ECLI:CZ:US:2013:1.US.2181.11.1
sp. zn. I. ÚS 2181/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Marek P. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného JUDr. Michalem Marini, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1302/2010, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 2 To 39/2010, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. 2 T 3/2009, spojené s návrhem na zrušení části §265i odst. 2 trestního řádu, a to ve slovech "jen stručně", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Spolu s ústavní stížností podal i návrh na zrušení části §265i odst. 2 trestního řádu, a to ve slovech "jen stručně". Podle názoru stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k porušení čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 40 odst. 2 této Listiny.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2010, sp. zn. 2 T 3/2009 byl stěžovatel shledán vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3, pohlavního zneužívání podle §243, soulože mezi příbuznými podle §245 a vydírání podle §235 odst. 1,2 písm. d), e) trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice s ostrahou. Trestná činnost stěžovatele, podrobně popsaná ve výrokové části citovaného rozhodnutí, v zásadě spočívala (stručně řečeno) v tom, že se svojí nezletilou dcerou Pavlou P. (jedná se o pseudonym) realizoval různé sexuální praktiky, včetně pohlavního styku a vyhrožoval jí, pokud uvedené jednání oznámí; u poškozené se v důsledku tohoto jednání rozvinula posttraumatická stresová porucha.
Odvolání stěžovatele (včetně odvolání jeho manželky Evy P. /jedná se o pseudonym/, dcery Jany P. /jedná se o pseudonym/ a sestry Jiřiny P. /jedná se o pseudonym/) proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 2 To 39/2010, zamítnuto. Následně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1302/2010, odmítnuto i dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že celé řízení považuje za "parodii na spravedlivý proces". Rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu neshledal přiléhavým a považuje je za nekorektní i vůči svému právnímu zástupci, "který s přípravou dovolání a formulací dovolacích důvodů strávil značné množství času". Není prý také správné tvrzení dovolacího soudu, že by se odvolací soud se stěžovatelovým odvoláním v souladu se zákonem dostatečně a správně vypořádal.
Jednou ze základních námitek stěžovatele byla údajná podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně JUDr. Ježka. Stěžovatel považuje za neakceptovatelné, aby se Nejvyšší soud s jeho argumentací svědčící o podjatosti a nutnosti nestrannosti JUDr. Ježka vypořádal ve dvou větách, byť stěžovatel rozebíral jeho podjatost prostřednictvím řady konkrétních příkladů ve svém dovolání. Stěžovatel rovněž namítal podjatost členů senátu odvolacího soudu JUDr. Fastnera, JUDr. Kulvejta a JUDr. Zouly (pozn. v počátcích vyšetřování namítal i podjatost policejního komisaře JUDr. Riegera, jakož i znalců, vyjadřujících se ve věci); tito soudci prý postupovali kolegiálně s JUDr. Ježkem, čímž i oni projevili svoji podjatost a nedostatek nestrannosti.
Soud prvního stupně - podle stěžovatele - řádně nepřihlédl k možnosti nápravy pachatele a také se prý nevypořádal s aplikací §31 odst. l tr. zák. z hlediska jeho poměrů. Soud rovněž opomenul aplikovat §88 odst. l tr. zák. Soudy prý také nepřihlédly k stěžovatelem tvrzeným nezákonnostem ve věci provedené domovní prohlídky; v tomto směru mj. zdůraznil, že poškozená Pavla P. (která si podle stěžovatele měla celou trestnou činnost vymyslet) jejich dům krátce před domovní prohlídkou navštívila, volně se po domě pohybovala a měla tak dostatek času důkazy připravit.
Stěžovatel dále tvrdí, že soud prvního stupně nehodnotil důkazy pečlivě, nýbrž jednostranně a při svém rozhodování uvážil zpravidla pouze ty okolnosti, které měly svědčit o jeho vině. Odvolací soud pak - v situaci, kdy nebyl schopen sám přesvědčivě argumentovat - odkazoval na závěry znalce MUDr. Tauše, který spolu s psychologem PhDr. Beranem ve svém znaleckém posudku uváděl nepravdivé informace. Jako příklad extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně lze podle stěžovatele poukázat na to, že výhružné SMS chodily poškozené mj. v přítomnosti všech členů rodiny včetně stěžovatele a argument odvolacího soudu, že "existují i mobilní telefony, kterými lze podle předem vymezeného časového nastavení odesílat zprávy SMS se zpožděním proti době, kdy byly vyhotoveny" považuje stěžovatel za nepřesvědčivý; není si prý vědom, že by v rozhodné době disponoval takto technicky vybaveným mobilním telefonem.
