bydlení, potřeby kulturní, vzdělávací, rekreační, sportovní, zájmové apod.
2. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, v němž uvedli, že soud prvního stupně směšoval termíny výživa a výživné a svým extenzivním výkladem fakticky zákonem vyžadovaný předpoklad odkázanosti výživou zaměnil za výživné. Podle stěžovatelů je třeba na výživu nahlížet tak, že v případě smrti zůstavitele by se vyživovaná osoba ocitla v hmotné nouzi. Soud prvního stupně se také nedostatečně zabýval tím, že matka žalobců měla dostatečné příjmy a také že otec žalobců přispíval na jejich výživu nezanedbatelnou částkou. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 20. 5. 2008 č. j. 22 Co 67/2008-248 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení, že žalobci jsou dědici zůstavitele, zamítl. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že dospěl ke stejným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně, avšak dospěl k odlišnému hmotněprávnímu posouzení. Konkrétně žalobci mají oba rodiče, v jejichž schopnostech a možnostech bylo uspokojování potřeb žalobců. Odkázanost žalobců na zůstavitelově výživě by mohla být zachována jen tehdy, pokud by rodiče žalobců nebyli objektivně schopni výživné poskytovat, čímž by se žalobci stali sociálně potřebnými.
3. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dovolání, v němž uvedli, že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, neboť tento názor je značně restriktivní a nemá oporu v hmotném právu. Podle žalobců výživu nelze klást do roviny se zákonnou vyživovací povinností, neboť výživa v sobě zahrnuje daleko širší škálu plnění, kterou od svého biologického otce nemohli očekávat, a díky výživě zůstavitele byl žalobcům zajištěn jejich všestranný rozvoj. Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") svým rozsudkem ze dne 27. 10. 2010 č. j. 21 Cdo 3233/2009-305 rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V odůvodnění dovolací soud uvedl, že požadavek "odkázanosti" dědice "výživou" na zůstavitele ve smyslu ustanovení §474 odst. 1 a §475 odst. 1 obč. zák. je splněn vždy tehdy, kdy zůstavitel, i bez povinnosti vyplývající ze zákona, buď zcela zajišťoval pokrytí všech potřeb výživy dědice, nebo se na pokrytí těchto potřeb alespoň významnou měrou podílel. Ve druhém z uvedených případů není rozhodné, jakým způsobem a z jakého (právního) důvodu byly pokryty zbývající potřeby výživy dědice, přičemž otázka "významnosti" míry, s jakou se zůstavitel podílel na výživě dědice, je vždy otázkou posouzení konkrétních okolností daného případu.
4. V dalším řízení před odvolacím soudem stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s názory dovolacího soudu a dále namítali, že žalobci nepředložili adekvátní tvrzení a důkazy, jimiž by prokázali míru odkázanosti výživou na zůstaviteli. Odvolací soud v pořadí svým druhým rozsudkem ze dne 21. 4. 2011 č. j. 22 Co 67/2008-357 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že v případě určení odkázanosti na výživě vyšel ze závazného právního názoru dovolacího soudu. Konkrétně uvedl, že zůstavitel zajišťoval pro žalobce bydlení, žalobci participovali na zůstavitelem hrazených potřebách domácnosti, zůstavitel hradil žalobcům jejich volnočasové, sportovní a kulturní potřeby představované výdaji s kapesným, společnými výlety, rekreacemi, cyklistikou, lyžováním, fotbalem, různými kurzy a zájmovými kroužky. Odvolací soud sice připustil, že v rozhodném období plnili vyživovací povinnost rovněž rodiče, ale pokud toto odvolací soud poměřoval se zjištěním, že zůstavitel saturoval základní životní potřeby žalobců, jak zajištěním bydlení s hrazením běžných výdajů spojených s vedením společné domácnosti, tak rozsahem plnění vyživovací povinnosti v širším slova smyslu, je třeba učinit závěr, že podíl zůstavitele na výživě žalobců byl přinejmenším významný.
II.
5. Stěžovatelé napadli ústavní stížností rozsudek dovolacího soudu a rozsudek odvolacího soudu, kterými mělo dojít k porušení práv stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k porušení čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a do ústavně zaručeného práva na dědění obsaženého v čl. 11 Listiny. Stěžovatelé porušení svých práv předně spatřují v tom, že obecné soudy při výkladu hmotného práva extrémně vybočily z mezí ústavnosti, aplikace práva je částečně nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění a zčásti vnitřně rozporná a účelově pomíjející názory právní teorie i právní praxe. Stěžovatelé se domnívají, že výklad pojmu "odkázáni výživou na zůstavitele" obsažený v ustanovení §474 občanského zákoníku se má vykládat restriktivně, přičemž se jedná o pojem užší než pojem výživa obsažený v ustanovení §85 zákona o rodině. V rámci toho odkázali na publikaci Mikeš, K, Muzikář, L. Dědické právo. 3. vyd. Praha : Linde, 2007, str. 48, kde je uvedeno, že "odkázaným výživou na zůstavitele je ten, kdo nemá vlastní příjem nebo nemá nikoho, kdo by měl povinnost přispívat na jeho výživu." Stěžovatelé v této souvislosti v závěru ústavní stížnosti upozorňují, že je-li v zákoně použit pojem "odkázanost", je nutné zkoumat, zda tato odkázaná osoba kromě toho, že se na její výživě podílel významně zůstavitel, neměla zároveň jiné zdroje k úhradě svých potřeb.
6. Pro podporu svých argumentů stěžovatelé poukazují, že v komentáři ke střednímu občanskému zákoníku, který vypracoval kolektiv pracovníků Právnického ústavu Ministerstva spravedlnosti a v roce 1957 jej vydalo nakladatelství Orbis Praha, je na straně 13 uvedeno, že vzorem právní úpravy dědického práva v občanském zákoníku bylo sovětské socialistické dědické právo. Podle stěžovatelů tehdejší záměr zákonodárců odpovídal dobové utopistické teorii o budoucí nové společnosti žijící v kolektivech, kdy vztahy mezi jejich členy budou stejně pevné jako vztahy mezi příbuznými, ovšem dnes tato koncepce nemá v jiných zemích Evropské unie vyjma Slovenska obdoby.
7. Stěžovatelé dále upozorňují, že názor dovolacího soudu obsažený v jeho rozsudku nevyplývá ani z odborné literatury ani z dosavadní judikatury. Dovolací soud mj. použil starou judikaturu, která ke všemu řešila jinou situaci. Stěžovatelé shrnují, že výklad obecných soudů se nepříčí jen historickému, ale i gramatickému a logickému výkladu. Takový výklad je nesprávný, rozporný a nepřípustně extenzivní.
8. Stěžovatelé nesouhlasí ani s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, který uvedl, že rozsah odkázanosti na výživě zůstavitele byl významný. Odvolací soud přitom jen zrekapituloval výpovědi svědků a konstatoval, že se zůstavitel podílel na kulturním a sportovním vyžití žalobců, což měl odvolací soud bez dalšího pokládat jako významné se podílení na výživě žalobců, ovšem podíl biologických rodičů měl odvolací soud bagatelizovat a odsunout kdesi na okraj.
9. Odvolací soud ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění shora citovaného rozsudku, v němž je podrobně vyloženo, jaký skutkový stav vzal za prokázaný a jaký právní předpis a z jakého důvodu při rozhodování aplikoval, přičemž akcentuje, že vycházel z právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v jeho rozsudku. Na závěr odvolací soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání v předmětné věci.
10. Dovolací soud ve svém vyjádření uvádí, že závěr odvolacího soudu, že odkázaností výživou na zůstavitele je nutno rozumět stav výlučného napojení spolužijící osoby na výživu zůstavitele, potažmo situaci, kdy zde existuje jiná osoba, která by měla povinnost přispívat na její výživu, byl shledán jako nesprávný. Dovolací soud vycházel ze závěru, že požadavek odkázanosti dědice výživou na zůstavitele je splněn vždy tehdy, kdy zůstavitel, i bez ze zákona vyplývající povinnosti, buď zcela zajišťuje pokrytí všech potřeb výživy dítěte, nebo se na pokrytí těchto potřeb alespoň významnou měrou podílí. Přičemž v otázce "významnosti" míry, s jakou se zůstavitel podílel na výživě dědice, pak dovolací soud zdůraznil, že bude nutné posoudit vždy konkrétní okolnosti daného případu. V podrobnostech dovolací soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a ještě uvedl, že není opodstatněná ani námitka stěžovatelů, podle níž interpretace zvolená dovolacím soudem je "v rozporu s obecně uznávanými společenskými hodnotami a rovněž ústavně zaručenými právy na ochranu rodičovství, rodiny, dědických nároků a dědictví vůbec", právě naopak. Na závěr dovolací soud souhlasí s upuštěním od ústního projednání a navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
11. Vedlejší účastníci řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřili.
12. Stěžovatelé v replice zopakovali hlavní teze své ústavní stížnosti.
13. V souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s připomenutím sdělení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2012 č. Org. 72/12 k účinkům zákona č. 404/2012 Sb. na neskončená řízení před Ústavním soudem zahájená před 1. lednem 2013, uveřejněného v částce 175/2012 Sbírky zákonů pod č. 469/2012 Sb., Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť k jeho nařízení neshledal důvody.
III.
14. Ústavní stížnost je zčásti důvodná.
15. Dědické právo je pevnou součástí soukromého práva a upravuje přechod majetkových poměrů zůstavitele na jiné subjekty. Děděním je realizována zásada zachování hodnot se zřetelem k budoucnosti jako výraz solidarity lidí a sledování cílů sahajících přes více generací. Dědění je ale také velmi úzce spojeno s mezigenerační odpovědností v rámci rodiny. Vědomí člověka, že jeho statky připadnou osobám zůstaviteli blízkým, podporují jeho starostlivost o vlastní majetek a péči o rodinu [srov. Šimáčková, K. Komentář k čl. 11 (Ochrana vlastnictví). In Wagnerová et. al. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012, odst. 18.]. Z hlediska práva ústavního je potom ochrana dědického práva zaručena v rámci ochrany vlastnictví v čl. 11 odst. 1 větě třetí Listiny.
16. V současné době se podle českého práva dědí pouze na základě dvou dědických titulů. Buď na základě závěti, tedy na základě svobodné vůle zůstavitele, nebo ze zákona, tedy podle uspořádání, které zákonodárce považoval za správné či společensky žádoucí pro případ, že zůstavitel nezanechal závěť nebo jeho závěť byla neúplná či neplatná. Primárně jsou k dědění povolání rodinní příslušníci. V první dědické skupině dědí děti a manžel, není-li dětí, dědí se dědické podíly dle druhé dědické skupiny. Ve druhé dědické skupině dědí manžel, partner dle zákona o registrovaném partnerství, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (srov. §474 občanského zákoníku). V předmětném soudním řízení se vedl spor o to, jak správně interpretovat okruh dědiců, kteří žili nejméně po dobu jednoho roku před smrtí zůstavitele ve společné domácnosti a byli odkázáni výživou na zůstavitele, konkrétně potom je sporné, jak interpretovat spojení "odkázáni výživou na zůstavitele".
17. Tato otázka je primárně posouzením jednoduchého práva, proto Ústavnímu soudu za obvyklých situací nepřísluší přezkum právního názoru obecného soudu. K přezkumu může dojít jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 855/08 ze dne 31. 3. 2010 (N 71/56 SbNU 811)].
18. Stěžovatelé konkrétně zpochybnili nárok osob spolužijících jako dědiců, přičemž poukazovali, že toto právní pojetí pochází ze sovětské právní doktríny a v současné západní Evropě nemá obdoby.
19. Ústavní soud primárně upozorňuje na úpravu v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "nový občanský zákoník"), kde je současné pojetí druhé dědické skupiny ponecháno. V důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku je uvedeno následující: "Otázka, zda zachovat zákonné dědické právo tzv. spolužijících osob (těch, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele; §474 a 475 platného občanského zákoníku), byla při zpracovávání osnovy opakovaně diskutována. Příčinou rozprav na toto téma byla zejména skutečnost, že tyto osoby mezi zákonné dědice zařadil zdejší zákonodárce totalitní doby se zjevnou inspirací v dobovém sovětském právu (čl. 418 občanského zákoníku RSFSR z r. 1922), jakož i to, že jiné dědické soustavy (např. včetně maďarské úpravy z r. 1959 nebo polské z r. 1964, nemluvě již o západoevropských) obdobnou kategorii zákonných dědiců neznají. Nový ruský občanský zákoník těmto tzv. spolužijícím osobám zákonné dědické právo sice zachoval, ale zařadil je až do poslední dědické skupiny. Naproti tomu ale pouhý poukaz na tyto souvislosti sám o sobě nemůže být důvodem pro odklon od dosavadního pojetí, protože pro návrh nové zákonné úpravy nerozhodují důvody ideologické, ale věcné. Už v druhé polovině 18. stol. Blackstone a na počátku 20. stol. Tilsch a mnozí další poukazovali, že by větší zřetel na osobu zůstavitele byl brán, kdyby se dědictví dopřálo těm, kteří byli se zůstavitelem v jistém společenském spojení, např. s ním sdíleli společnou domácnost. I to byl jeden z věcných důvodů, proč byl okruh zákonných dědiců v r. 1950 doplněn i o tyto osoby, u nichž se předpokládá nejen faktické soužití, ale také náklonnost a často i účast na získání jmění k zůstavitelovu prospěchu. Z těchto důvodů osnova setrvává na dosavadním pojetí tzv. spolužijících osob jako zákonných dědiců; přihlíží se přitom k fakticitě života, kdy různá neformální soužití osob jsou velmi četná, když není důvod takové osoby sankcionovat za to, že svému faktickému svazku nedaly formální vyjádření, což ostatně v řadě případů ani nemohou."
