ECLI:CZ:US:2013:1.US.221.13.1
sp. zn. I. ÚS 221/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Lištvana, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012 č. j. 23 Cdo 1198/2012-209, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a domáhal se jeho zrušení pro tvrzené porušení jeho práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci popisu skutkového stavu věci stěžovatel uvedl, že se v rozhodčím řízení žalobou domáhal vydání směnečného rozhodčího nálezu, této žalobě bylo vyhověno. Proti směnečnému rozhodčímu nálezu byla podána žaloba na jeho zrušení, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2011 č. j. 20 Cm 188/2010-112 žalobě vyhověl, stěžovatel proti rozsudku podal odvolání, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne ze dne 1. 9. 2011 č. j. 4 Cmo 136/2011-167 prvostupňový rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo odmítnuto usnesením napadeným ústavní stížností. Následně stěžovatel připomenul, že rozhodnutí obecných soudů, zejména i dovolacího soudu byla odůvodněna tak, že pouze stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády a že nedostatek ústního projednání zakládá důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, jestliže si strany ústnost jednání nevyloučily. Posléze stěžovatel snáší argumenty pro obhajobu vlastního názoru o závaznosti rozhodčích pravidel nevydaných stálým rozhodčím soudem a o možnosti vyloučení ústního projednání věci.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
U Krajského soudu v Brně byla podána žaloba na zrušení směnečného rozhodčího nálezu, kterým byla žalobci (v rozhodčím řízení v postavení žalovaného) uložena povinnost zaplatit stěžovateli (v rozhodčím řízení v postavení žalobce) požadovanou směnečnou sumu s příslušenstvím. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, protože se neuskutečnilo ústní řízení, neboť výjimka ze zásady, že řízení je ústní, pokud se strany nedohodnou jinak, nenastala, když nelze tuto výjimku platně dohodnout pouhým odkazem na statut soukromé společnosti. Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, odvolací soud shledal prvostupňový rozsudek správným a potvrdil ho. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel tzv. nenárokové dovolání, které Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění dovolací soud zdůraznil, že stěžovatel v pozici dovolatele žádnou otázku zásadního právního významu neotevřel.
III.
Po seznámení se s předloženými podklady dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho práva na ochranu majetku a práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému namítanému porušení napadeným usnesením Nejvyššího soudu nedošlo.
Stěžovatel, pravděpodobně v důsledku nedostatečné znalosti předpokladů podání ústavní stížnosti, napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, které není rozhodnutím meritorním, je toliko výsledkem posouzení přípustnosti tzv. nenárokového dovolání. V takové situaci umožňuje §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z uvedeného vyplývá, že bylo na stěžovateli, aby ústavní stížností napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Budiž připomenuto, že za určitých okolností by ústavní stížnost mohla směřovat vůči usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, ovšem v takové situaci by stěžovatel musel vznášet námitky proti takovému posouzení, nikoliv jen proti rozhodnutí o meritu věci; v posuzované ústavní stížnosti však stěžovatel ani pokus o takovou argumentaci neučinil.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu