ECLI:CZ:US:2013:1.US.1996.12.2
sp. zn. I. ÚS 1996/12
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka - ze dne 24. července 2013 sp. zn. I. ÚS 1996/12 ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupené opatrovnicí R. B., právně zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem Mikovcova 7, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012 č. j. 26 Co 109/2012-133, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se stěžovatelčin návrh na zvýšení výživného zamítá, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a M. M., právně zastoupeného Mgr. Helenou Pelánkovou, advokátkou, se sídlem Panská 8, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012 č. j. 26 Co 109/2012-133 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na ochranu rodičovské výchovy a péče podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012 č. j. 26 Co 109/2012-133 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012 č. j. 26 Co 109/2012-133 a namítla rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v rovině podústavní pak zejména rozpor s §85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině.
2. Návrhem podaným Okresnímu soudu Praha-západ a posléze postoupeným k Okresnímu soudu Praha-východ se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala zvýšení výživného z částky 5 000 Kč na částku 15 000 Kč měsíčně počínaje datem podání žaloby k soudu, tedy od 27. 4. 2010. Svůj návrh odůvodnila tím, že naposledy bylo o jejích poměrech rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 9. 1998 č. j. 5 P 991/96, kterým byla vedlejšímu účastníkovi (žalovanému) určena povinnost přispívat na její výživné částkou 5 000 Kč. Od té doby její potřeby značně stouply. Stěžovatelka (žalobkyně) je nesvéprávná, potřebuje celodenní péči. Žije s matkou, která byla ustanovena její opatrovnicí, ve společné domácnosti. Matka hradí náklady spojené s chodem domácnosti, se zajištěním jejích potřeb a službami ve stacionáři, kde pobývá čtyři dny v týdnu. Stěžovatelka není schopna se o sebe sama postarat, není schopna udržovat hygienu, není schopna se sama živit. Otec výrazně omezil platby výživného od února 2010.
3. Okresní soud Praha-východ rozhodl rozsudkem ze dne 22. 9. 2011 č. j. 7 C 174/2010-106 tak, že na základě výroku I je vedlejší účastník (žalovaný) povinen přispívat žalobkyni na výživném částkou 10 000 Kč měsíčně počínaje dnem 27. 4. 2010 a částkou 8 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 9. 2011. Výrokem II bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném. Výrokem III byla žaloba co do částky 5 000 Kč na zvýšení výživného za období od 27. 4. 2010 do 31. 8. 2011 a částky 7 000 Kč na zvýšení výživného za období od 1. 9. 2011 zamítnuta. Výrokem IV bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vyšel soud prvního stupně mimo jiné ze zjištění, že na straně stěžovatelky i rodičů došlo ke změně poměrů. Stěžovatelka není a ani v budoucnu nebude schopna se sama živit a pobírá plný invalidní důchod ve výši 8 001 Kč a je jí poskytován příspěvek na péči ve výši 8 000 Kč měsíčně. Průměrný čistý měsíční příjem činil na straně otce 71 878 Kč. Soud dospěl k závěru, že vyživovací povinnost vedlejšího účastníka (otce) nezanikla, neboť ačkoliv vykázané průměrné měsíční výdaje stěžovatelky ve výši 21 532 Kč nelze uznat v plné výši (jak oprávněně namítal otec), přesto výdaje převyšují její příjmy. Za takové situace soud prvního stupně vyšel z právního názoru, že vyživovací povinnost absolutně zaniká až zánikem právního vztahu mezi rodičem a dítětem (smrt, osvojení). Vyživovací povinnost rodičů trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Zároveň zdůraznil, že vyživovací povinností se rozumí nejen uspokojení nejnutnější životních potřeb (jídlo, bydlení), ale uspokojení všech potřeb pro všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní, včetně tvorby úspor, pokud to výdělečné možnosti rodičů dovolují. V konkrétním případě stěžovatelky, vzhledem k jejím intelektovým schopnostem, tím spíše nelze považovat za její potřeby jen základní životní výdaje, nýbrž je nutno přihlédnout i k trvalé potřebě péče a pomoci.
4. K odvolání otce byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2012 č. j. 26 Co 109/2012-133 změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba se zamítá; ve výroku III byl rozsudek potvrzen. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Krajský soud v Praze přisvědčil vedlejšímu účastníkovi (otci) v klíčové námitce, že jeho vyživovací povinnost již zanikla. V odůvodnění uvedl, že "[o]bčanu, který postrádá ze zdravotních důvodů jakékoliv výdělečné schopnosti a možnosti, je absence příjmů z výdělečné činnosti nahrazována poskytováním jiných zdrojů příjmu ze strany státu (invalidní důchod, sociální dávky), které slouží k zabezpečení jeho výživy. Žalobkyně má, jak správně zjistil soud 1. stupně, k dispozici příjem z invalidního důchodu a sociálních dávek ve výši 16 000 Kč měsíčně, který kompenzuje její nemožnost opatřovat si příjem výdělečnou činností. Vyživovací povinnost rodičů k žalobkyni proto zanikla."
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že rozsudek soudu druhého stupně prakticky není odůvodněn, navíc si protiřečí, když na jedné straně zdůrazňuje kritérium "schopnosti dítěte samostatně se živit" a na straně druhé za rozhodné považuje přiznání příjmů ze strany státu. Stěžovatelka se dovolává podílu na životní úrovni svého rodiče. Postoj otce považuje za nemorální a i v dalších částech ústavní stížnosti (a navazujícím vyjádření) jej z uvedených pozic hodnotí. Odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně stran závěru, že výdaje stěžovatelky přesahují její příjmy.
6. Účastník řízení zcela odkázal na ústavní stížností napadené rozhodnutí.
7. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo, neboť se odvolací soud věcí řádně zabýval, veřejně ji projednal a účastníci měli možnost se k věci vyjádřit. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním názorem odvolacího soudu nemůže založit protiústavnost. Po stránce právního hodnocení věci vedlejší účastník uvádí, že u osob zdravotně postižených (neschopných získávat prostředky prací) je tato nemožnost kompenzována příslušnými dávkami, přičemž jejich zakotvení v zákoně je rovněž výrazem shody na jejich přiměřenosti a dostatečnosti. Dále vedlejší účastník polemizuje s částí právní doktríny a odkazuje na publikace jiné. Právní názor stěžovatelky považuje za vedoucí k "absurdním důsledkům", totiž že jednou zaniklá vyživovací povinnost rodičů by se na základě nových okolností mohla obnovit. Vznesené námitky považuje vedlejší účastník za neopodstatněné a napadené rozhodnutí za řádně odůvodněné. Nad rámec uvedeného, na margo hodnocení morálních vlastností otce ze strany stěžovatelky, se vůči těmto výtkám ohradil, neboť mj. na matku (opatrovnici) v minulosti převedl byt, do nedávné doby platil výživné i na syna, ačkoliv není jeho biologickým rodičem, přičemž k rozvodu manželství došlo z důvodů právě na straně matky (opatrovnice).
8. V replice k ústavní stížnosti stěžovatelka na svých stanoviscích setrvala.
III.
9. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout, že primárně není povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva, jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod. Jde-li o otázky výkladu norem jednoduchého práva, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva či svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Na základě takto vymezeného rozsahu vlastní přezkumné činnosti se Ústavní soud zabýval tím, zda výklad příslušných norem podústavního práva provedený krajským soudem, který se promítl v jeho právních závěrech, neporušil některé z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky.
10. Ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl. 32 Listiny. Konkrétně pak čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Systematické zařazení tohoto práva do kategorie práv hospodářských a sociálních se pak nutně musí odrazit v interpretaci tohoto práva, a to nikoliv jen jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Péče o dítě a výchova dítěte předpokládá zajištění materiálních i nemateriálních (citových, psychosociálních, kulturních atd.) podmínek toho, aby dítě mohlo v přirozeném rodinném prostředí rozvíjet všechny své osobní schopnosti a možnosti, které ve výsledku povedou k odpovídající socializaci dítěte. Jinak řečeno, je právem dítěte i rodiče pečujícího o dítě, aby stát této péči poskytoval zvláštní ochranu.
11. Pokud jde o materiální podmínky výchovy, ty se realizují prostřednictvím vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem, jež je uložena zákonem o rodině, tedy zákonem, který upravuje podrobnosti této ochrany a na který v tomto smyslu odkazuje čl. 32 odst. 6 Listiny. Vyživovací povinnost, na kterou mají děti právo, se vztahuje zásadně na oba rodiče, přičemž stanovení jejího rozsahu je věcí kritérií vyplývajících z konkrétních ustanovení zákona o rodině (schopnosti, možnosti a majetkové poměry rodičů). Jinak řečeno, stát je povinen na základě čl. 32 odst. 4 Listiny poskytnout ochranu tomuto právu dětí tak, že stanoví povinnost tomu z rodičů, který o děti bezprostředně nepečuje, aby nesl náklady stanovené soudem na jeho výživu. Přitom, jak již bylo uvedeno, konkrétní podmínky výkonu tohoto práva a jemu odpovídající povinnosti rodiče bezprostředně nepečujícího o dítě stanoví zákon o rodině. Výklad a aplikace zákona o rodině obecným soudem, který je povolán poskytovat tomuto právu ochranu (čl. 90 Ústavy), nemohou být zcela autonomní, ale je vždy třeba sledovat, zda nevybočují z rámce účelu stanoveného právě čl. 32 odst. 4 Listiny. Takto argumentoval Ústavní soud již v nálezu ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 257/05 (N 26/40 SbNU 211).
12. Obdobně judikoval Ústavní soud i v nálezech ze dne 6. 2. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1181/07 (N 32/48 SbNU 415) a ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593). Tedy, ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny je garantováno právo rodičů vychovávat své děti a dětem se pak zaručuje právo na rodičovskou péči a výchovu. Tento ústavně zaručený princip ochrany práv tedy zahrnuje ze strany rodičů zajištění podmínek materiální i nemateriální povahy toho, aby dítě mohlo dostatečně rozvíjet své možnosti a schopnosti vedoucí k jeho uplatnění ve společnosti. Pokud jde o materiální podmínky, ty se realizují prostřednictvím povinnosti rodičů podílet se na vyživovací povinnosti ke svým dětem podle kritérií uvedených v ustanovení §85 zákona o rodině.
13. Dále platí, že v dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností interpretoval Ústavní soud i pojem svévole. Jde o extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále nerespektování kogentní normy, interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretaci ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a v tom rámci i odklon od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá; konečně jde i o rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. např. nález ze dne 28. 6. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2795/09 (N 129/57 SbNU 583)].
14. Zvláště pak k otázce, která se zdá být rozhodnou, tedy za jakých okolností lze konstatovat zánik vyživovací povinnosti rodičů k dětem, se vyjádřil v nedávné době nález sp. zn. I. ÚS 2306/12 ze dne 13. března 2013 (N 43/68 SbNU 433). V tomto nálezu Ústavní soud uvedl, že teleologie §85 odst. 1 zákona o rodině je zásadně postavena na myšlence člověka plně zodpovědného za svůj osud. Od okamžiku nabytí schopnosti sám se živit má dítě své příjmové poměry objektivně ve svých rukou. Záleží zpravidla jen na něm (na jeho píli aj.), v jakých majetkových poměrech bude žít; pokud v tomto ohledu aktivní nebude, negativní důsledky si ponese sám. Smyslem a účelem tudíž je, že pokud je dítě již objektivně schopno si samo své potřeby uspokojovat, bylo by nespravedlivé přičítat jeho eventuální pasivitu v této sféře k tíži jeho rodičů v tom smyslu, že by rodiče byli povinni nadále své dítě živit. Odmítl tak tezi, že přiznání plného invalidního důchodu a příspěvku na péči dítěti by měly znamenat v důsledcích v podstatě stejný stav, jako by bylo schopno se samo živit.
IV.
15. Závěry citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2306/12 ze dne 13. března 2013 dopadají přiléhavě i na hodnocení situace vyvolané odůvodněním rozsudku odvolacího soudu. Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž plyne, že odvolací soud nikterak nezohlednil v zásadě veškerá zjištění soudu prvního stupně stran příjmových a majetkových poměrů dotčených osob, resp. jejich životní úroveň, a své rozhodnutí založil toliko na zjištění, že stěžovatelce byl přiznán invalidní důchod a sociální dávky, a toliko z tohoto faktu samého shledal zánik vyživovací povinnosti.
16. Podle §85 odst. 1 zákona o rodině "Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit." Podle §85 odst. 2 věty druhé "Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů."
17. Stejně jako v nálezu sp. zn. I. ÚS 2306/12 je nutno připomenout, že objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně z důvodu těžkého zdravotního postižení vedoucího až ke zbavení způsobilosti k právním úkonům nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte - jež má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základní právo na rodičovskou výchovu a péči - v tom smyslu, že by po přiznání sociálních dávek již nemělo mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (a že by nemělo mít právo na výživné ze strany rodiče). Takto znevýhodněné dítě si své postižení nezpůsobilo, a naopak potřebuje pomoc po všech stránkách, aby jeho život byl co nejvíce snesitelný v rámci již tak značně omezených možností. Důsledky (i majetkové, tj. vyživovací povinnost) takového postižení dítěte proto musí jít hlavně k tíži toho, kdo (jako racionální bytost) dítě na svět - dobrovolně a při vědomí všech možných důsledků - přivedl, tedy rodiče, pokud to samozřejmě jejich majetkové možnosti objektivně umožňují.
18. Formalistický závěr odvolacího soudu o - zdá se - "automatickém" zániku vyživovací povinnosti pouze v důsledku přiznání invalidního důchodu a příspěvku na péči je v protikladu i s názorem doktríny. V ní se praví, že "jestliže dítě nenabude schopnosti samostatně se živit např. z důvodu plné invalidity, vyživovací povinnost rodičů bude trvat po dobu celého jeho života" (srov. např. Hrušáková, M. Zákon o rodině. Zákon o registrovaném partnerství. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 398; podobně srov. Kovářová, D. Rodina a výživné. Vyživovací povinnost rodičů, dětí a dalších příbuzných. Praha : Leges, 2011, str. 51, nebo Holub, M., Nová, H., Sladká Hyklová, J. Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. Praha : Linde Praha, a. s., 2007, str. 275).
19. V dané věci odvolací soud nikterak nezohlednil, že konstrukce sociálních plateb (důchodů, dávek, eventuálně služeb v širokém slova smyslu) objektivně nemůže zohledňovat veškeré individuální poměry oprávněného příjemce. Tedy, že výše vyplácených částek (v rámci některého ze sociálních práv) se může odvíjet od řady kritérií a podmínek, které netkví přísně v individuálních poměrech oprávněného příjemce, především je závislá na ekonomické situaci státu a jeho rozpočtu či na podobě konkrétních politicky inspirovaných reforem dotčených sociálních systémů. Přiznání některé ze sociálních dávek naopak nelze považovat za výraz přesvědčení zákonodárce (státu), že všechny osoby formálně naplňující kritéria pro přiznání dávky mají "stejné" životní potřeby, stejné "výdaje" na dosažení určité životní úrovně a že tyto jsou uvedenou "stejnou" částkou pokryty. Není ani důvodu pro názor, že stát prostřednictvím sociálních dávek jedince částečně či zcela (v případě důchodů) "vyjímá" z přirozených rodinných vazeb závislosti a odpovědnosti, nyní tedy v materiální rovině ze vzájemné (!) vyživovací povinnosti rodičů a dětí.
20. V soudním řízení mají naopak obecné soudy dostatek prostoru pro zohlednění individuálních a konkrétních podmínek na straně dítěte a jeho rodičů, k čemuž směřoval soud prvního stupně, pokud učinil závěr, že i přes přiznání důchodu a sociální dávky vyživovací povinnost vůči stěžovatelce nezanikla, neboť její výdaje nadále přesahují výši jejích příjmů. Tyto závěry Ústavní soud nijak nepřezkoumává (nepotvrzuje), ovšem pokud je ani odvolací soud nezpochybnil a zároveň je nijak nezohlednil, je odůvodnění jeho rozsudku za této situace projevem svévole a jako takové v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Interpretace §85 zákona o rodině, jak ji učinil odvolací soud, tedy že samotným přiznáním invalidního důchodu a příspěvku na péči zaniká vyživovací povinnost rodičů k dětem (jiný závěr kusé odůvodnění neumožňuje), vybočila z mezí ústavně konformního výkladu, zejména s ohledem na čl. 32 odst. 4 Listiny a podstatu v něm zaručeného sociálního práva.
22. Obiter dictum Ústavní soud podotýká, že část ústavní stížnosti (a vyjádření) stěžovatelky byla formulována jako výhrady vůči otci ze strany matky, nikoliv vůči napadenému rozhodnutí. Nejen, že takto emočně vypjatý projev není namístě s ohledem na faktickou situaci stěžovatelky i její matky (jejich skutečnou životní úroveň), jak plyne ze spisu, zejména se tento přístup míjí s požadavkem na přesvědčivou ústavněprávní argumentaci a se smyslem právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud nijak nepředjímá, jakými hodnotícími úvahami se bude odvolací soud řídit, např. nakolik v řízení existuje např. prostor pro zohlednění vedlejším účastníkem tvrzeného převodu bytu na matku stěžovatelky se záměrem zajistit takto zcela mimořádnou transakcí pro stěžovatelku příjmy v budoucnu (odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 5).
V.
23. Vycházeje z takto vyložených důvodů, dospěl Ústavní soud k závěru, že se interpretace §85 odst. 1 a 2 zákona o rodině obsažená v napadeném rozsudku krajského soudu ocitá v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, s obsahem obvyklých výkladových metod a se standardní právní dogmatikou vymezeným obsahem právních pojmů, takže předmětné rozhodnutí nelze než kvalifikovat jako libovolnou aplikaci podústavního práva, a tím i jako porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a jejích základních práv plynoucích z čl. 32 odst. 4 Listiny.
24. Proto Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 109/2012-133 zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Za splnění podmínek uvedených v §44 citovaného zákona učinil tak s upuštěním od ústního jednání. Ústavní soud neshledal důvody pro přednostní projednání věci.