20. Právo je sice předně postaveno na určitých společenských idejích a hodnotách, v tomto případě zejm. na ochraně soukromí a ochraně rodinného života, nicméně nemůže zcela pominout i současnou společenskou realitu, kdy se lidé odvrací od institucionalizovaných vztahů ke vztahům faktickým. Jakkoliv se nemusí jednat o sociální změny žádoucí, je nutno zohlednit, že ani právo není koncipováno pro život v ideálním světě. Pokud zákonodárce dříve schválil, že osoby spolužijící mohou za splnění určitých podmínek dědit, pokud tato úprava je převzata i do nového občanského zákoníku, tedy i v budoucnu bude zachována zastávaná právní linie, a pokud navíc tato úprava v poslední době nabývá i na společenském významu, nepřísluší Ústavnímu soudu legitimitu tohoto dědického nároku nikterak zpochybňovat. Lze nicméně sledovat napětí mezi původní koncepcí práva na dědění a veřejným respektem k toliko faktickému soužití osob se zůstavitelem.
21. Co se týče samotného výkladu podmínky "odkázanosti osob výživou na zůstavitele", souhlasí Ústavní soud s dovolacím soudem v tom, že pojetí výživy nelze brát obdobně k vyživovací povinnosti dle zákona o rodině. Tato výživa nemusí být nikterak právem formalizována, nýbrž může být i faktická. Samotný pojem výživy nelze přitom dnes posuzovat v úzkém slova smyslu jako zajištění nezbytných potravin, ošacení, případně potřeb bydlení, nýbrž výživa může spočívat i v zajištění adekvátního vzdělání, sociálního, duševního a kulturního rozvoje osoby odkázané na výživu; typicky například u dětí v podobě hrazení různých kroužků a jiných volnočasových aktivit. Současně není možné pojímat pojem odkázanost jako absolutní závislost na zůstaviteli, nýbrž tam může být i určitá poměrovost. Ústavní soud tedy odmítá námitky stěžovatelů, které uvádějí, že dovolací soud vyložil právo v extrémním rozporu s ústavněprávními předpisy.
22. Dovolací soud uvedl, že "požadavek odkázanosti dědice výživou na zůstavitele je splněn vždy tehdy, kdy zůstavitel, i bez ze zákona vyplývající povinnosti, buď zcela zajišťuje pokrytí všech potřeb výživy dítěte, nebo se na pokrytí těchto potřeb alespoň významnou měrou podílí," přičemž "v otázce ‚významnosti' míry, s jakou se zůstavitel podílel na výživě dědice, pak bude vždy otázkou posouzení konkrétních okolností daného případu." Ústavní soud nezpochybňuje, že dovolací soud právní otázku v otázce fakticity výživy jako postačující podmínky posoudil správně, nicméně z daného názoru není jasno, co se považuje za "významnou míru" a jak je v uvedeném kritériu zohledněna "odkázanost" osoby, tedy její určitá míra závislosti na zůstaviteli. Výklad "významné míry" musí být přitom proveden tak, aby nebyl příliš extenzivní, protože jinak by mohlo dojít k nepřípustnému omezení práva na dědictví dalších osob.
23. Ústavní soud musí souhlasit se stěžovateli v tom, že z právního názoru dovolacího soudu přímo nevyplývá vztah významnosti a odkázanosti nebo alespoň převážné závislosti na výživě zůstavitele. Tato skutečnost může vést v praxi k tomu, že názor dovolacího soudu bude interpretován v rozporu se základními právy účastníků řízení. Konkrétně v pojetí dovolacího soudu lze jako "významnou míru" posoudit i situace, kdy se zůstavitel podílel 40 % na výživě, nebo i situace, kdy se podílel třeba 80 % na výživě, ale přitom se nejednalo o vztah odkázanosti či závislosti, protože existoval někdo, kdo měl plnit svou vyživovací povinnost danou zákonem a sám by ji plnil, kdyby nebylo zůstavitele. Proto je vždy třeba v každém případě posoudit nejen to, zda se zůstavitel významnou mírou podílí, ale i to, zda je osoba vyživovaná na zůstaviteli skutečně natolik závislá, že je třeba tuto závislost považovat za odkázanost na výživě zůstavitele, což je nutná podmínka pro dědění ve druhé dědické skupině podle ustanovení §475 odst. 1 in fine zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V praxi lze tuto okolnost posoudit například tak, že soud zjistí, že by se bez zůstavitelovy výživy dostala odkázaná osoba do hmotné nouze nebo obdobného postavení, a to např. i při zohlednění možné, byť dosud nerealizované vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi ve smyslu ustanovení §85 a násl. zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
24. K porušení ústavně zaručených práv došlo ze strany odvolacího soudu, který sice převzal argumentaci dovolacího soudu, nicméně tuto argumentaci interpretoval nesprávně, formalisticky, přičemž tato interpretace zasáhla do práv stěžovatelů na spravedlivý proces. Zcela konkrétně odvolací soud v odůvodnění svého druhého rozsudku vyjmenovával zásluhy zůstavitele nejen vůči žalobcům, ale i vůči jejich matce, přičemž nezohlednil právě to, nakolik byli žalobci skutečně na zůstaviteli závislí a zda tato závislost byla převážná. Odvolací soud uvedl, že zůstavitel zajistil žalobcům bydlení, hradil ubytovací náklady, platil kroužky, zaměstnával jejich matku etc. Jednak by soud neměl zohledňovat, kde byla matka žalobců zaměstnána, neboť v soudním řízení se řešilo něco jiného, jednak chybí v odůvodnění hlubší analýza, která by byla dostatečně přesvědčivá. Samo tvrzení, že "příjem matky žalobců byl víceméně na průměrné úrovni v České republice, potažmo skutečnost, že výživné biologického otce nebylo nikterak vysoké, kteréžto skutečnost svědčí o tom, že výživa žalobců nemohla být pokryta v rozsahu uspokojování potřeb, kterého se žalobcům dostávalo v rozhodném období po dobu společného soužití ve společné domácnosti se zůstavitelem," je nedostačující, protože tyto závěry jsou spíše jen hypotetické. Na základě toho dospěl odvolací soud k tomu, že "podíl zůstavitele na výživě žalobců byl přinejmenším významný." Závěr dovolacího soudu však nemůže být vykládán tak, že faktické podílení se na výživě zakládá (takřka automaticky) vztah odkázanosti, závislosti. Posouzení fakticity plnění má především význam pro zjištění, zda v rozhodné době lze vůbec hovořit o "výživě" ve smyslu zákona. Zda zároveň existoval vztah odkázanosti, závislosti, je otázkou odlišnou, k níž se odvolací soud vyjádřil zcela nedostatečně.
25. Ústavní soud v minulosti zcela jasně konstatoval, že mezi aspekty práva na spravedlivý proces náleží také právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz libovůle při rozhodování soudů. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být rovněž to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů (skutečností), která v řízení vyšla najevo, tím spíše, pokud byla účastníky řízení namítána, avšak obecný soud je nezhodnotil, aniž by (dostatečným způsobem) odůvodnil jejich irelevantnost. [nález Ústavního soudu ze dne 28. 05. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07 (N 123/53 SbNU 553)].
IV.
26. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a právo na dědění podle čl. 11 odst. 1 věty třetí Listiny základních práv a svobod, ústavní stížnosti dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek odvolacího soudu podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. V části, v níž směřovala ústavní stížnost proti rozsudku dovolacího soudu, Ústavní soud, veden zásadou minimalizace zásahů, ústavní stížnost zamítl, neboť kasace rozhodnutí odvolacího soudu a nové projednání věci k ochraně základních práv stěžovatelů postačuje.