ECLI:CZ:US:2013:1.US.2197.13.1
sp. zn. I. ÚS 2197/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele OPEN-IT cz, s. r. o., sídlem Škroupova 233, 537 01 Chrudim III, zastoupeného advokátem JUDr. Lubomírem Müllerem, se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013 č. j. 4 As 29/2013-29 a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2013 č. j. 4 As 29/2013-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013 č. j. 4 As 29/2013-29 bylo zastaveno řízení o jeho kasační stížnosti a usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2013 č. j. 4 As 29/2013-36 byl stěžovateli vrácen soudní poplatek za jeho kasační stížnost. Podle názoru stěžovatele napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 16. 4. 2013 bylo doručeno do datové schránky jeho právního zástupce shora označené usnesení Nejvyššího správního soudu o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel přiznal, že ke zpoždění se zaplacením soudního poplatku skutečně došlo, neboť právní zástupce stěžovatele přehlédl, že v zásilce v datové schránce doručené dne 5. 3. 2013 bylo vedle informace o probíhajícím řízení také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2013 č. j. 4 As 29/2013-7, jímž byl stěžovatel vyzván k zaplacení soudního poplatku. Příkaz k úhradě soudního poplatku však stěžovatel vydal prostřednictvím internetového bankovnictví až ve chvíli, kdy právní zástupce stěžovatele dne 16. 4. 2013 vyzvedl z datové schránky napadené usnesení Nejvyššího správního soudu o zastavení řízení.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu o vrácení soudního poplatku vyplývá, že v této věci stěžovatele byla připsána platba soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu dne 17. 4. 2013, tj. až po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení, když nejpozději mohl být zaplacen dnem právní moci tohoto usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, tj. dne 16. 4. 2013. Podle Nejvyššího správního soudu nelze přihlédnou k tomu, že příkaz k úhradě byl vydán 16. 4. 2013, neboť se poplatek považuje uhrazený až dnem jeho připsání na účet soudu, v tomto případě tedy dne 17. 4. 2013. Dne 17. 4. 2013 však již podle Nejvyššího správního soudu tato poplatková povinnost neexistovala, neboť zanikla právní mocí usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudní poplatek fakticky zaplatil již dne 16. 4. 2013 s tím, že datum splatnosti byl výslovně stěžovatelem stanoven na tento den, tedy ještě před nabytím právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu o zastavení řízení. Nebylo vinou stěžovatele, že bankovní příkaz nebyl realizován podle určeného data splatnosti. Stěžovatel totiž nemá žádnou moc nad prováděním mezibankovních operací, může pouze zadat den splatnosti.
soudu
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud uvádí, že podstatou ústavní stížnosti je otázka ústavní souladnosti názoru Nejvyššího správního soudu, podle kterého pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je relevantní pouze okamžik, kdy byl soudní poplatek v dispozici příslušného soudu na bankovním účtu soudu.
Ústavní soud se touto otázkou ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Například v usnesení ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1156/09, Ústavní soud shrnul dosavadní judikaturu k této otázce a konstatoval, že pro naplnění podmínek pro zrušení rozhodnutí o zastavení řízení podle §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je zapotřebí, aby nejpozději v poslední den lhůty byl poplatek v dispozici příslušného soudu (ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, na bankovním účtu). Zde nejde o procesní lhůtu pro podání účastníka, kde postačí v poslední den lhůty předat podání doručujícímu orgánu (srov. např. také usnesení sp. zn. III. ÚS 689/06 ze dne 7. 12. 2006, usnesení sp. zn. III. ÚS 1730/08 ze dne 25. 9. 2008 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 26/09 ze dne 12. 2. 2009).
Z uvedené rozhodovací praxe Ústavního soudu tedy plyne, že Ústavní soud aprobuje (z ústavně právních hledisek) praxi obecných soudů, podle které je relevantní toliko okamžik, kdy byl soudní poplatek v dispozici příslušného soudu. Výklad rozhodných právních předpisů Nejvyšším správním soudem byl proto předvídatelný, korespondoval ustáleným závěrům soudní praxe a nebyl výrazem interpretační svévole (libovůle); tak by tomu bylo, jestliže by soudy postupovaly podle výkladu stěžovatele (usnesení sp. zn. I. ÚS 1831/12 ze dne 27. 3. 2013).
Stěžovatel rovněž argumentoval tím, že opoždění se zaplacením soudního poplatku vzniklo tak, že právní zástupce si nepovšiml, že v zásilce v datové schránce doručené dne 5. 3. 2013, kterou otevřel, byla ještě druhá písemnost, výzva k zaplacení soudního poplatku. Neopodstatněnost této námitky stěžovatele je dána tím, že žalobce ve správním soudnictví je povinen současně s podáním návrhu na zahájení řízení zaplatit soudní poplatek. Následky nezaplacení soudního poplatku v zákonem, případně soudem stanovené lhůtě jsou uvedeny v ustanovení §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Není třeba zdůrazňovat, že povinností advokáta, jež mu vyplývá přímo ze zákona, je všestranná ochrana práv a zájmů jeho klienta, kterou musí spolehlivým způsobem zajistit. Ústavní soud s ohledem na uvedené skutečnosti dodává, že i pro plnění této základní povinnosti účastníka soudního řízení platí zásada vigilantibus iura.
Z výše uvedeného plyne, že o nedostatek spravedlivého procesu se v projednávaném případě nejedná, a proto je na místě závěr, že zastavení řízení o kasační stížnosti s protiústavním odepřením přístupu stěžovatele k soudu ztotožnitelné není. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2013 č. j. 4 As 29/2003-36, o vrácení soudního poplatku za kasační stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
K ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013 č. j. 4 As 29/2013-29, o zastavení řízení o kasační stížnosti, Ústavní soud uvádí, že toto usnesení bylo stěžovateli doručeno již dne 16. 4. 2013, proto ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla podána po lhůtě dvou měsíců, ve které lze ústavní stížnost podat podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Ústavní soud proto ústavní stížnost, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013 č. j. 4 As 29/2013-29 odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2013
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního