ECLI:CZ:US:2013:1.US.1934.13.1
sp. zn. I. ÚS 1934/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti SOLAR PROTECTION, s. r. o., se sídlem Česká 283, 664 31 Česká, zastoupené Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem se sídlem Čechyňská 16, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2013 č. j. 5 Afs 88/2012 - 26, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 11. 2012 č. j. 10 Af 201/2012 - 30, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2012 č. j. 797/12 - 1200 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2011 č. j. 469953/11/077910302673, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a dále k porušení práva na svobodu podnikání ve smyslu čl. 26 Listiny a čl. 16 Listiny základních práv Evropské unie. Porušeny měly být také principy rovnosti osob před zákonem a zásada zákazu diskriminace.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, uzavřela stěžovatelka se společností E.ON Distribuce, a. s., smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje. Výkupní cena však nebyla stěžovatelce uhrazena v plné výši, jelikož z ní byla provedena srážka odvodu za elektřinu ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."). Stěžovatelčina stížnost na postup plátce daně byla napadeným rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích zamítnuta. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích. Žalobu ve správním soudnictví zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích a zamítnuta byla i posléze podaná kasační stížnost. Obecné soudy se při svém rozhodování řídily nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012, v němž bylo konstatováno, že předmětná ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatelka proto následně podala ústavní stížnost. Ačkoli si je vědoma existence výše uvedeného nálezu, domnívá se přesto, že předmětná ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. jsou v rozporu s jejími (výše vyjmenovanými) ústavně zaručenými právy, a Nejvyššímu správnímu soudu proto vyčítá, že věc v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky nepředložil Ústavnímu soudu.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že podaná ústavní stížnost se argumentačně zcela a doslovně shoduje se stěžovatelčinou ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 1935/13 ze dne 15. 7. 2013. V tom bylo vysvětleno, že podle výše uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 je ustanovení §7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb. v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud taktéž uvedl, že ačkoli podle citovaného nálezu nelze vyloučit, že v individuálních případech může některé z ustanovení §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb. narušit základní práva a svobody jednotlivce, stěžovatelka neprokázala (ani netvrdila), že by na ni některé z těchto ustanovení doléhalo likvidačním způsobem či způsobem zasahujícím samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny, což je pro úspěšnost ústavní stížnosti v dané věci nezbytné. Vzhledem k tomu, že argumentace obou ústavních stížností je zcela totožná, uplatní se závěry uvedené v usnesení sp. zn. I. ÚS 1935/13 i pro nyní projednávanou věc, a Ústavní soud tak na ně pro stručnost ve zbytku odkazuje.
Stěžovatelku je taktéž možno odkázat na výše uvedený a jí dobře známý nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Přestože totiž stěžovatelka uvádí, že její ústavní stížnost spočívá na odlišných argumentech, než kterými se Ústavní soud v citovaném nálezu zabýval, opak je ve skutečnosti pravdou. Plénum Ústavního soudu posoudilo soulad předmětných ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. se všemi relevantními lidskými právy a svobodami, tedy včetně těch, jejichž porušení se domáhala stěžovatelka. Z toho důvodu pak ani nelze Nejvyššímu správnímu soudu vyčítat, že nepostupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, jelikož k takovému postupu zjevně nebyl důvod.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Soudce Vojen Güttler, uvedený v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byl v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz) nahrazen soudkyní Kateřinou Šimáčkovou. Soudce Jaroslav Fenyk byl v souladu s rozvrhem práce nahrazen soudcem Ludvíkem Davidem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
Ludvík David, v. r.
předseda senátu