Za "nejpodstatnější a zcela klíčový bod své obhajoby", se kterým se soudy řádně nevypořádaly, považuje stěžovatel své tvrzení, že má na pohlavním údu již řadu let výraznou jizvu, o které by poškozená musela vědět, pokud by ji skutečně pohlavně zneužíval. Také prý sdělila, že úd je "hodně velký"; naproti tomu znalec MUDr. Tauš při vyšetření do protokolu sdělil, že je běžné velikosti. Soud prvního stupně ve svém rozsudku - podle stěžovatele - svévolně a nepochopitelně uvedl, že argumentaci o jizvě považuje za "zcela okrajovou", mj. proto, že v dané situaci, v jaké poškozená byla, penis obžalovaného nevnímala a sama uvedla, že se snažila na otce se vůbec nedívat. Sám předseda senátu JUDr. Ježek v hlavním líčení - při této příležitosti - prokazoval svoji podjatost, neboť obhájce výslovně odrazoval od předložení důkazu fotografií penisu obžalovaného slovy "snad nebudete předkládat fotografie".
Advokát stěžovatele následným podáním "v zastoupení stěžovatele požádal", aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů zastoupení před Ústavním soudem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Ústavní soud po přezkoumání věci především neshledal - ačkoliv stěžovatel je jiného názoru - že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména zpochybňuje, neboť by tím - jak již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání, resp. dovolání a soudy na ně podrobným dostatečným způsobem reagovaly; Ústavní soud neshledává důvodu, aby jen poněkud jinými slovy opakoval vlastně totéž.
Vrchní soud v Praze přehledně rozčlenil veškeré stěžovatelovy námitky na body 1.) až 24.) a podrobně - zcela přiměřeně závažnosti věci - se těmito námitkami zabýval. Poukázal tak mj. na opakované řešení otázky podjatosti soudce JUDr. Ježka, který nebyl vyloučen z úkonů předmětného trestního řízení. Ani znalci z oborů psychiatrie, sexuologie a psychologie MUDr. Tauš a PhDr. Beran nebyli shledáni podjatými a jejich znalecké posudky nebyly označeny za nesprávné. V bodě 3.) se vrchní soud přesvědčivě zabýval námitkou údajné nezákonnosti provedené domovní prohlídky, v bodě 19.) vyvrátil námitky, že nalézací soud řádně nepostupoval z hlediska účelu trestu a že opomenul aplikovat §88 odst. 1 trestního řádu atd.
Neobstojí tedy - podle přesvědčení Ústavního soudu - ani stěžovatelův názor, obsažený v podstatě ve všech jeho námitkách, že obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily povrchně a nedostatečně. Pokud stěžovatel, resp. jeho advokát, předložil obsáhlou argumentaci, neznamená to, že stejně rozsáhle musí reagovat i soudy; není nutná podrobná a vyčerpávající odpověď na vše, co účastníkům řízení nekonvenuje, či s čím nesouhlasí, ale je třeba logické a jasné odpovědi na ty námitky, které není možno považovat za banální. Stěžovateli bylo řádně v rámci spravedlivého procesu umožněno skutkově i právně argumentovat; soudy na jeho podání odpovídajícím způsobem reagovaly a svá rozhodnutí odůvodnily náležitě.
Rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení - podle názoru Ústavního soudu - podrobně a dostatečně, se zřetelem ke konkrétnímu řešenému případu, vyložil, proč nezbylo než stěžovatelovo dovolání odmítnout.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Ani Nejvyšší soud se nedopustil žádného pochybení. Lze tedy uzavřít, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů včetně Nejvyššího soudu (čl. 82 Ústavy) a znaky protiústavnosti nevykazují.
Ani další stěžovatelovy námitky neshledal Ústavní soud důvodnými; v tomto směru se mu zejména nejeví, že by to, že tzv. SMS zprávy chodily poškozené mj. v přítomnosti všech členů rodiny včetně stěžovatele a že prý nedisponoval takto technicky vybaveným mobilním telefonem, mohlo něco změnit na závěru o jeho vině. Ani "nejpodstatnější a zcela klíčový bod obhajoby", tedy tvrzení, že stěžovatel má na pohlavním údu již řadu let výraznou jizvu, o které by poškozená musela vědět, pokud by ji skutečně pohlavně zneužíval, nepovažuje Ústavní soud za přesvědčivý; obě tyto námitky byly vyvráceny v argumentaci ve věci rozhodujících soudů, které se jimi v potřebné míře zabývaly.
O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Ke stěžejním námitkám stěžovatele je tedy nutno konstatovat, že závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy o naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, je i podle názoru Ústavního soudu řádnými skutkovými zjištěními dostatečně podložen.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze jen znovu připomenout, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva; to by vedlo k tomu, že by se stával další instancí v soudním systému; taková role mu ovšem, jak již shora vyloženo, ústavněprávně nepřísluší.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Za této situace je rovněž bezpředmětný návrh stěžovatele na zrušení části §265i odst. 2 trestního řádu, jakož i na náhradu nákladů na jeho zastoupení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu