ECLI:CZ:US:2013:1.US.1991.13.2
sp. zn. I. ÚS 1991/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Lubora Veleby, zast. JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem, sídlem Těsnohlídkova 943/9, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.3.2013, č.j. 27 Co 312/2012-305, a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 1.3.2012, č.j. 7 C 200/2007-247, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Ing. Zdeňka Chvátala a obchodní společnosti ČAS Znojmo, s.r.o., sídlem Dobšická 2295/2, Znojmo, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud"), vydaná ve sporu o určení zániku závazků stěžovatele a prvního vedlejšího účastníka vůči druhému vedlejšímu účastníkovi, s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces. Informoval, že předmětem původního sporu mezi druhým vedlejším účastníkem, jako objednatelem, a jím společně s prvním vedlejším účastníkem, jako zhotoviteli, bylo vypořádání tvrzených nároků objednatele stavby benzínové čerpací stanice ve Znojmě vůči zhotovitelům. V další části ústavní stížnosti stěžovatel popsal skutkové okolnosti původního sporu, v němž byl vydán rozsudek ukládající oběma zhotovitelům povinnost zaplatit objednateli částku 1 290 777,- Kč s příslušenstvím. Zhotovitelé posléze (v roce 2006) uplatnili vůči objednateli svoje pohledávky z bezdůvodného obohacení a provedly započtení. Objednatel odmítl provedený zápočet, což u zhotovitelů vyvolalo nutnost stanovit najisto jejich právní poměry. Z tohoto důvodu podal stěžovatel žalobu na určení zániku jeho závazků vůči objednateli. V tomto řízení nejprve okresní soud zamítl žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, poté krajský soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a konstatoval vyloučení původní rozhodující soudkyně. Následně okresní soud žalobu rozsudkem ze dne 1.3.2012, č.j. 7 C 200/2007-247, znovu žalobu zamítl, opětovně pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Rozsudek soudu I. stupně považuje stěžovatel za nepřezkoumatelný. Proti němu bylo podáno odvolání, na jehož základě krajský soud rozsudkem ze dne 18.3.2013, č.j. 27 Co 312/2012-305, prvostupňový rozsudek potvrdil. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obou soudů ohledně absence jeho naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a svoje závěry podporuje citací vybrané judikatury, např. k rozhodování o žalobě podle §80 písm. c) obč. soudního řádu a k právu na spravedlivý proces. Protože podle názoru stěžovatele jsou napadené rozsudky v rozporu s čl. 1, čl. 4 a s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), navrhl jejich zrušení.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Ústavy:
1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Čl. 4 Ústavy:
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 6 Úmluvy:
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Z předloženého rozhodnutí krajského soudu, které stěžovatel napadá, zjistil Ústavní soud tyto rozhodné skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou u okresního soudu domáhal určení, že závazky (včetně příslušenství) jeho a druhého vedlejšího účastníka vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi, které byly prvnímu vedlejšímu účastníkovi přisouzeny rozsudkem okresního soudu ze dne 29.2.2000, č.j. 7 C 502/94-301, zanikly právním úkonem jednostranného započtení ke dni 21.11.1993. Po kasaci prvního rozsudku prvostupňového soudu a adekvátním zařazením druhého vedlejšího účastníka na pozici druhého žalobce, rozhodl okresní soud rozsudkem napadenými ústavní stížnosti tak, že žalobu zamítl, což odůvodnil nedostatkem naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a oba žalobce poučil, že jejich námitky jsou námitkami, které mají být uplatněny v rámci probíhajícího exekučního řízení. Rozsudek okresního soudu napadli oba žalobci odvoláním, které krajský soud neshledal důvodným (s výjimkou rozhodnutí o nákladech řízení), proto rozsudek okresního soudu potvrdil (změnil výrok o nákladech řízení před soudem I. stupně). V odůvodnění objasnil povahu určovací žaloby, opětovně poučil účastníky řízení, že v dané věci námitka měla být uplatněná v probíhajícím exekučním řízení, přičemž svoji argumentaci podpořil judikatorními závěry Nejvyššího soudu, a reagoval na další námitky obou žalobců.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutím krajského soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv. Podstatu stěžovatelova návrhu tvoří námitky proti posouzení existence naléhavého právního zájmu na určení zániku závazkového právního vztahu. Je notorietou, že předpokladem úspěšnosti určovací žaloby jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem. Tento naléhavý právní zájem je dán tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo žalobcovo právo nebo kdy by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Vzájemný poměr obou žalob je vyjádřen premisou, že určovací žaloba nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, či se v jiném řízení lze bránit námitkou zániku subjektivní povinnosti (problematika existence či neexistence právního vztahu nebo práva je v takovém řízení prejudicielní otázkou, tudíž musí být vyřešena, odpadá však smysl samostatného řízení o ní). Tento závěr se konstantně projevuje v praxi obecných soudů a Ústavní soud neshledává žádnou jeho rozpornost se základními právy a svobodami. Jak vyplývá z přiloženého rozhodnutí krajského soudu, oba žalobci (tj. stěžovatel i druhý vedlejší účastník) byli v průběhu řízení soudy opakovaně poučeni o vhodném prostoru pro uplatnění námitky, že jejich povinnost uložená pravomocným soudním rozhodnutím posléze zanikla započtením, a že z tohoto důvodu nemají naléhavý právním zájem na určení zániku právního vztahu v samostatném řízení zahájeném žalobou podle §80 písm. c) obč. soudního řádu. Z těchto důvodů nemohlo dojít k namítanému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny (pozn. stěžovatelův odkaz na zbývající odstavce těchto ustanovení je nepřípadný).
Ústavní soud se dále zabýval údajným porušením čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy. Jejich porušení však nemohl konstatovat, neboť neobsahují samostatné individuální základní právo, "pouze" charakterizují povahu České republiky, konstatují soudní ochranu základních práv a svobod a vymezují základní funkci soudu, pro kterou jsou ústavně pojaty jako státní orgány zvláštního typu. Dovolávat se jejich porušení lze proto pouze v návaznosti na konkrétní základní práva a svobody zakotvená především v Listině základních práv a svobod.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu