ECLI:CZ:US:2013:1.US.2222.13.1
sp. zn. I. ÚS 2222/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Zuzany Tomanové, zast. Mgr. Radimem Sedláčkem, advokátem, sídlem Pekařská 18, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.4.2013, č.j. 37 Co 167/2011-259, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14.12.2010, č.j. 48 C 242/2002-221, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Evy Neureiterové a sdružení Junák - svaz skautů a skautek, 1. středisko Brno, sídlem Křížkovského 23, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud"). Informovala, že rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek městského soudu, a to v části, do které se odvolala, tj. ve výroku I. ohledně jistiny 23 799,- Kč ve prospěch každého žalobce (v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejších účastníků), větší části příslušenství a ve výroku II. K věci dále uvedla, že vedlejší účastníci se vůči ní domáhali zaplacení podílu na nákladech vynaložených na nezbytné opravy domu a dalších plateb týkajících se nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví všech účastníků. Rozsudkem městského soudu jí byla uložena povinnost uhradit vedlejším účastníkům částku 110 380,- Kč s příslušenstvím, což městský soud odůvodnil zjištěním, že se stěžovatelka nepodílela na úhradě nákladů souvisejících s dotčenými nemovitostmi, že o opravách rozhodli majoritní většinou vedlejší účastníci, že stěžovatelka byla o záměrech a vynaložených nákladech informována a měla možnost se k nim vyjádřit. Proti rozsudku I. stupně podala stěžovatelka co do částky 23 799,- Kč vůči každému z vedlejších účastníků odvolání, zbylou část jim uhradila dne 4.1.2011. Krajský soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části zcela potvrdil a své rozhodnutí stroze odůvodnil. Stěžovatelka shledává v postupu obou soudů, zejména soudu odvolacího, zásadní zásah do jejích základních práv, zejména pak do práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kdy má za to, že jí byla odepřena soudní ochrana zejména v průběhu odvolacího řízení, protože odvolací soud její podrobné odvolání de facto nikterak nepřezkoumal, pouze potvrdil rozsudek soudu I. stupně s tím, že se tento všemi námitkami zabýval a žádné nové námitky z její strany v odvolání uplatněny nebyly; s odkazem na nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 170/99 považuje tento postup za odepření práva na soudní přezkum rozhodnutí soudu I. stupně. Poté se stěžovatelka věnuje deskripci vývoje spoluvlastnických vztahů a rozhodování o opravách společných nemovitostí. Připouští, že majoritní většinou bylo rozhodnuto o způsobu opravy oken (provedeny pouze nátěry), čemuž byla nucena se podvolit. O rozhodnutí byla informována přípisem ze dne 22.3.2000, v němž jí vedlejší účastníci sdělili, že existuje nabídka společnosti Laspon CZ, a.s., na opravu dotčených nemovitostí za určitou cenu, později byla vyzvána k úhradě poměrné části nákladů na tyto opravy. Přitom z provedeného dokazování vyplynulo, že stavební práce proběhly na základě smlouvy o dílo ze dne 21.3.2000 ve znění dodatku ze dne 29.5.2000, je tedy nepochybné, že již den před tím, než vedlejší účastníci informovali stěžovatelku o tom, že existuje nabídka na opravu nemovitostí, uzavřeli smlouvu o dílo, na jejímž podkladě byly opravy prováděny. Stěžovatelka však se smlouvou o dílo ani s jejím dodatkem nebyla nikterak seznámena, což považuje za rozporné s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1658/2001. Stěžovatelka vyzývala vedlejší účastníky k předložení příslušných dokladů, avšak teprve z posudku znalce se dne 12.4.2006 dozvěděla, co obnáší požadovaná částka 110 380,- Kč; došlo tak k tomu, že stěžovatelce nebyly před zahájením soudního řízení předloženy doklady ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 22 Cdo 2819/2008. Na tomto základě považuje rozhodnutí obou soudů konstatující, že stěžovatelka byla řádně a včas informována o zamýšlených opravách, že byla rovněž seznámena se všemi potřebnými doklady, za zásah do Listinou garantovaného práva dle čl. 11 odst. 1, neboť jejímu vlastnickému právu se nedostalo ze strany soudů patřičné ochrany. V daném případě byla pouze obecně informována o tom, jaké opravy budou na dotčených nemovitostech učiněny, kolik to asi bude stát (výsledná částka však byla vyšší) a byla vyzvána k úhradě určité částky, aniž jí bylo ozřejměno, čemu tato částka odpovídá. Až v průběhu soudního řízení stěžovatelka zjišťovala, na základě čeho byla vedlejšími účastníky částka vyplacena a co tato částka obnáší, proto převážnou část nákladů uznala a uhradila, u zbytku přetrvává stav, kdy jí nebylo řádně doloženo, jaké práce byly v této částce provedeny. Okamžik seznámení s příslušnými doklady má přitom zásadní vliv na stanovení počátku jejího prodlení a výpočtu příslušných úroků. Je si vědoma povinnosti menšinového spoluvlastníka podílet se na investicích do společných nemovitostí, a to i v případě, že s nimi nesouhlasí a je většinou přehlasován; za zásadní považuje to, aby byla řádně s plánovanými investicemi seznámena, byly s ní předem projednány a následně jí byly předloženy veškeré řádné doklady ohledně provedených prací, což se však v daném případě nestalo. V opačném případě by se na nákladech ochotně podílela, což deklarovala i tím, že v průběhu soudního řízení tu část nákladů, která byla řádně zdokladována, uznala a uhradila. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka podotkla, že nejde o jednotlivý zásah do jejích práv ze strany vedlejších účastníků, kteří ji vyzývají k úhradě různých částek bez předložení relevantních dokumentů opakovaně. Na této situaci nic nezměnila ani skutečnost, že první vedlejší účastník převedl svůj podíl na své právní nástupce a nynější většinoví spoluvlastníci pokračují ve smyslu rozhodnutí soudů obou stupňů.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud oba rozsudky obecných soudů zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelka napadá, zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:
Vedlejší účastníci se žalobou u městského soudu domáhali, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit jim (po úpravách) částku 110 380,- Kč z titulu úhrady nákladů na nezbytných opravách domu a příspěvku do fondu oprav a nákladů na služby spojené s užíváním bytu a společných prostor v domě a s tím souvisejících platbách jako je daň z nemovitosti, pojištění domu apod., když tyto náklady nesli sami. Ve věci byl vydán platební rozkaz, v odporu vůči němu stěžovatelka uvedla, že mezi spoluvlastníky panují neshody jak kvůli užívání nemovitosti, tak kvůli rozsahu oprav a následně též nákladů za užívání společných prostor, neboť není schopna přimět vedlejší účastníky k tomu, aby provedli řádné účtování příjmů a nákladů společné nemovitosti, účetnictví jimi vedené považuje za nepřehledné, není pro ni možné přiřadit úhrnné položky k předloženým fakturám, v průběhu řízení stěžovatelka uznala uplatněný nárok co do výše 62 781,99 Kč. Městský soud vyšel ze zjištění, že po nabytí nemovitostí v roce 1999 byli spoluvlastníci seznámeni se záměrem zahájit práce na opravách domu, vedlejší účastníci většinou 39/50 odsouhlasili provádění nutných oprav, zejména fasády, střechy, včetně klempířských prací, generální opravy rozvodu vody a elektřiny a opravu oken v průběhu roku 2000, vybrali k jejich provedení odborné společnosti, stěžovatelka jako jediný spoluvlastníky byla proti. Odsouhlasené opravy domu byly v průběhu roku 2000 provedeny, s tím spojené náklady nesli vedlejší účastníci, stěžovatelka se na nich odmítla podílet. Stěžovatelka též nehradila náklady spojené s užíváním bytu, v němž bydlí, a společných prostor v domě, ani související platby. Stěžovatelčino tvrzení, že o záměrech spoluvlastníků nebyla informována, bylo vyvráceno zápisy ze schůzí spoluvlastníků. Stěžovatelka zajistila vlastními náklady výměnu oken v jí užívaném bytě, v rozporu s většinovým rozhodnutím spoluvlastníků, podle něhož mají být okna v domě opravena, nikoliv vyměněna (náklady na tuto výměnu jsou předmětem vzájemného návrhu stěžovatelky, který byl vyloučen k samostatnému projednání pro složitost věci). Podle stěžovatelky tkví předmět sporu v prokázání skutečně provedených plateb společnosti Laspon CZ, a.s., neboť platby byly převážně prováděny v hotovosti, nikoliv bankovním převodem, a příjmovým dokladům stěžovatelka nedůvěřuje. Po provedeném dokazování listinami i výslechem svědka a jejich zhodnocení, dospěl soud k závěru, že návrh vedlejších účastníků je oprávněný. Podle něj vedlejší účastníci prokázali, že stěžovatelka se na úhradě nákladů souvisejících s užíváním společné věci nepodílí od roku 1999, náklady hradili vedlejší účastníci, stěžovatelka byla o zamýšlených stavebních pracích nutných na údržbě nemovitosti informována, že nedošlo k dohodě pouze o tom, zda stávající okna vyměnit, či pouze opravit. S ohledem na tyto okolnosti většinoví spoluvlastníci rozhodli v souladu s §139 odst. 2 obč. zákoníku o opravě oken. O vynaložení nákladů na opravy společné nemovitosti tak bylo rozhodnuto většinou spoluvlastníků, vynaložené náklady byly řádně prokázány, stěžovatelka některé z nich uznala. Na základě těchto zjištění uložil městský soud stěžovatelce povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků po 55 190,- Kč s příslušenstvím a nahradit jim náklady řízení. Proti prvostupňovému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, později upřesněné ohledně částky 23 799,- Kč, v němž napadla hodnocení důkazů, jak ohledně správnosti fakturace prací prováděných na společné nemovitosti, tak i jejich oprávněnosti z hlediska projednání mezi spoluvlastníky, dále též pak správnosti účtování provozních výdajů s tím, že dále popsala rozpory mezi ní a většinovými spoluvlastníky s tím, že v mezidobí žalobkyně prodala svůj podíl novým spoluvlastníkům, přičemž rozpory pokračují a rozhodnutí soudu tomu pouze napomáhá. Po přezkoumání rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že odvolání není důvodné, proto ho potvrdil ohledně napadnuté jistiny a ohledně většiny úroků z prodlení. V odůvodnění připomenul, že odvolací námitky se neodlišují od námitek vznášených již před soudem I. stupně, který se jimi řádně zabýval, že nemá pochybnosti o správnosti hodnocení důkazů jak ohledně závěru, že prováděné opravy nemovitostí byly řádně projednány, ani o tom, že byly odsouhlaseny většinou spoluvlastníků, rovněž považuje za správné hodnocení důkazů jak ohledně správnosti vyčíslení takto vzniklých výdajů, tak i ohledně správnosti účtování výdajů provozních.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému kvalifikovanému porušení nedošlo. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří polemika s posouzením námitek, kterými se bránila proti žalobě ostatních podílových spoluvlastníků na úhradu nákladů souvisejících s jejich spoluvlastnickým vztahem. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v této záležitosti. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které městský soud žalobě vyhověl, jsou v odůvodnění jeho rozsudku v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí v plné míře odkazuje (zejména v otázce rozhodnutí o opravě oken, jakož i době, kdy o této otázce bylo většinově rozhodnuto, o výši vynaložených nákladů a vyúčtování stěžovatelčina podílu; z ústavněprávního hlediska se stěžovatelčiny námitky jeví malichernými). Odůvodnění rozsudku krajského soudu se může nezávislému čtenáři zdát stručné a lapidární, avšak i přesto je v intencích požadavků obč. soudního řádu na odůvodnění rozhodnutí (srov. §157 odst. 2 obč. soudního řádu). Lze mu pouze vytknout skutečnost, že odůvodnění mlčí o důvodech změny výroku o úrocích z prodlení. Změna výroku je však ve prospěch stěžovatelky, tudíž touto nedůsledností krajského soudu nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové stěžovatelčino právo. V řízení před obecnými soudy bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatelka se jako menšinová podílová spoluvlastnice nepodílela na nákladech vyplývajících z hospodaření se společnou věcí, tudíž jí byla obecnými soudy uložena adekvátní povinnost k úhradě jejího podílu na těchto nákladech. Z uvedených důvodů (uložení povinnosti zaplatit podíl na vynaložených nákladech) nemohlo ani dojít k porušení základního práva stěžovatelky garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu